23 Cdo 1618/2010
Datum rozhodnutí: 23.09.2011
Dotčené předpisy: § 44 odst. 1 obch. zák.




23 Cdo 1618/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Telefónica O2 Czech Republic, a. s. , se sídlem Za Brumlovkou 266/2, 140 22 Praha 4 - Michle, IČO 60193336, proti žalované Vodafone Czech Republic a. s., se sídlem Vinohradská 167, 100 00 Praha 10, IČO 25788001, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.19 Cm 40/2008, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2010, č. j. 3 Cmo 159/2009-158, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala ochrany proti jednání v nekalé soutěži žalobou, v níž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost
. zdržet se uveřejňování a šíření reklamy dle vyobrazení v žalobě (zachycující mladou ženu, označenou jako A., studentka, Č. B. , ve sloupcích učiněného porovnání nabídky žalobkyně /286,- Kč, tarif O2 Simple 240/ a žalované /224,- Kč, tarif Nabito 119/ s textem, umístěným pod obrazovým logem žalované a výrazným nadpisem Nepodepsala , ve znění: U Vodafonu jsem zaplatila o 22 % méně než u předchozího operátora, a navíc jsem poslala více SMS s tím, že text dále pokračuje méně výrazným písmem se zakončením Jde to i jinak dále jen reklama Nepodepsala),
. uveřejnit na své náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku v deníku Právo, Mladá fronta DNES, Lidové noviny a týdeníku Týden omluvu o rozměrech nejméně 13 cm na výšku a 19 cm na šířku dle vyobrazení v žalobě (reklama Nepodepsala, doplněná v její dolní polovině o bílý pruh s textem: Toto srovnání je nekalosoutěžní. Omlouváme se zákazníkům a společnosti Telefónica O2 Czech Republic. dále jen reklama Nepodepsala s omluvným textem).
Podle žalobního tvrzení žalovaná tím, že při provádění své reklamní kampaně užívala slogan Nepodepsala s uvedením srovnání ceny volání u žalobkyně a žalované, které vychází nevýhodně pro žalobkyni, a to proto, že žalovaná ve svém srovnání nepoužila u žalobkyně tarif určený pro studenty, dopustila se vůči žalobkyni jednání nekalé soutěže, konkrétně nedovolené srovnávací reklamy. Podle žalobkyně reklamou Nepodepsala uveřejněné informace jsou nepravdivé, klamavé a uvádí spotřebitele v omyl. Podle žalobního tvrzení žalovaná svým jednáním naplnila nejen podmínky generální klauzule nekalé soutěže, ale i podmínky speciální skutkové podstaty nekalé soutěže nepřípustné srovnávací reklamy podle § 50a odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2009, č. j. 19 Cm 40/2008-131, žalované uložil povinnost zdržet se uveřejňování a šíření reklamy Nepodepsala (výrok I.), uveřejnit na své náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku reklamu Nepodepsala s omluvným textem, a to v deníku Právo, Mladá fronta DNES, Lidové noviny a týdeníku Týden o rozměrech nejméně 13 cm na výšku a 19 cm na šířku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. ledna 2010, č. j. 3 Cmo 159/2009-158, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku změnil pouze tak, že žalovaná je povinna v omluvě obličej zobrazené ženy zakrýt (učinit nezřetelným), v připojeném textu omluvy nahradit slovní spojení Toto srovnání slovním spojením Tato reklama , jinak potvrdil (I. výrok), dále rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok).
Odvolací soud zjistil, že předmětem odvolacího řízení je rozhodnutí soudu o žalobkyní uplatněném nároku z titulu nekalé soutěže na zdržení se závadného jednání v budoucnu (užití reklamy Nepodepsala v rámci reklamní kampaně žalované) a na poskytnutí omluvy v tisku, které žalobkyně tvrdila jako nároky z nekalé soutěže podle § 53 obch. zák., k níž došlo podle § 44 odst. 1, § 45, § 50 a § 50a obch. zák.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně měl pro své rozhodnutí učiněna skutková zjištění v potřebném rozsahu, uvedená zjištění proto i odvolací soud pro své rozhodnutí převzal a plně z nich vycházel. Odvolací soud se zcela ztotožnil i s právními závěry, které soud prvního stupně učinil při hodnocení tvrzeného závadného jednání, proto pro stručnost odkazuje ve svém rozhodnutí na hodnocení skutkové i právní, jak je obsaženo v odůvodnění napadeného rozsudku.
Odvolací soud uzavřel, shodně se závěry soudu prvního stupně, že jednání žalované bylo jednáním nekalé soutěže a nedovolenou srovnávací reklamou podle § 44 odst. 1 a § 50a obch. zák. a že se právem žalobkyně domáhala podle § 53 obch. zák. uložení povinnosti žalované takového jednání do budoucna se zdržet. Pokud jde o další nárok žalobkyně, a to právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění žalobkyni za nemateriální újmu formou omluvy, jeví se podle odvolacího soudu jako přiměřené nehmotné újmě žalobkyně soudem prvního stupně přiznané poskytnutí morálního zadostiučinění žalobkyni formou uveřejnění závadné reklamy s požadovaným omluvným textem, což zároveň má i úlohu vysvětlující a napravující vzniklý závadný stav. Odvolací soud proto napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, avšak s úpravou, která podle názoru odvolacího soudu chrání osobnostní práva konkrétní osoby, jejíž tvář by tak byla znovu avšak v jiných souvislostech zachycena v dané omluvě, a dále s úpravou znění omluvného textu, jež dle názoru odvolacího soudu je pro danou věc výstižnější..
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná v zákonné lhůtě dovoláním, které považuje za přípustné, a to podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v části, v níž bylo odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno (I. výrok), neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku, která je doposud řešena soudy rozdílně, a dále podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v části, v níž odvolací soud změnil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně. Důvodnost svého dovolání opírá žalovaná o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam spatřuje dovolatelka v posouzení právní otázky, zda tvrzené jednání žalované má nekalosoutěžní charakter a zda tímto jednáním mohla být žalobkyni způsobena újma.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávných právních závěrech, že v daném případě jednání žalované bylo způsobilé přivodit újmu žalobkyni, tedy že splňuje tuto základní podmínku generální klauzule nekalé soutěže. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud měl dospět k závěru, že i kdyby vyznění předmětné reklamy bylo takové, že je nabídka žalované výhodnější než nabídka žalobkyně, bylo by takové vyznění pravdivé a reklama tak nemůže být způsobilá přivodit žalobkyni újmu. Dále dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil podmínku rozporu jednání žalované s dobrými mravy soutěže a řízení před odvolacím soudem je tak stiženo zcela zásadní vadou. Podle dovolatelky je nesprávný také závěr odvolacího soudu o vzniku újmy žalobkyni, vychází-li ze spekulací o možných dopadech jednání žalované, aniž by byly takové dopady zjištěny v řízení provedenými konkrétními důkazy. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud porušil § 153 odst. 2 o. s. ř., když text požadované omluvy podstatně změnil ( tato reklama namísto toto srovnání ), aniž by to žalobkyně navrhovala. Ohledně přiměřeného zadostiučinění vytýká dovolatelka odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že omluva podle rozsudku soudu obou stupňů je zcela nepřiměřená, neboť podle názoru dovolatelky nabídka žalované pro zákazníky - studenty je výhodnější než nabídka žalobkyně. Závěrem svého dovolání vytýká dovolatelka odvolacímu soudu jeho zmatečné a nesrozumitelné rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, případně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále požaduje, aby dovolací soud ve smyslu § 243 o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a to do doby, kdy bude rozhodnuto o aktuálním dovolání žalované.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí z důvodu nepřípustnosti, neboť rozhodnutí soudů jsou v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku mající po právní stránce zásadní význam.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil věc, když jednak potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku (jímž byla žalované uložena povinnost zdržet se uveřejňování a šíření reklamy Nepodepsala), a dále když změnil část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (jímž byla žalované uložena povinnost uveřejnit na své náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku reklamu Nepodepsala s omluvným textem, a to v deníku Právo, Mladá fronta DNES, Lidové noviny a týdeníku Týden) tak, že žalovaná je povinna v omluvě obličej zobrazené ženy zakrýt (učinit nezřetelným) a v připojeném textu omluvy nahradit slovní spojení Toto srovnání slovním spojením Tato reklama . Konečně dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení je zcela zmatečné (jednak uložil povinnost žalované k náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, současně však v závěrečném výroku uvedl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení).
Pokud jde o dovoláním napadenou úvodní část I. výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku, dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, dovodil, že odvolací soud ani soud prvního stupně nepochybily ve svých rozhodnutích, že v daném případě lze žalobkyni přiznat jí uplatněný nárok na zdržení se uveřejňování a šíření reklamy Nepodepsala. Dovolací soud shledává, že jsou v tomto případě dány důvody k poskytnutí ochrany práv žalobkyně proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání žalované.
Dovolací soud, stejně jako soud odvolací i soud prvního stupně, dospěl k závěru, že v předmětné záležitosti se jedná o nekalé soutěžní jednání žalované (podle § 44 a násl. obch. zák.) spočívající v uveřejňování a šíření obrazové reklamy Nepodepsala (zachycující mladou ženu, označenou jako A., studentka, Č. B. , ve sloupcích učiněného porovnání nabídky žalobkyně /286,- Kč, tarif O2 Simple 240/ a žalované /224,- Kč, tarif Nabito 119/ s textem, umístěným pod obrazovým logem žalované a výrazným nadpisem Nepodepsala , ve znění: U Vodafonu jsem zaplatila o 22 % méně než u předchozího operátora, a navíc jsem poslala více SMS s tím, že text dále pokračuje méně výrazným písmem se zakončením Jde to i jinak). Dovolací soud, stejně jako oba nižší soudy, vychází z prokázaného zjištění, že žalovaná při provádění své reklamní kampaně používala slogan Nepodepsala s uvedením srovnání cen, resp. tarifů dvou mobilních operátorů, a to tarifu žalované a žalobkyně ( u Vodafonu jsem zaplatila o 22 % méně než u předcházejícího operátora a navíc jsem poslala více SMS ). Srovnání v reklamě uvedených tarifů však nelze považovat za přípustné, neboť bylo prokázáno, že tarif žalované ( 224,- Kč, tarif Nabito 119 ) je tarifem pro studenty, zatímco tarif žalobkyně ( 286,- Kč, tarif O2 Simple 240 ) není prioritně určen pro studenty (žalobkyně prokázala, že pro studenty nabízí tarif s výhodnějšími podmínkami). Dovolací soud souhlasí se závěrem obou nižších soudů, že žalovaná zvolila neadekvátní způsob srovnání tarifů žalobkyně a žalované, který lze považovat za jednání nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule) i podle § 50a obch. zák. (nepřípustná srovnávací reklama).
Dovolací soud, ve shodě se závěry odvolacího soudu (viz str. 4 6 rozsudku odvolacího soudu), dovodil, že předmětné jednání žalované, tj. provádění reklamní kampaně s používáním sloganu Nepodepsala a s nepřípustným srovnáním tarifů žalované a žalobkyně, splňuje všechny tři základní podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. Není pochybností, že mezi žalovanou a žalobkyní je dán vztah hospodářské soutěže (účastníci jsou dokonce přímými soutěžiteli) a že jednání žalované je jednáním se soutěžní orientací, resp. soutěžním záměrem. Pokud jde o podmínku rozporu jednání s dobrými mravy soutěže, kterou musí rozhodnout soudce jako otázku právní a nikoli skutkovou, je nutno vždy ji posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu, tedy ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a jejich tehdejšímu postavení, jak správně uvedl ve svém rozhodnutí odvolací soud. V daném případě jednání žalované nelze vnímat jako obvyklé reklamní přehánění, které by spotřebitele či zákazníky nebylo schopno oklamat, ale jako neadekvátní srovnávání různých tarifů žalobkyně a žalované. Proto i tato druhá podmínka generální klauzule byla jednáním žalované naplněna. K třetí podmínce uvádí dovolací soud v souladu se závěry nižších soudů, že posuzované jednání žalované je způsobilé přivodit žalobkyni újmu ve snížení jejího dobrého jména a v možnosti odlivu jejích zákazníků. K námitce dovolatelky, že je nesprávný závěr odvolacího soudu o vzniku újmy žalobkyni, který vychází ze spekulací o možných dopadech jednání žalované, aniž by byly takové dopady zjištěny v řízení provedenými konkrétními důkazy, dovolací soud uvádí, že k naplnění třetí podmínky generální klauzule nekalé soutěže není nutná konkrétní újma, ale postačuje pouhá hrozba či způsobilost jednání žalované újmu žalobkyni přivodit (viz § 44 odst. 1 obch. zák.). O způsobilosti přivodit újmu jinému soutěžiteli rozhoduje v konkrétních případech soud. V této otázce tedy rozhodly oba nižší soudy v souladu se zákonem.
Pokud jde o dovoláním napadenou další část I. výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl částečně změněn II. výrok rozsudku soudu prvního stupně, dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, dovodil, že odvolací soud rozhodl správně, že v daném případě lze přiznat žalobkyni nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění formou uveřejnění závadné reklamy s omluvným textem se změnou podle jeho rozhodnutí. Dovolací soud shledává, že uvedená forma poskytnutí morálního zadostiučinění se jeví jako přiměřená nehmotné újmě žalobkyně. Nahrazení textu omluvy žalované Toto srovnání textem omluvy Tato reklama v rozsudku odvolacího soudu (viz výrok I.) nepovažuje dovolací soud za změnu požadovaného nároku, tj. přiměřeného zadostiučinění nepeněžitou formou, ale pouze za textové zpřesnění tohoto nároku. Podle dovolacího soudu lze teoreticky usuzovat, že ke srovnání by mohlo dojít v nějakém případě i mimo reklamu; pak by se o nekalosoutěžním srovnání zřejmě dalo uvažovat pouze podle generální klauzule nekalé soutěže a nikoliv také podle § 50a obch. zák., jako je tomu v posuzovaném případě, v němž se určitě jedná o reklamu srovnávací. Dovolací soud se domnívá, že vzhledem k dikci ust. § 50a odst. 1 obch. zák. o srovnávací reklamě (definice srovnávací reklamy) a zejména nepřesné dikci následujícího odst. 2 (podmínky přípustnosti srovnávací reklamy: Srovnávací reklama je přípustná, jen pokud ), v porovnání s textem evropské směrnice o klamavé a srovnávací reklamě 2006/114/ES (viz čl. 4: Srovnávací reklama, pokud jde o srovnání, je dovolena při splnění následujících podmínek ), odvolací soud ve svém rozhodnutí k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně vycházel přesně ze znění obchodního zákoníku o srovnávací reklamě, v němž v § 50a odst. 2 chybí z textu směrnice právě slovní spojení pokud jde o srovnání . V této otázce rozhodl odvolací soud v souladu se zákonem.
K tomu dovolací soud navíc doplňuje následující: Podle P. H. úprava srovnávací reklamy v českém právním řádu (ať již její text získá tu či onu podobu), musí být vykládána s vědomím toho, že jde o jedno z významných harmonizačních opatření v oblasti komunitárního práva. Proto záměry i text směrnice o klamavé a srovnávací reklamě 2006/114/ES (i praktický způsob uplatňování této směrnice v rozhodování Evropského soudního dvora) budou vodítkem pro výklad i aplikaci úpravy české. Rozhodně nelze novou právní úpravu vykládat tak, že by oproti dřívějšímu právnímu stavu přinášela celkově přísnější podmínky, za nichž lze v reklamě srovnávat s konkurencí a jejími výrobky. Podrobnost nové úpravy, její systémové problémy a slovní neostrost by ovšem k takové interpretaci mohly svádět. Na druhé straně neznamená úprava srovnávací reklamy v § 50a obch. zák. úplné uvolnění pro soutěžitelskou komparaci. Kritériem při posuzování přípustnosti nebo nepřípustnosti srovnávací reklamy bude zjištění, zda jednotlivá reklama v posuzovaném případě napomáhá či brání výkonové soutěži. (Blíže k tomu Hajn P. in Eliáš, K. - Bejček, J. - Hajn, P. et al.: Kurs obchodního práva . Obecná část. Soutěžní právo . 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 364 371)
Pro definici reklamy je nutno použít zákon o regulaci reklamy, neboť obch. zák. ji výslovně v úpravě nekalé soutěže (ani u klamavé reklamy, ani u srovnávací reklamy) neupravuje. Podle § 1 zákona o regulaci reklamy se reklamou rozumí oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii, mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků, podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není dále stanoveno jinak. Za nekalosoutěžní srovnávací reklamu podle obch. zák. se považuje vždy taková srovnávací reklama (k pojmu reklama viz výše), která splňuje všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže (§ 44 odst. 1) a současně nesplňuje všechny nebo jen některou či některé podmínky přípustnosti srovnávací reklamy podle § 50a odst. 2.
Dovolacího soud se ztotožňuje se závěrem soudů že, v posuzovaném případě srovnávací reklama žalované naplnila všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže (viz výše) a současně nesplnila podmínky dané § 50a odst. 2 obch. zák., proto je nutno ji posuzovat jako nekalosoutěžní srovnávací reklamu, tedy nepřípustnou a zákonem zakázanou. V posuzovaném případě tedy jde podle § 50a odst. 1 obch. zák. o srovnávací reklamu žalované, která výslovně identifikuje jiného soutěžitele, resp. služby nabízené jiným soutěžitelem (zde žalobkyní), přičemž tato reklama je klamavá, srovnává služby uspokojující jiné potřeby nebo určené k jinému účelu (tarify pro dospělé zákazníky ve srovnání s tarify pro studenty) a neobjektivně srovnává jeden nebo více základních znaků daných služeb (ceny za tarify), proto je podle § 50a odst. 2 písm. a/ až c/ obch. zák. nepřípustná. V daném případě odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem, že lze přiznat žalobkyni nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění formou uveřejnění závadné reklamy s omluvným textem v deníku Právo, Mladá fronta DNES, Lidové noviny a týdeníku Týden omluvu o rozměrech nejméně 13 cm na výšku a 19 cm na šířku dle vyobrazení v žalobě (reklama Nepodepsala, doplněná v její dolní polovině o bílý pruh s textem: Tato reklama je nekalosoutěžní. Omlouváme se zákazníkům a společnosti Telefónica O2 Czech Republic.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR neshledává. Dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, dovodil, že odvolací soud ani soud prvního stupně nepochybily a rozhodly v souladu s hmotným právem pokud dospěly k závěru, že v daném případě lze přiznat z titulu nekalé soutěže žalobkyni oba uplatněné nároky, tj. konkrétně že lze žalované uložit, aby se tvrzeného závadného jednání zdržela a dále aby uveřejnila omluvu ve znění podle žaloby. Dovolací soud shledává, že jsou v daném případě dány důvody k poskytnutí ochrany práv žalobkyně proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání žalované.
Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak jen v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však není v případě tvrzených vad dovolatelkou. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 237 až 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. září 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu