23 Cdo 165/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 114b odst. 5 o. s. ř.



23 Cdo 165/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce "Společenství vlastníků jednotek pro dům čp. 2046 a 2047 na adrese: ul. Jurije Gagarina, Nymburk" , se sídlem v Nymburku, Jurije Gagarina 2046 a 2047, identifikační číslo osoby 26507471, zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem, se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída 137/8, proti žalované KALAHA a.s. , se sídlem v Brně, Železná 713/1a, identifikační číslo osoby 25562151, zastoupené Mgr. Ivou Nekvapilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Helfertova 17, o splnění povinnosti bezplatného odstranění vad díla, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 1/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2014, č. j. 19 Co 212/2014-213, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem pro uznání ze dne 9. října 2013, č. j. 39 C 1/2013-190, uložil žalované povinnost, aby ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku odstranila v tomto výroku blíže specifikované vady díla regenerace panelového domu N., J. G. na budově, postavené na st. parc. č. 3030/3, 3031 a 3030/4, v obci a katastrálním území N. Současně žalované uložil, jak má při odstraňování předmětných vad postupovat (bod I. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 15.336,- Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce se k dovolání žalované dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá-li žalovaná rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1644/2005, pak těmito námitkami přípustnost dovolání nezakládá. Napadený rozsudek není s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu v rozporu. Z tohoto rozhodnutí (na rozdíl od mínění dovolatelky) nevyplývá, že by v žádném konkrétním případě nemohlo být na místě určit odstranění vad díla konkrétním způsobem. Dovolatelka navíc zřejmě pomíjí skutečnost, že odvolací soud se podle ustanovení § 205b o. s. ř. zabýval pouze tím, zda byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání (viz § 153a o. s. ř.).
Dále dovolatelka tvrdí neprojednatelnost žaloby, a to v souvislosti s fikcí uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. Svoji argumentaci však žalovaná zakládá na vlastních závěrech ohledně projednatelnosti předmětné žaloby (tvrdí, že žaloba trpí vadami a nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat), odlišných od hodnocení žaloby v tomto směru odvolacím soudem. Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že žalobce jednak dostatečně popsal v žalobě skutkové okolnosti, na nichž zakládá svůj nárok a v podrobnostech odkázal na listiny, které byly přiloženy k žalobě a které učinil součástí svých skutkových tvrzení, že tedy žaloba obsahovala dostatečné množství tvrzení a důkazů, aby o ní mohlo být rozhodnuto, pak jsou jeho závěry v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003) a nelze jim tudíž ničeho vytknout. To, že žalobce případně netvrdil všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci (tedy že nesplnil beze zbytku svou povinnost tvrzení), nezpůsobuje neprojednatelnost žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002). K námitce žalované, že skutková tvrzení musí být bez dalšího obsažena přímo v žalobě, dovolací soud uvádí, že soudní praxe připouští, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít (zprostředkovaně) původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce - coby důkaz - připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003, a ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000).
Konečně vytýká-li žalovaná zmatečný postup soudu prvního stupně, porušení zákonné poučovací povinnosti a odvolacímu soudu, že jeho napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, pak tato její argumentace nevystihuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, 3 o. s. ř.). Tímto způsobem namítá, že řízení je postiženo vadami; ty však nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud k nim přihlíží pouze za zde nenaplněného (viz shora) předpokladu, že dovolání je přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Jelikož dovolatelka podala dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroků, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, bylo rovněž odmítnuto. Dovolatelka nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání do výroků o nákladech řízení (srov. ustanovení § 241a odst. 2 a ustanovení § 237 až § 238a o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Chybí-li, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2015

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu