23 Cdo 1651/2015
Datum rozhodnutí: 18.08.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



23 Cdo 1651/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně VFS Financial Services Czech Republic s.r.o. , se sídlem v Říčanech u Prahy, Obchodní 109, Čestlice, PSČ 251 01, IČO 27116867, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, PSČ 110 00, proti žalované 1) STENCI pro s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, PSČ 140 00, IČO 26410028, a žalovanému 2) J. C. , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 338/66, PSČ 326 00, o zaplacení částky 95 250,33 EUR a 447 877,58 Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 39/2011, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2014, č. j. 2 Cmo 334/2013-201, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25 216 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jana Lukeše, advokáta se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, PSČ 110 00.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 2. května 2011 se žalobkyně domáhala na žalovaných zaplacení částky 95 250,33 EUR a 447 877,58 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně jako poskytovatelka leasingu uzavřela s první žalovanou několik leasingových smluv, v nichž se první žalovaná zavázala mimo jiné k tomu, že bude žalobkyni hradit sjednané leasingové splátky. Druhý žalovaný k těmto smlouvám podepsal ručitelské prohlášení.
Ve vztahu k první žalované Městský soud v Praze rozsudkem pro zmeškání ze dne 24. července 2012, č. j. 31 Cm 39/2011-106, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni 95 250,33 EUR a 447 877,58 Kč spolu s úrokem z prodlení s tím, že povinnost první žalované zanikne v rozsahu, v jakém bude splněna druhým žalovaným (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 223 764 Kč (výrok pod bodem II).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. srpna 2012, č. j. 31 Cm 39/2011-117, stanovil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 95 250,33 EUR a 447 877,58 Kč spolu s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku s tím, že povinnost druhého žalovaného zanikne v rozsahu, v jakém bude splněna první žalovanou (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 115 404 Kč (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vycházel z toho, že mezi účastníky bylo nesporným uzavření leasingových smluv žalobkyní a první žalovanou tak, jak byly uvedeny v žalobě. Sporu nebylo o převzetí ručitelského závazku druhým žalovaným, o prodlení první žalované s placením leasingových splátek, o odstoupení žalobkyně od všech leasingových smluv ani o tom, že první žalovaná od vrácení předmětů leasingových smluv nic dalšího žalobkyni neuhradila.
Nedílnou součástí leasingových smluv byly Všeobecné obchodní podmínky obsahující jako přílohu splátkový kalendář. Leasingové smlouvy obsahovaly dohodu stran, že veškeré změny a doplňky smluv vyžadují písemnou formu a písemná forma je nutná i pro vzdání se náležitosti písemné formy.
Žalobkyně odstoupila od smluv platně v souladu s Všeobecnými obchodními podmínkami a úkony odstoupení předala první žalované, jež předání stvrdila podpisem a byla upozorněna na povinnost vrátit jednotlivé předměty leasingu pod sankcí smluvní pokuty. Předměty leasingu byly následně zajištěny a odebrány společností SARAH SECURITY SERVICE, s. r. o.
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobní návrh je důvodný, neboť žalobkyně platně odstoupila od leasingových smluv, uplatnila své nároky vůči první žalované, která však svoji povinnost nesplnila. Následně se proto žalobkyně dožadovala splnění ručitelského závazku na druhém žalovaném, tento však dluh nesplnil, žalovanou částku žalobkyni nezaplatil, a proto soud žalobě vyhověl.
K odvolání druhého žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2014, č. j. 2 Cmo 334/2013-201, potvrdil první výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok pod bodem I), změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 146 458,40 Kč (výrok pod bodem II) a stanovil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 62 327 Kč (výrok pod bodem III).
Soud odvolací shledal napadený rozsudek jako věcně správný. Pouze pro úplnost doplnil, že se neztotožňuje s právním hodnocením soudu prvního stupně, který podřadil leasingovou smlouvu pod ustanovení § 489 obchodního zákoníku. Leasingové smlouvy patří mezi smlouvy nepojmenované dle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Nesprávné podřazení soudu prvního stupně pod ustanovení § 489 obchodního zákoníku však nemělo vliv na věcnou správnost rozsudku, proto výrok pod bodem I napadeného rozsudku potvrdil.
Nákladový výrok napadeného rozsudku odvolací soud změnil z toho důvodu, že vyhláška č. 484/2000 Sb., byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. dubna 2013 bez náhrady zrušena.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl druhý žalovaný dovoláním do všech výroků. Přípustnost dovolání spatřuje dle ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že soud v napadeném rozhodnutí nesprávně hodnotil hmotněprávní, ale i procesní skutečnosti.
Odvolací soud se nesprávně vypořádal s procesní námitkou věcné nepříslušnosti. Ve věci měl jednat Krajský soud v Plzni, neboť proti druhému žalovanému bylo zahájeno insolvenční řízení. Dle dovolatele ustanovení § 263 insolvenčního zákona nelze vztahovat pouze na situaci, kdy je na dlužníka prohlášen konkurz, ale lze jej extenzivně vztáhnout i k zahájení insolvenčního řízení. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 42 Co 61/2011 ze dne 21. března 2011, z něhož dovozuje, že postačí zahájené insolvenční řízení, aby pro ostatní soudní řízení vznikla neodstranitelná překážka podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. a v řízení se nadále nepokračovalo. Odvolací soud měl řízení zastavit nebo věc vrátit soudu prvního stupně. Odvolací soud tak neučinil, čímž jednal v rozporu s ustálenou judikaturou.
Dále dovolatel namítá, že při hodnocení projevu vůle, kterým došlo k dohodě o pokračování leasingového nájmu, měl být tento úkon vykládán podle pozdější vůle, a to bez ohledu na sjednání nutnosti písemné změny smlouvy. Tyto projevy vůle měly být hodnoceny dle ustanovení § 266 obchodního zákoníku.
Z důvodů výše uvedených dovolatel navrhuje dovolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Zároveň žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání druhého žalovaného vyjádřila podáním ze dne 24. března 2015. K námitce dovolatele o ústní změně smlouvy uvádí, že smlouvu bylo možno změnit pouze písemně, jak vyplývá ze Všeobecných obchodních podmínek a z ustanovení § 272 odst. 2 obchodního zákoníku. Ustanovení § 263 insolvenčního zákona se výslovně vztahuje na případy prohlášení konkurzu, v dané věci tak nebyl dán důvod pro přerušení řízení. V rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, které dovolatel uvádí, byla řešena zcela jiná otázka. Dovolatel neuvádí žádný důvod pro odklad vykonatelnosti a žalobkyni není takový důvod znám, návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti nelze vyhovět.
Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání druhého žalovaného zamítl a aby nevyhověl žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Dovolatelka požaduje náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání druhého žalovaného neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pokud se odvolací soud dle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může být vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. způsobilé jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Dovolatel k vymezení přípustnosti dovolání uvádí pouze citaci ustanovení § 237 o. s. ř. a považuje postup odvolacího soudu za rozporný s ustálenou judikaturou, konkrétně s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2013, sp. zn. 42 Co 61/2011.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatel neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Neuvádí ani konkrétní judikaturu dovolacího soudu, se kterou má být rozsudek odvolacího soudu v rozporu.
Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Nejvyšší soud dovolání druhého žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje obligatorní náležitost, a to vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, tato vada nebyla ve lhůtě odstraněna (§ 241b odst. 3) a nelze pro ni v dovolacím řízení pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto. Pro přepočet byl použit kurz eura ČNB ke dni 24. března 2015 (1 EUR = 27,39 Kč). Žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež zahrnuje odměnu advokáta ve výši 20 540 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ) za vyjádření se k dovolání, tedy za jeden úkon právní služby, a dále zahrnuje náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 advokátního tarifu, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 25 216 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 18. srpna 2015

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu