23 Cdo 1631/2015
Datum rozhodnutí: 07.10.2015
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění do 31.03.2012, § 7 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění do 31.03.2012, § 39 obč. zák.



23 Cdo 1631/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Z. H. , místem podnikání v Moravském Písku, Zahradní 699, PSČ 696 85, IČO 13698281, zastoupeného JUDr. Jiřím Šabršulou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, PSČ 686 01, proti žalované VRL Praha a.s. , se sídlem v Praze 10, Ke Kablu 378/24, PSČ 102 00, IČO 45272905, zastoupené Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem v Blansku, Smetanova 6, PSČ 678 01, s adresou pro doručování v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 73/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2014, č. j. 18 Co 197/2014-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Jiřího Šabršuly, advokáta se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, PSČ 686 01.
O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. ledna 2014, č. j. 108 C 73/2013-45, zrušil rozhodčí nález vydaný dne 10. dubna 2013 rozhodcem Mgr. Janou Hajdovou, pod sp. zn. RŘ 06-JH/2012 (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako pronajímatel a žalobce jako nájemce uzavřely smlouvu o nájmu. Tato smlouva v čl. IX obsahovala rozhodčí doložku tohoto znění: Smluvní strany se dohodly, že veškeré majetkové spory mezi nimi budou rozhodovány v rozhodčím řízení podle Základních pravidel rozhodčího řízení vydaných Brněnským arbitrážním centrem, se sídlem Brno, Hostislavova 26, PSČ 641 00 (dále jen BAC ) a zveřejněných na internetové adrese http://www.arbitraznicentrum.cz (dále jen Pravidla ), rozhodcem určeným dle Pravidel předsedou BAC. Smluvní strany prohlašují, že měly a mají možnost seznámit se s Pravidly a také tak důkladně před podpisem této smlouvy učinily. Dle dohody smluvních stran jsou Pravidla součástí této smlouvy.
Soud prvního stupně dospěl s odkazem na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, k závěru, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná, protože neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc ani konkrétní způsob jeho určení. Určení rozhodců ponechává na vůli předsedy Brněnského arbitrážního centra, což není konkrétním způsobem dohodnutý způsob určení osoby rozhodce. Ze znění rozhodčí doložky navíc není zcela zřejmé, zda má předseda Brněnského arbitrážního centra jmenovat jednoho rozhodce či více rozhodců, což je v rozporu s ustanovením § 7 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ ).
Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že rozhodčí smlouva je podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neplatná pro obcházení § 13 ZRŘ. Byl tedy naplněn důvod pro zrušení napadeného rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 písm. b) ZRŘ.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 18 Co 197/2014-73, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a změnil ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 11 387 Kč (výrok pod bodem I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 2 178 Kč (výrok pod bodem II).
Odvolací soud k námitce žalované konstatoval, že až znění zákona o rozhodčím řízení účinné od 1. 4. 2012 umožnilo účastníkům sjednat platně rozhodčí doložku, v níž by byl výběr rozhodce určen stranami způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení dohodnutých účastníky, pokud by k rozhodčí smlouvě byla tato pravidla přiložena.
Shodně se soudem prvního stupně poukázal odvolací soud na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, a uzavřel, že rozhodčí doložka je neplatná pro rozpor se zákonem, neboť výběr rozhodce byl podřazen režimu společnosti, která nemá charakter stálého rozhodčího soudu (jenž může být dle § 13 ZRŘ zřízen pouze na základě zákona). Tato společnost nebyla oprávněna vydávat statuty a řády, které by mimo jiné především upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení, resp. případně vymezovaly způsob jmenování rozhodců. Účastníci se nedohodli na konkrétním rozhodci ad hoc ani na způsobu jeho určení, neboť pověření předsedy Brněnského arbitrážního centra k určení rozhodce nelze akceptovat jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z toho, že dále vymezené právní otázky měly být posouzeny jinak ve smyslu § 237 o. s. ř. Odvolací soud ve svém rozhodnutí nesprávně posoudil následující právní otázky:
1) Zda mohly podle právní úpravy platné do 31. 3. 2012 smluvní strany platně uzavřít dohodu, kterou by svěřily jmenování rozhodce pro rozhodnutí vzájemných sporů v rozhodčím řízení třetí fyzické osobě tak, jak bylo sjednáno v této věci posuzované rozhodčí doložce.

2) Zda mohly podle právní úpravy účinné do 31. 3. 2012 smluvní strany platně uzavřít dohodu v tom smyslu, že určitý dokument obsahující podrobnou úpravu vedení rozhodčího řízení zpracovaný třetí osobou, a to ve stavu tak, jak tento dokument existoval ke dni uzavření dohody, bude tvořit součást smluvního vztahu mezi stranami, aniž by tento dokument byl fyzicky nedílně ke smlouvě připojen tak, jak bylo sjednáno v této věci posuzované rozhodčí doložce.

K otázce formulované pod prvním bodem dovolatelka uvádí, že rozhodčí doložka dle jejího názoru není neplatná, jelikož vyhovuje požadavkům právní úpravy stanovené v ZRŘ ve znění účinném do 31. 3. 2012, neboť obsahuje konkrétní způsob, jakým má být rozhodce v dané věci určen. Za takové určení je možné považovat i svěření jmenování rozhodce třetí fyzické osobě. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které cituje odvolací soud i soud prvního stupně, nedopadá na danou věc, neboť rozhodčí doložka v judikované věci odkazovala na pravidla vydaná tzv. rozhodčím centrem, přičemž teprve tato pravidla upravovala, kdo a jakým způsobem bude jmenován rozhodcem. Tato pravidla byla proměnlivá v čase, spor se řídil pravidly platnými v době vedení rozhodčího řízení, nikoli v době uzavření rozhodčí doložky. V době uzavření rozhodčí doložky tedy nebylo jasné, jakým způsobem má být rozhodce určen. Rozhodčí doložka, o kterou se jedná v tomto sporu, obsahuje způsob určení rozhodce takový, že smluvní strany zmocnily třetí osobu (fyzickou osobu, předsedu občanského sdružení Brněnského arbitrážního centra), aby jim pro jejich spor vybrala rozhodce.
Ke druhé vznesené otázce dovolatelka uvádí, že předmětná rozhodčí doložka obsahuje výslovné prohlášení obou stran, že pravidla vydaná Brněnským arbitrážním centrem prohlašují smluvní strany za součást mezi nimi uzavřené smlouvy. Spor mezi nimi se tak neřídí předpisem vydaným rozhodčím centrem, ale řídí se toliko rozhodčí smlouvou uzavřenou mezi stranami. Součástí této smlouvy je pak podle prohlášení stran i relativně podrobná právní úprava vedení rozhodčího procesu obsažená v dokumentu zvaném jako Pravidla rozhodčího řízení vydaná Brněnským arbitrážním centrem v podobě, v jaké byla ke dni uzavření smlouvy na webu www.arbitraznicentrum.cz . Tato pravidla tak mají stejnou úlohu jako obchodní podmínky ve smyslu § 273 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění. Argumentace soudů, že pravidla nebyla součástí smlouvy, protože nebyla ke smlouvě připojena, není správná. Tuto povinnost ukládá zákon o rozhodčím řízení až od novely platné od 1. 4. 2012. Zákon nezakazoval, aby byl do smlouvy včleněn dokument, který nebyl ke smlouvě fyzicky připojen, naopak jej umožňoval v analogickém případě, tj. u obchodních podmínek.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření upozorňuje na to, že dovolání je podáno opožděně, když napadený rozsudek byl právnímu zástupci žalované doručen 3. listopadu 2014 a dovolání žalovaná podala u soudu až 5. ledna 2015. Žalobce je nadále přesvědčen, že soud nalézací i soud odvolací věc správně posoudily i rozhodly. Navrhuje tedy, aby dovolání bylo jako opožděné odmítnuto, případně zamítnuto, neboť napadené rozhodnutí je správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud nesouhlasí se závěrem žalobce, že žalovaná podala dovolání opožděně. Napadené rozhodnutí bylo právnímu zástupci žalované doručeno dne 3. listopadu 2014. Dvouměsíční lhůta pro podání dovolání tak podle § 57 odst. 2 věty první o. s. ř., připadla na 3. ledna 2015, tedy na sobotu. Podle § 57 odst. 2 věty druhé o. s. ř. připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Žalovaná dovolání podala v pondělí 5. ledna 2015, tedy včas.
Platnost rozhodčí doložky Nejvyšší soud posuzoval podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012, neboť předmětná rozhodčí doložka byla uzavřena 1. 8. 2007 (resp. 31. 1. 2008) srov. Čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že rozhodčí doložka není neplatná, neboť obsahuje konkrétní způsob určení rozhodce, a sice prostřednictvím fyzické osoby předsedy Brněnského arbitrážního centra. Obdobným případem se Nejvyšší soud zabýval v rozhodnutí ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2014. Rozhodčí smlouvou v této věci se strany dohodly, že spory mezi nimi budou rozhodovány jediným rozhodcem, který bude určen JUDr. R. K., advokátem se sídlem , a to ze seznamu rozhodců jím vedených s tím, že on sám je v tomto seznamu rovněž uveden a může rozhodcem určit i sám sebe. Nejvyšší soud konstatoval, že tato rozhodčí smlouva je neplatná, protože neobsahuje určení rozhodce ad hoc, nýbrž určení rozhodce svěřuje fyzické osobě advokátovi JUDr. R. K., tedy subjektu, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a který ani není povolán vydávat řád, podle něhož má rozhodčí řízení probíhat, ani vést seznam rozhodců, z něhož má být rozhodce vybrán (viz § 13 ZRŘ).
V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2014, se dovolací soud vyjadřoval k platnosti rozhodčí doložky, kterou se strany dohodly, že veškeré spory budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, který bude jmenován předsedou dozorčí rady společnosti S. r. a. s. Nejvyšší soud uzavřel, že účastníci si nedohodli, že jejich spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodli si ani osobu konkrétního rozhodce, když si sjednali, že pro řešení určených sporů mezi účastníky bude určen jediný rozhodce, který bude jmenován předsedou dozorčí rady společnosti S. r. a. s., jež není stálým rozhodčím soudem. Dovolací soud konstatoval, že na řešení otázky neplatnosti rozhodčí doložky v této věci dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.
V řešené věci se strany nedohodly na rozhodci ad hoc ani na konkrétním způsobu jeho určení, když určení ponechaly na uvážení předsedy Brněnského arbitrážního centra, které není stálým rozhodčím soudem. Soud odvolací i soud prvního stupně tedy rozhodčí smlouvu posoudily správně jako neplatnou a správně postupovaly v souladu se závěry uvedenými v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Předseda Brněnského arbitrážního centra je sice fyzickou osobou, ale ani tato fyzická osoba není stálým rozhodčím soudem a nelze tak učinit závěr, že by si strany ujednaly konkrétní způsob určení rozhodce.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. října 2015

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu