23 Cdo 1642/2011
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 261, § 262 odst. 4 obch. zák.





23 Cdo 1642/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce F. Z. , zastoupené JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou se sídlem v Praze 10, K Sokolovně 37/2, proti žalovaným 1) M. B. , 2) J. B., oba zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, o zaplacení 243.932,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu v Praze 10 pod sp. zn. 21 C 26/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.11.2010, č.j. 62 Co 226/2010-116,

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.11.2010, č.j. 62 C 226/2010-116 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.11.2009, č.j. 21 C 26/2008-77, se zrušují a věc se vrací posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 26.11.2009, č. j. 21 C 26/2008-77, uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobci částku 243.932,- Kč s příslušenstvím představující provizi za zprostředkování prodeje pozemků určených ve smlouvě; soud I. stupně dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24.11.2010, č. j. 62 Co 226/2010-116, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že rozsudek soudu I. stupně netrpí tím, že by byl nepřezkoumatelný, popřípadě, že by řízení trpělo vadou, která mohla mít za následek nesprávného rozhodnutí ve věci. Odvolací soud taktéž neshledal, že by důkazy nebyly provedeny postupem dle ustanovení § 122 a následující, popřípadě hodnoceny v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř.
K námitce žalovaných 1) a 2) týkající se nesprávného právního posouzení věci, odvolací soud uvedl, že podle čl. VI.bodu 6.4 zprostředkovatelské smlouvy ze dne 15.7.2002 byl pro tuto smlouvu platně sjednán režim obchodního zákoníku. Tato dohoda však podle odvolacího soudu nezhoršuje postavení žalovaných, kteří nejsou podnikatelé, ale jsou v postavení spotřebitelů.
Odvolací soud dále uvedl, že obchodní zákoník a občanský zákoník upravují odlišně délku promlčecí doby (§ 101 občanského zákoníku, § 397 obchodního zákoníku). Pokud je zprostředkovatelská smlouva podřízena režimu obchodního zákoníku je promlčecí doba čtyřletá, oproti tříleté promlčecí době podle občanského zákoníku. Ze zprostředkovatelské smlouvy může vyplývat peněžitý závazek nejen zprostředkovateli a též zájemci, a proto nelze dovodit, že delší promlčecí doba zhoršuje postavení žalovaných jako spotřebitelů.
Odvolací soud uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva ze dne 15.7.2002 podle § 642 a násl. obchodního zákoníku, na jejímž základě se žalobce jako zprostředkovatel zavázal zajistit pro žalované (zájemce) prodej určitých pozemků. Zprostředkovatelská činnost byla vykonána. Zprostředkovatelská smlouva byla sjednána na dobu určitou do 26.8.2003 (viz dodatek ze dne 14.1.2003, kupní smlouva o prodeji předmětných pozemků byla uzavřena v prosinci 2004, tedy po zániku zprostředkovatelské smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že žalobce zprostředkovatelskou činnost vykonal a že na základě této činnosti došlo k uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými a V. S. jako prodávajícími a společností HARDEST, a.s., o prodeji předmětného pozemku.
Odvolací soud s ohledem na uvedené uzavřel, že vzniku práva žalobce na provizi, nebránila podle ust. § 651 obchodního zákoníku skutečnost, že kupní smlouva o prodeji dotčeného pozemku byla uzavřena po zániku zprostředkovatelské smlouvy. Výše provize odpovídala ujednání obsaženému v čl.IV. bodu 4.1 zprostředkovatelské smlouvy. Dále uvedl, že nárok na provizi nebyl promlčen ( § 397 obchodního zákoníku), neboť čtyřletá promlčecí doba začala běžet dne 15.12.2004 ( po uzavření kupní smlouvy) a žaloba byla podána soudu dne 10.1.2008.
Odvolací soud dále odkázal v dalším na odůvodnění rozsudku soudu I.stupně.
Dovoláním ze dne 24.1.2011 napadli žalovaní rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud řešil v rozhodnutí právní otázky rozdílně od rozhodování dovolacího soudu a dovolacím důvodem je tak nesprávné právní posouzení věci.
V podrobnostech dovolatelé v dovolání uvedli, že odvolací soud nesprávně vyložil ust. § 262 odst. 1 obchodního zákoníku. V předmětné věci, kdy jde o zaplacení zprostředkovatelské odměny, vystupují žalovaní v pozici nepodnikatelů spotřebitelů
Žalovaní se proto domnívají, přičemž popírají, že by žalobci nárok na provizi (odměnu) vznikl, že v daném případě měla být délka promlčecí doby posuzována podle ustanovení § 101 občanského zákoníku (v délce 3 roků), nikoliv podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku (v délce 4 let).
Žalovaní jsou toho názoru, že dle ustanovení § 262 odst. 1 obchodního zákoníku si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah se bude řídit obchodníkem zákoníkem, nespadá-li jinak pod vztahy uvedené v § 261 obchodního zákoníku, avšak směřuje-li taková dohoda ke zhoršení právního postavení účastníků smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Použití ustanovení § 397 obchodního zákoníku postavení žalovaných zhoršilo, jde-li o aplikaci délky promlčecí doby dle obchodního zákoníku, a proto je dohoda o užití obchodního zákoníku neplatná.
Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud nesprávně vyložil ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, respektive toto ustanovení ignoroval.
Podle tohoto ustanovení se občanský zákoník, popř. zvláštní právní předpisy o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulí a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele použijí vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Nepodnikající smluvní strana nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku. Dovolatelé z toho dovozují, že i proto je nutné aplikovat občanský zákoník (§ 101), neboť tím, že nezaplatili provizi, porušili povinnost ze zprostředkovatelského vztahu, a proto je nutné aplikovat délku promlčecí doby dle občanského zákoníku. Žalovaní v této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Odo 873/2006, popř. na rozhodnutí tohoto soudu sp.zn. 23 Cdo 4544/2007, o nichž odvolací soud uvedl, že se na řešenou věc nevztahují.
Žalovaní dále namítají, že odvolací soud nesprávně aplikoval ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.,neboť přestože se žalovaní dovolávali aplikace § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, soudy obou stupňů v odůvodnění rozhodnutí tyto námitky ignorovaly a neuvedly jediný důvod, proč uvedené ustanovení neaplikovaly. Žalovaní dále namítají nesprávnou aplikaci ust. § 132 o.s.ř., neboť žalobci nárok na provizi nevznikl, protože neobstaral zájemce o uzavření smlouvy, a smlouva nebyla uzavřena jeho přičiněním, což vyplývá z výpovědi svědka Ing. S., předsedy představenstva společnosti HARDEST, a.s. (kupující) a D. D. a žalovaní odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 3888/2007, popř. nálezy Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 2001/04, II.ÚS 402/05.
Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z předkládací zprávy a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by se žalobce k dovolání žalovaných vyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejprve konstatoval, že se na daný případ vztahuje právní úprava občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř. ), jak to vyplývá z č.l. II.bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb.,kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud poté shledal, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241 a odst. 1 o.s.ř.) a dále se zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., na něž dovolatelé odkázali.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu přípustné pokud bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I.stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241 a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
V posuzovaném případě dovolatelé namítají nesprávný výklad ust. § 262 odst. 1 a 4 obchodního zákoníku v případě uzavření zprostředkovatelské smlouvy a volby obchodního zákoníku, jsou-li žalovaní nepodnikateli (spotřebiteli), jde-li o spor o zaplacení odměny, za zprostředkování dle ustanovení § 651 obchodního zákoníku (právo na provizi vzniklo po zániku smlouvy o zprostředkování při podpisu kupní smlouvy čl. V., bod 5.2 zprostředkovatelské smlouvy a na to navazující otázka délky promlčecí doby, tj. zda se tato délka má řídit občanským či obchodním zákoníkem.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2585/2010). Podle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 se řídí obchodním zákoníkem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka, který není podnikatelem, je neplatná.
Ve vztazích podřízených obchodnímu zákoníku je podle § 262 odst. 4, věta za středníkem obchodního zákoníku však třeba použít vždy ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.
Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku (§ 262 odst. 4, poslední věta obchodního zákoníku).
Podle ustanovení § 55 občanského zákoníku se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Jde-li o zprostředkovatelskou smlouvu mohou si strany podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku upravit svá vzájemná práva a povinnosti odchylně, ovšem při splnění podmínky, že tím nedochází ke zhoršení postavení té strany, která je spotřebitelem.
V posuzovaném případě je tedy nezbytné posoudit, zda volbou obchodního zákoníku k uzavření zprostředkovatelské smlouvy došlo či nikoliv ke zhoršení postavení žalovaných, kteří nejsou podnikateli.
Porovnáním právních úprav zprostředkovatelské smlouvy obsažených v občanském zákoníku (§ 774a násl.) a obchodního zákoníku (§ 642 až 651) lze konstatovat, že základním rozdílem těchto úprav je ustanovení § 651 obchodního zákoníku, neboť občanský zákoník podobné ustanovení neobsahuje.
Podle § 651 obchodního zákoníku vzniku práva zprostředkovatele na provizi nebrání skutečnost, že teprve po zániku smlouvy o zprostředkování je s třetí osobou uzavřena smlouva (§ 644 obchodního zákoníku), popřípadě splněna smlouva (§ 646 obchodního zákoníku), na kterou se vztahovala jeho zprostředkovatelská činnost.
Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybněných je zřejmé, že zprostředkovatelská smlouva ze dne 15.7.2002, ve znění dodatku č. 1 ze dne 14.1.2003 byla uzavřena na dobu určitou, a to do 26.8.2003.
Kupní smlouva o prodeji zprostředkovávaných pozemků byla uzavřena v prosinci 2004 , tj. po zániku předmětné zprostředkovatelské smlouvy.
Odvolací soud, pokud aplikoval ustanovení § 651 obchodního zákoníku za situace, kdy žalovaní nejsou podnikateli a smlouvu o zprostředkování je nutné v uvedených souvislostech pokládat za smlouvu spotřebitelskou, posoudil věc nesprávně.
Jak již bylo uvedeno, občanský zákoník neobsahuje ustanovení obdobné ust. § 651 obchodního zákoníku a pokud si strany dohodly, že bude ve věcech zprostředkovatelskou smlouvou neupravených (viz č.l. VI. I ad 6.4) aplikován obchodní zákoník, tj. tedy ustanovení § 651, dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že se tím smluvní strany odchýlily od právní úpravy obsažené v občanském zákoníku v neprospěch spotřebitele (žalovaných).
Volba obchodního zákoníku pro řešení dané otázky ve zprostředkovatelské smlouvě, uzavřené s fyzickými osobami v postavení spotřebitelů, tak směřuje ke zhoršení jejich postavení, a proto je tato volba podle ustanovení § 262 odst. 1 obchodního zákoníku neplatná s tím důsledkem, že zprostředkovatelská smlouva se řídí ustanoveními občanského zákoníku. Z toho poté vyplývá, že občanským zákoníkem se řídí i délka promlčecí doby, pro níž je nutné aplikovat ustanovení § 101 občanského zákoníku ( viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10. 2012, sp.zn. 23 Cdo 2589/2010). Odvolací soud tak věc posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, čímž je založena přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolání je též důvodné (§ 241 a odst. 2 písm. b) o. s. .ř.
Dovolací soud s odkladem na shora uvedený závěr již nepokládal za potřebné zabývat se dalšími námitkami dovolatelů obsaženými v dovolání.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro něž bylo zrušeno toto rozhodnutí platící pro rozsudek soudu I. stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle § 243d odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2013

JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu