23 Cdo 1604/2010
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 125 o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 51 obč. zák., § 269 odst. 2 obch. zák.




23 Cdo 1604/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně
ŠROT GEBESHUBER s. r. o. , se sídlem v Sokolnicích, Kobylnická 457, PSČ 664 52, identifikační číslo osoby 49434004, zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem, se sídlem v Brno, Radnická 11, proti žalované MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o ., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 66, identifikační číslo osoby 25124986, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. 32/17, o zaplacení částky 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 72/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 2 Cmo 249/2008-158, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalované proti výroku pod bodem I záhlaví označeného rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 52 Cm 72/2006-78, v části výroku pod bodem I, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 2,000.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. října 2005 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Samotná otázka, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno, jestliže nepředložila originál dohody o narovnání nebo její ověřenou fotokopii a žalovaná pravost a správnost listiny popřela, není otázkou právní; závěr o tom, zda účastník unesl důkazní břemeno (zda se mu podařilo prokázat právně významné skutečnosti, na nichž zakládá uplatněný nárok nebo svou procesní obranu ), je závěrem skutkovým. Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř., pod který je možno výhrady dovolatelky proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Za právní však lze považovat otázku, zda lze originál či ověřenou kopii listiny nahradit jiným způsobem za předpokladu, že je popřena její pravost a správnost ; jde totiž o otázku výkladu normy procesního práva. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce však tato otázka nezakládá. Odpověď na otázku, zda lze existenci listiny a její obsah prokázat jinými důkazními prostředky než samotnou listinou, vyplývá explicite z ustanovení § 125, věty první, o. s. ř., podle něhož za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské a exekutorské zápisy a jiné listiny a výslech účastníků. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné pod č. C 102 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2). Otázka, zda je způsobilým důkazním prostředkem (neověřená) kopie listiny, pak byla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud ji řešil v souladu s konstantní judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod číslem 154).
K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nemůže vést ani otázka, zda dohodu o narovnání, jež je zvláštním smluvním typem podle občanského zákoníku a která v tomto režimu byla uzavřena, lze v případě nesplnění podmínek pro tento úkon považovat za nepojmenovanou dohodu podle § 323 obchodního zákoníku, což smluvní strany vůbec nezamýšlely, a tím akceptovat část takového úkonu, tj. uznání závazku, za platný . Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může totiž založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ). Právní závěr, že obsah smlouvy označené jako dohoda o narovnání nesplňuje náležitosti smluvního typu upravené v ustanovení § 585 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), neboť jejím předmětem nejsou sporná práva, a že podle obsahu jde o složený právní úkon sestávající z uznání závazku podle ustanovení § 323 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) a nepojmenované dohody podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., odvolací soud nezaložil na skutkovém závěru, že vůlí smluvních stran bylo narovnat práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Jestliže odvolací soud zdůraznil, že smlouvu posuzuje nikoliv podle jejího označení, nýbrž podle jejího obsahu (jímž je souhlasný projev vůle smluvních stran srov. § 34 odst. l a § 43c odst. 1 obč. zák.), pak zcela zřejmě vycházel z opačného skutkového závěru než z toho, který mu podsouvá dovolatelka. Na základě toho také oproti tomu, co mu dovolání též neprávem přisuzuje nedovodil, že smlouva byla uzavřena v režimu ustanovení § 585 obč. zák., nýbrž dospěl k závěru přesně opačnému. Závěry, že při posuzování smlouvy z hlediska jejího zařazení pod příslušný smluvní typ je rozhodné nikoliv její označení, nýbrž její obsah, a že smlouva, jejíž obsah neodpovídá žádnému ze smluvních typů upravených v občanském či obchodním zákoníku (tj. neobsahuje podstatné části některé z pojmenovaných smluv - srov. § 269 odst. 1 obch. zák.), není stižena neplatností, nýbrž jde o smlouvu nepojmenovanou ve smyslu ustanovení § 51 obč. zák. či § 269 odst. 2, věty první, obch. zák., pak vyplývají z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 695/2003, uveřejněný pod č. C 2357 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD 28, rozsudek ze dne 22. září 2004, sp. zn. 33 Odo 374/2004, uveřejněný tamtéž pod č. C 3085, svazek CD-1, rozsudek ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1085/2003, uveřejněný tamtéž pod č. C 3825, svazek CD-3, a rozsudek ze dne 9. září 2009, sp. zn. 33 Odo 1977/2007, uveřejněný tamtéž pod č. C 7686, svazek CD-1).
Vytýká-li pak dovolatelka napadenému rozhodnutí absenci odůvodnění, proč odvolací soud nevyvodil procesní důsledky z poučení poskytnutého žalobkyni podle ustanovení § 118a o. s. ř., pak patrně přehlédla, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pod který je možno její výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva
a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne
28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyni, která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 26. ledna 2011

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu