23 Cdo 1599/2010
Datum rozhodnutí: 23.09.2011
Dotčené předpisy: § 369 obch. zák., § 265 obch. zák.





23

Cdo 1599/2010



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
Ing. L. M.,
zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalované
EUTECH
, akciová společnost, IČO 47151421, Nádražní 13, 785 13 Šternberk, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, o zaplacení částky 147 799,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 19 Cm 114/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne12. listopadu 2009 č.j. 5 Cmo 236/2009-157, takto:


I. Dovolání
se zamítá.

II. Žalobce
je povinen
zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 19.818,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované JUDr. Petra Rittera, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegerova č. 12, PSČ 772 00.


O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. března 2009, č. j. 19 Cm 114/2007-122, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná byla povinna zaplatit pohledávku ve výši 147.799,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1.11.2007 do zaplacení (odstavec I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (odstavec II. výroku).

Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobou doručenou soudu dne 17.10.2007 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 147.799,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1.11.2007 do zaplacení jako smluvní pokuty vyúčtované žalobcem žalované z částky 4,845.881,- Kč v dohodnuté výši 0,05 % denně za dobu jejího prodlení se zaplacením citované částky od 1.9.2007 do 31.10.2007, což představuje 61 dnů prodlení. Částka 4,845.881,- Kč představuje cenu díla, dle smlouvy č. 262 II o zneškodnění toxického odpadu ze dne 18.9.1995, kdy cena díla byla předchůdcem žalobce žalované vyúčtována fakturou č. 430159 ze dne 12.8.1996 v původní výši 7,325.881,- Kč, ze které zůstala neuhrazena částka 4,925.881,- Kč. Žalobce předmětnou pohledávku nabyl od původního věřitele žalované - společnosti A.S.A. Brno s.r.o., a to smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29.10.1998. Žalobce v žalobě poukázal na řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/1999, které v době podání žaloby nebylo pravomocně skončeno, a ve kterém žalobce uplatnil vůči žalované svou pohledávku ve výši 4.895.881,- Kč s přísl.. Žalobce upozornil na závěr o skutkovém stavu tak, jak byl přijat Krajským soudem v Ostravě v rozsudku 10 Cm 160/1999, podle kterého žalovaná musela mít předmětnou fakturu k dispozici nejpozději v roce 1999, a to s ohledem na skutečnost, že žalovaná svůj závazek písemně uznala.

Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a namítala, že zde chybí základní podmínka pro uplatnění institutu smluvní pokuty, kdy v článku 4 odst. 4.1 a 4.2 citované smlouvy bylo stranami v souladu s ust. § 548 odst. 1 obch. zák. ujednáno, že cena plnění bude hrazena na základě jednotlivých faktur, které budou objednateli odesílány vždy do 14-ti dnů po týdenním převzetí odpadu dle čl. 3.2. této smlouvy, nebo po převzetí dílčích dodávek tohoto odpadu, pokud bude dodán v ucelených částech. Z ust. čl. 9 odst. 9.1. smlouvy pak plyne, že uhrazení smluvní pokuty je vázáno na prodlení objednatele s placením ceny plnění ve lhůtách dle čl. 4.2 této smlouvy, tak jak jsou shora popsány. Dále byla žalovaná toho názoru, že žalobci nárok na smluvní pokutu nenáleží, protože již v nalézacím řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 10 Cm 160/1999 uplatnil nárok na zaplacení úroků z prodlení, přičemž mu na těchto úrocích bylo žalovanou zaplaceno chybou výpočtu 4,060.325,39,- Kč, což je o 179.229,14,- Kč více než tyto úroky činily. Z výkladu ust. čl. 9.1. smlouvy žalovaná dovozovala, že v případě uplatnění nároku na úroky z prodlení již žalobce nemá nárok na zaplacení smluvní pokuty. Upozorňovala rovněž na to, že dle čl. 9.1. smlouvy může být smluvní pokuta požadována pouze za podmínky, kdy objednatel bude v prodlení s placením ceny z fakturované části, avšak jak bylo konstatováno v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 254/2007-1009 ze dne 25.10.2007, v tomto řízení nebylo zjištěno, že by faktura č. 4301159 byla žalované doručena. Žalovaná namítla rovněž to, že žalobce nepředložil žádné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že žalovaná porušila smluvní povinnost, tj. že neuhradila fakturu ve lhůtě splatnosti, a tedy nárok sjednaný v čl 4.1 smlouvy žalobci nevznikl. Výzvou žalobce k zaplacení smluvní pokuty nemohlo dojít k založení nároku na zaplacení smluvní pokuty. Za této situace považovala nárok žalobce za nemravný a odporující zásadě poctivého obchodního styku, kdy takovému výkonu práva by neměla být soudem poskytnuta právní ochrana. Upozornila také na skutečnost, že žalobce v jednotlivých dílčích řízeních požaduje na žalované zaplacení smluvní pokuty přesahující částku 10 mil. Kč, což rovněž žalovaná shledává za postup v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Žalovaná rovněž upozornila na dodatek č. 1 smlouvy, kterým došlo ke změně jak platebního ujednání uvedeného v čl. 4.2 smlouvy, tak i ujednání týkající se smluvní pokuty. Tento splátkový kalendář však obsahoval ujednání pouze ohledně částky 2,5 mil. Kč, zbývající částka nebyla ze strany žalobce či jeho právního předchůdce nikdy vyúčtována, a tedy nebyl ani stanoven termín její splatnosti.

Soud prvního stupně vyšel z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2007, sp. zn.10 Cm 160/1999, kterým byla výrokem II. zamítnuta žaloba na přiznání smluvní pokuty ve výši 3,435.883,- Kč s 18 % úrokem z prodlení. Soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o dílo č. 263 je absolutně neplatná pro neurčitost vymezení předmětu díla, a hodnotu provedených prací pak přiznal žalobci z titulu bezdůvodného obohacení. Rozsudek v této části nabyl právní moci dne 27.10.2000. Soud prvního stupně na základě tohoto zjištění dospěl po právní stránce k závěru, že tímto rozhodnutí není dána překážka věci rozsouzené dne ust. § 159 a odst. 5 o.s.ř., neboť vyčíslení smluvní pokuty jež byla uplatněna v tomto pravomocně skončeném řízení se týká jiného časového úseku než je uplatněn v řízení, o něž se jedná. Krajský soud dále poukázal na to, že žalobní nárok na smluvní pokutu nelze uplatnit na " dobu neurčitou", ale je nutno vždy provést" její vyúčtování", byt' neformálním způsobem, a žalovaného vyzvat k jejímu zaplacení. Soud prvního stupně poukázal rovněž na důvody, pro které byl nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve věci 10 Cm 160/1999 zamítnut.

Krajský soud dále zjistil, že v článku 9.1 předmětné smlouvy o dílo si strany smluvily, že v případě prodlení objednatele s placením ceny plnění ve lhůtách uvedených v článku 4.2 této smlouvy uhradí objednatel společnosti A.S.A. smluvní pokutu ve výši 0,05 % fakturované částky za každý den prodlení a tato nebude v tomto případě navíc vyžadovat úrok z prodlení. Podle článku 9.2 v případě prodlení firmy A.S.A. s plněním předmětu díla dle článku 6. této smlouvy uhradí A.S.A. objednateli smluvní pokutu ve výši 0,05 % z ceny předmětu plnění za každý kalendářní den prodlení. Touto smluvní pokutou není dotčeno právo obou smluvních stran na vymáhání náhrad za škody vzniklé nesplněním svých povinností neuvedených v článku 9.1 a článku 9.2 . Z dodatku č. 1 ke smlouvě krajský soud zjistil, že dle odstavce č.3 se článek 9 mění ve větě :" ve výši 0,05 % smluvené částky dle splátkového kalendáře za každý den prodlení".

Soud prvního stupně dále provedl důkazy smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi postupitelem A.S.A. s.r.o. a žalobcem a vyúčtováním smluvní pokuty ze dne 16.10.1997. Veškeré skutečnosti shora zjištěné vzal krajský soud následně také za prokázané a ve svém rozhodnutí odkázal rovněž na skutkový stav tak jak byl zjištěn v řízení o hlavním závazku vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/1999.

Při právním hodnocení věci dospěl soud prvního stupně ze slovního a gramatického výkladu předmětné smlouvy o dílo k závěru, že smluvní strany si při uzavírání smlouvy byly vědomy skutečnosti, že v případě prodlení objednatele s plněním platební povinnosti zákon umožňuje sankcionovat toto porušení smluvních povinností jak smluvní pokutou, tak i úroky z prodlení. Účastníci si tedy dohodli" podmíněně" smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z fakturované částky za každý den prodlení, přičemž tato podmínka spočívala ve skutečnosti, že zhotovitel "nebude vyžadovat úrok z prodlení". V daném případě soud tuto podmínku považuje za podmínku dle ust. § 36 odst. 2, věta druhá obč. zák., a to za podmínku rozvazovací, kdy jejím splněním již nastálé účinky právního úkonu, tj. subjektivní občanská práva a povinnosti zaniknou ex nunc bez dalšího. Krajský soud dále v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobce si byl této skutečnosti vědom, když poukázal na žalobcův procesní postup v řízení 10 Cm 385/1999. Krajský soud tak uzavřel, že nejpozději dnem právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 10 Cm 160/1999-900 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20.10.2007 č.j. 5 Cmo 254/2007-1009 účinky ujednání o smluvní pokutě zanikly a tedy právní důvod k uplatňovanému nároku odpadl. Soud také dovodil, že dodatek č. 1 k citované smlouvě v odst. 2 v části týkající se smluvní pokuty je pro nedostatek srozumitelnosti dle ust. § 37 OZ neplatným úkonem, a nebylo prokázáno, že by žalovaná záměrně způsobila splnění rozvazovací podmínky.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 5 Cmo 236,2009-157 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda je dán nárok žalobce vůči žalovanému na zaplacení smluvní pokuty za období od 1.9.2007 do 31.10.2007 ve výši 147.799,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1.11.2007 do zaplacení. Odvolací soud při tomto právním posouzení vycházel ze skutečností, které soud prvního stupně správně zjistil z jím provedených důkazů, a rovněž ze skutečností, které byly mezi účastníky řízení nesporné. Za rozhodný pro posouzení oprávněnosti nároku uplatněného žalobou soud shledal výklad článku 9 smlouvy o zneškodnění odpadu.

Jak vyplývá z ust. § 266 odst. 1, 2, 3, obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci. Z konstantní judikatury plyne, že ust. § 35 odst. 2 obč. zák., které ukládá soudu, aby za použití zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci, kdy výklad tohoto právní úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.

V projednávané věci byla námitka účastníků řízení zcela odlišná a žádný z nich nenavrhl provedení důkazu skutečnostmi prokazujícími vůli stran smlouvy o zneškodnění odpadu v okamžiku uzavírání smlouvy. Soud proto postupoval dle závěrů vyjádřených v rozhodnutí NS ČR 32 Odo 849/2002, kdy tento soud konstatoval, že z hlediska výkladu právního úkonu ve smyslu § 266 obchod. zák. při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmyslu jednajícího či jednajících), přichází na řadu hledisko objektivní. Vždy se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou si mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští. V daném případě povaha věci nepřipouští přihlédnout k jednání o uzavření smlouvy, praxi, kterou si mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následnému chování stran, neboť tyto skutečnosti nebyly předmětem tvrzení a dokazování.

Odvolací soud proto přistoupil k výkladu jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě. Výkladem článku 9.1 smlouvy prostředky gramatickými dojdeme k závěru, že pokud by objednatel díla byl v prodlení se zaplacením fakturované částky, byl by povinen zhotoviteli zaplatit smluvní pokutu, a navíc by mu nevzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení. Takovýto výklad je ale v rozporu s výkladem logickým, když v případě prodlení objednatele s placením nemohlo současně nastat prodlení zhotovitele, a tedy nemohlo vzniknout žádné právo na zaplacení úroku z prodlení. Vzhledem k právům objednatele vyplývajícím z ust. § 536 a násl. obchod. zák. a vzhledem k ust. § 369 odst. 1 obchod. zák. nárok objednatele na zaplacení úroku z prodlení vůči zhotoviteli díla je vyloučen povahou závazku, neboť zde nenastává stav, kdy by zhotovitel byl "dlužníkem v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části", neboť zhotovitel může být v prodlení pouze se splněním svého závazku provést dílo řádně. Proto soud dospěl, za použití výkladu logického a systematického k závěru, že článek 9.1 smlouvy o zneškodnění odpadu je nutno vykládat tak, že v případě, kdy objednatel bude v prodlení s placením ceny plnění vzniká zhotoviteli nárok na zaplacení smluvní pokuty avšak současně nebude zhotovitel vyžadovat úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebyla sjednána sazba úroku z prodlení dohodou, mohlo se tak jednat pouze o zákonný úrok z prodlení dle ust. § 369 odst. 1 obch. zák.

Odvolací soud se zabýval také otázkou, zda projev vůle smluvních stran dle čl. 9 Smlouvy není možno považovat za vůli "vzdát se práva" dle ust. § 574 odst. 1 obč. zák. Jak vyplývá z ust. § 574 odst. 1, 2 obč.zák. věřitel se může s dlužníkem dohodnout, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí; tato dohoda musí být uzavřena písemně. Dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnu teprve vzniknout, je neplatná. Z citovaného zákonného ustanovení, které je ustavením kogentním a platí i pro obchodní závazkové vztahy, vyplývá, že smluvní strany se mohou dohodnout o prominutí pouze stran takového dluhu či vzdát se takového práva které v době uzavření této dohody vzniklo. Vzdání se práva, které může vzniknout teprve v budoucnu, tedy i práva na zaplacení zákonných úroků z prodlení je tímto zákonným ustanovením vyloučeno. Případná dohoda smluvních stran, kterou by se některá ze stran takového práva vzdávala by byla dohodou absolutně neplatnou z důvodu rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.).

Z uvedeného dovodil, že jestliže úmyslem smluvních stran bylo vyloučit vzájemnou kumulaci nároků na zaplacení zákonných úroků z prodlení a smluvní pokuty, přičemž nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení nebylo možno dohodou stran vyloučit, pak odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání článku 9 Smlouvy nelze vykládat jinak než tak, že mezi účastníky nebyla smluvní pokuta sjednána, resp. že ujednání o smluvní pokutě je neplatné.

Pro úplnost odvolací soud uvedl, že i kdyby smluvní pokuta mezi účastníky sjednána v článku 9 smlouvy byla, nebylo by možno žalobci právo na její úhradu vůči žalované přiznat, neboť v tomto konkrétním případě by bylo nutno výkon takového práva považovat za výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle ust. § 265 obch.zák., a tedy za výkon práva, který nepožívá právní ochrany. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, žalobce se ve 13 soudních řízeních domáhá po žalované zaplacení smluvní pokuty v celkové výši více než 10 mil. Kč, přičemž výše požadovaného, soudem přiznaného v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/1999 a žalovanou uhrazeného základu nároku dle smlouvy o dílo činila částku 4,895.881,- Kč. Výše úroků z prodlení pak v tomto případě dosáhla částky 3,891.096,25, -Kč, tedy částky rovnající se téměř uhrazené jistině. Žalobce v tomto řízení právo na zaplacení úroků z prodlení uplatnil v rozporu s ujednáním smlouvy vylučujícím kumulaci smluvní pokuty a úroku z prodlení. Za tohoto stavu má odvolací soud za to, že žalobce svého práva na zaplacení smluvní pokuty zneužívá, jeho chování tak není v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívá tak právní ochrany. Proto mu právo na zaplacení smluvní pokuty nelze přiznat i z tohoto důvodu.

Pokud jde o další odvolací námitku žalobce, odvolací soud neshledal skutečnost, že soud prvního stupně nejprve dokazování formálně ukončil, a teprve poté poskytl účastníkům procesní poučení dle ust. § 119 a o.s.ř. za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a tedy by mohla býti odvolacím důvodem dle ust. § 205 odst. 2 písmo c) o.s. ř. Dle obsahu spisu tímto krajský soud mínil účastníkům sdělit, že nebude provádět další dokazování o skutečnostech tvrzených v dosavadním průběhu řízení účastníky a jimi navrženými důkazy ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř . Toto usnesení, které je svou povahou usnesením o vedení řízení, nebrání tomu, aby v případě uplatnění nových důkazů a skutečností po poučení dle ust. § 119a o.s.ř. dokazování ve věci pokračovalo, neboť tímto usnesením není soud dle ust. § 170 odst. 2 o.s.ř. vázán.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Jeho přípustnost spatřuje žalobce v ust. § 237 odst. 1 písmo c), odst. 3 o. s. ř. pro vyřešení právní otázky, která byla posouzena odvolacím soudem v rozporu s normami hmotného práva. K nezákonnému rozhodnutí došlo podle dovolatele na základě nesplnění povinností soudu k řádné aplikaci ust. § 266 odst. l obch. zák. a § 35 odst. 2 obč. zák. při interpretaci právního úkonu. Dále soud nesprávně rozhodl na základě argumentace, která je v rozporu s ust. § 265 obch. zák. a ust. § 574 odst. 1, 2 ve spojení s § 41 obč. zák. Z hlediska důvodů dovolání žalobce namítá, že řízení bylo postiženo procesní vadou, která měla za následek nesprávné meritorní rozhodnutí, když žalobci nebyla přiznána po právu žalovaná smluvní pokuta, neboť odvolací soud nesplnil povinnost k řádné aplikaci ust. § 266 odst. 1 - 4 obch. zák. a § 35 odst. 1, 2 obč. zák., což vedlo k zamítnutí nároku na smluvní pokutu v rozporu s ust. § 544 obč. zák. Dále uplatňuje žalobce důvod dovolání spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení věci podle ust. § 241a odst. 2, písmo b) o. s. ř., když odvolací soud kumulativně zargumentoval zamítnutí smluvní pokuty úvahami v rozporu s ust. § 265 obch. zák. a § 574 odst. 1, 2 obč. zák. ve spojení s § 41 obč. zák. Podmínky přípustnosti a důvody dovolání specifikoval dovolatel v podrobném odůvodnění:

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 147 799,- Kč s přísl. na nároku na smluvní pokutu za prodlení se zaplacením nedoplatku ceny díla ve výši 4 845 881,- Kč za období od 1. 9. 2007 do 31. 10.2007. Existence pohledávky vyplývá z pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2007 č.j. 5 Cmo 254/2007 - 1009 (KS v Ostravě ze dne 16. 3. 2007 č.j. 10 Cm 160/1999 - 900) a její splatnost nastupuje nejméně od 14. 12. 1999 do vyhlášení potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu, t.j. do 25. 10.2007. V čI. 9.1.1 smlouvy ze dne 18. 9. 1995 byla sjednána vůči objednateli smluvní pokuta za prodlení se zaplacením ceny díla ve výši 0,05% z dlužné částky za každý den prodlení a v této sazbě uplatňuje žalobce svůj nárok na smluvní pokutu s příslušenstvím v žalovaném období. V podrobnostech odkazuje žalobce na podrobný obsah soudního spisu.

2. Odvolací soud svým výkladem čl. 9.1.1 smlouvy o zneškodnění odpadu dospěl k závěru, že obsahem tohoto ustanovení (byť to v textu není vyjádřeno) je vzdání se práva na úroky z prodlení z dlužné ceny díla zhotovitelem v případě, že zhotoviteli vznikne nárok na zaplacení smluvní pokuty opět za prodlení se zaplacením ceny díla (viz str. 7 rozsudku posl. odst.). Dále dospěl k závěru, že zhotovitel, se nemohl platně vzdát práva na zaplacení zákonných úroků z prodlení z nedoplatku ceny díla, takováto dohoda je z důvodu rozporu se zákonem podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná, a protože je absolutně neplatná dohoda o vzdání se úroků z prodlení, a úmyslem smluvních stran bylo vyloučit vzájemnou kumulaci nároků na zaplacení zákonných úroků z prodlení a smluvní pokuty je také "ujednání o smluvní pokutě neplatné" (viz str. 8 prvý a druhý celý odst. rozsudku). Tyto závěry soudu jsou podle názoru dovolatele v rozporu se zákonem. Na otázky interpretace právního úkonu dopadá speciální, dílčí a doplňková úprava § 266 obch. zák., v ostatním platí úprava § 35 odst. 2 zák. občanského, přičemž v obou případech je právní úprava založena na teoretické koncepci tzv. pojetí projevu vůle. Odvolací soud vycházel z dikce čl. 9.1.1 Smlouvy o zneškodnění odpadu. Sám příslušný text však nelze považovat za neurčitý či nesrozumitelný (§ 37 o. z.) a odvolací soud sám ani k takovému závěru nedospěl. Z dikce tohoto článku smlouvy je zřejmé, že subjektem, ke kterému se vztahují právní účinky v textu předvídané (před souřadnou spojkou "a" i za touto spojkou) je v obou případech objednatel. O tom neměl odvolací soud žádné pochybnosti. Za situace, kdy použitý text je svým obsahem určitý a srozumitelný nastává otázka, co vlastně vedlo odvolací soud k pochybnostem, že skutečný obsah by měl být jiný, než jaký z tohoto zcela určitého a srozumitelného textu vyplývá. Při pozorném přečtení odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento důvod je jediný, a to "v případě prodlení objednatele s placením nemohlo současně nastat prodlení zhotovitele, a tedy nemohlo vzniknout žádné právo na zaplacení úroků z prodlení" (viz str. 7 posI. odst. pátý a šestý řádek, rozsudku). Tento závěr je však nesprávný. Je pravdou, že text čl. 9.1.1 hovoří o "úrocích z prodlení" v dané míře obecnosti tohoto výroku, což samo o sobě není ničím v rozporu se zákonem. Patrně na základě této obecnosti pak odvolací soud argumentuje tím, že "v případě prodlení objednatele s placením nemohlo současně nastat prodlení zhotovitele, a tedy nemohlo vzniknout žádné právo na zaplacení úroku z prodlení ... nárok objednatele na zaplacení úroku z prodlení vůči zhotoviteli díla je vyloučen povahou závazku, neboť zde nenastává stav, kdy by zhotovitel byl "dlužníkem v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části" , neboť zhotovitel může být v prodlení pouze se splněním závazku provést dílo řádně." Z nesprávnosti těchto úvah usvědčuje odvolací soud hned dikce bezprostředně následujícího ustanovení čl. 9.1.2 téže Smlouvy o zneškodnění odpadu, kde je zakotven nárok na smluvní pokutu objednatele vůči zhotoviteli jako sankce za prodlení se zhotovením díla. Nelze totiž zapomínat, že také nároky na smluvní pokutu jsou nároky, z nichž přímo ze zákona v případě prodlení se zaplacením vzniká nárok na úroky z prodlení, lze tedy rozlišovat mezi úroky z prodlení z nezaplacené ceny díla či úroky z prodlení z neuhrazené smluvní pokuty. Dikce čI. 9.1.1 tím, že hovoří o "úrocích z prodlení" tak nezakotvuje nic, co by odůvodňovalo vyloučit z aplikace tohoto výrazu zákonné úroky z prodlení z nároku na takovouto smluvní pokutu.

Na základě těchto úvah, dospěl odvolací soud k závěru, který spočívá v tom, že do textu čI. 9.1.1 vlastně navíc "vložil" slovo zhotovitel (viz str. 7 po sl. odst., posl. celé souvětí rozsudku). Tento postup na základě aplikace ust. § 266 obch. zák. popř. § 35 odst. 2 obč. zák. je v rozporu se zákonem, neboť' je v rozporu se zákonnou koncepcí relevantnosti projevu vůle. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jim však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat. Odvolací soud do textu čI. 9.1.1 doplnil nové slovo, a tím obsah přísl. sdělení zcela změnil.

3. Odvolací soud byl povinen i pro případ, že by jeho shora uvedený závěr byl správný, přistoupit dále k aplikaci ust. § 266 odst. 1 obch. zákoníku. Podle ust. § 266 odst. 1 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Odvolací soud se zjišťováním úmyslu jednající osoby ovšem nezabýval a na základě svého nesprávného závěru (viz shora) jej začal bez dalšího dovozovat jakoby přímo z dikce čI. 9.1.1.

V tomto bodě žalobce vytýká soudu také nesprávný procesní postup, který mohl zapříčinit nesprávnost meritorního rozhodnutí. Podle ust. § 266 odst. 2 obch. zákoníku je soud povinen použít další metody interpretace právního úkonu, v případě, kdy projev vůle nelze vyložit podle odst. 1, tedy na základě zjištění úmyslu jednající osoby. Z hlediska norem hmotného práva (ust. § 266 odst. 1) v této věci zjištění úmyslu jednající osoby nic nebránilo. Je nutno toliko připomenout, že byla uzavírána smlouva, tedy jde o projevy vůle dvou jednajících osob, a dále je podstatné, že smluvními stranami byly osoby právnické, za které jednaly příslušné fyzické osoby. Tyto fyzické osoby však bylo možno vyslechnout. Tyto jednající fyzické osoby uzavírající smlouvu o zneškodnění odpadu již také byly (k jiným otázkám) vyslýchány ve zmíněném řízení KS v Ostravě ve věci pod sp. zn. 10 Cm 160/1999 - 959 a jejich výslech byl objektivně možný. Soud I. stupně však tyto fyzické osoby nevyslechl a odvolací soud na tuto vadu řízení posléze adekvátně nereagoval. Odvolací soud naopak ve svém rozsudku učinil závěr o nemožnosti zjištění vůle stran (viz str. 7 první celý odst. rozsudku) a na zjištění úmyslu takto zcela rezignoval.

Soudy totiž v rozporu se zákonem neprávně zaměnily dva různé problémy. Problém výkladu projevu vůle podle úmyslu jednajících osob resp. nemožnost prostřednictvím úmyslu právní úkon vyložit, je totiž něco jiného, než důkazní břemeno účastníka řízení prokázat určitý obsah právního úkonu (který tento účastník tvrdí, prostřednictvím důkazu výslechem jednajících fyzických osob ke zjištění tohoto úmyslu).

Pokud by byl vůbec zákonný důvod zabývat se úmyslem jednajících fyzických osob pro nedostatečnost dikce čl. 9.1.1 Smlouvy o zneškodnění odpadu, pak je zřejmé, že žalovaná neunesla svoje důkazní břemeno ohledně důkazu jí tvrzeného obsahu projevu vůle prostřednictvím obsahu úmyslu jednajících osob. Soudy však v rozporu se zákonem však na tuto procesní povinnost žalované zapomněly a odvolací soud nepodloženým prohlášením o nemožnosti zjištění tohoto úmyslu vlastně objektivní možnost provedení takovéhoto dokazování z řízení odstranil. Tím vlastně odstranil náležitou aplikaci ust. § 266 odst. 1 obch. zák.

4. Odvolací soud připomíná interpretační metody jak jsou standardně známy, aplikace těchto metod (na straně 7 rozsudku) však není správná. Vezmeme-li dikci čI. 9.1.1 smlouvy o zneškodnění odpadu, není na ní nic problematického "z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů", když všechny použité pojmy (objednatel, smluvní pokuta, úroky z prodlení, zaplatit, atd. atd. mají obecně uznávaný a dokonce právnicky uznávaný obsah. Pokud se týká "vzájemné návaznosti použitých pojmů" neobsahuje text nic závadného a z hlediska "pojmů ve struktuře celého právního úkonu" to platí také, nehledě k tomu, že ani odvolací soud žádnou konkrétní vadu této struktury nepopisuje. Je nutno si uvědomit, že metody interpretace jsou také prostředkem k dosažení cíle, kterým je zjištění obsahu projevu vůle, nelze tedy tento obsah předem svévolně stanovit a pak teprve na základě tohoto závěru snad zdůvodňovat, co je s ním v obsahu textu nesouladné. Takovýto vadný postup naznačuje obsah posl. odst. rozsudku odvolacího soudu na str. 7. Jako skutečná aplikace logického či systematického na či. 9.1.1 smlouvy o zneškodnění odpadu vlastně není odvolacím soudem vysvětleno nic.

5. Odvolací soud na str. 8 rozsudku dospěl k závěru, že text čl. 9.1.1 Smlouvy o zneškodnění odpadu za souřadnou spojkou "a" má povahu absolutně neplatného vzdání se práva, které dosud nevzniklo. Na základě vadným způsobem přijatého závěru o úmyslu smluvních stran vyloučit vzájemnou kumulaci nároků pak dospěl k závěru, že z tohoto důvodu je neplatné také ujednání o smluvní pokutě.

Dikce čl. 9.1.1 před souřadnou spojkou "a" má povahu dohody, kterou jsou sjednány podmínky vzniku nároku, dikce tohoto ustanovení za uvedenou spojkou má povahu dohody o stanovení podmínek zániku nároku (vzdání se práva je právní skutečností, která způsobuje jeho zánik). Spojka "a" jako spojka souřadná, gramaticky vzato, žádnou vzájemnou podmíněnost části prvé částí druhou či naopak nevyjadřuje. Sama dikce tedy nevede nikterak k závěru, že by prvá část souvětí před spojkou zakládající vznik nároku na smluvní pokutu, nemohla samostatně obstát bez části druhé za touto spojkou.

Další argumentace, že tomu tak je a že vlastně nelze považovat za absolutně neplatnou pouze část se vzdáním se nároku, je odvolacím soudem založena již toliko na neprokázaném závěru (neboť povinné dokazování se nekonalo), že úmyslem smluvních stran bylo vyloučit vzájemnou kumulací nároků na zaplacení zákonných úroků z prodlení a smluvní pokuty. Dokonce ani na tomto místě (již podruhé) odvolací soud nespecifikuje, že by snad mělo jít o zákonné úroky z prodlení se zaplacením nedoplatku ceny díla.

Protože čl. 9.1.1 vlastně obsahuje dva různé právní úkony (spojené do souvětí souřadnou spojkou "a"), chybí odvolacímu soudu v rozsudku zjevně argumentace k aplikaci ust. § 41 obč. zákoníku, tedy k vyloučení možnosti částečné neplatnosti smlouvy.

6. Konečně jako poslední argumentaci odvolací soud použil argumentaci o rozporu rozsahu uplatňovaných nároků v návaznosti na prodlení se zaplacením ceny díla se zásadami poctivého obchodního styku dle ust. § 265 obch. zák.

Tento závěr je v rozporu se zákonem. Jak je možno zjistit ze shora zmiňovaných rozsudků KS v Ostravě ze dne 16. 3.2007 č.j. 10 Cm 160/1999 - 900 a navazujícího rozsudku VS v Olomouci ze dne 25. 10. 2007 č.j. 5 Cmo 254/2007 -1009, který nabyl právní moci dne 2. 1. 2008 zmiňovaná částka přiznaných úroků z prodlení vychází ze sazby 10% ročně z dlužné částky nedoplatku ceny díla. Sazba uplatňované smluvní pokuty činí podle smlouvy 0,05 % fakturované částky za každý den prodlení.

Jinak řečeno součet sazeb obou nároků činí cca 28 % ročně, což nikterak nepřekračuje obchodní zvyklosti.

Žalovaná ve své argumentaci proti nároku na smluvní pokuty totiž účelově zatajuje a odvolací soud také opomněl, že výše uplatňovaných částek je předurčena nikoliv výši použité sazby, kteráje markantně nižší oproti tomu, co je zákon připouští (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, rozsudek NS ČR ze dne 22.11. 2006 sp. zn. 33 Odo 61/2005, rozsudek NS ČR ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005), ale dobou trvání dluhu na ceně díla po splatnosti.

Ze shora označených rozsudků totiž vyplývá, a tato otázka je krytá vznikem překážky res iudicata, že s dlužným nedoplatkem ceny díla ve výši 4 845 881,- Kč, byla žalovaná v prodlení nejméně od 14.12. 1998 do 25.10.2007. Žalované období pak přesahuje datum 25. 10.2000. Zaplacení dlužné částky v těchto šesti dnech však spadá pod povinnost tvrzení a důkazní břemeno žalované, žalovaná zaplacení tohoto dlužného nedoplatku ceny díla do 31. 10. 2007 v řízení ani netvrdila.

Pokud je argumentováno tím, že jako sankce za prodlení se zaplacením ceny díla byly uplatňovány mnohamilionové částky, dnes již v součtu dosahující cca dvojnásobku podkladové pohledávky, pak tento celkový objem je naprosto zřetelně způsobem dobou prodlení dlužníka se zaplacením, nikoliv výší sazeb těchto sankcí. Dobu trvání prodlení dlužníka odvolací soud opomněl vyhodnotit.

Zmínka o celkem 13 žalobách je pak zcela nekorektní a jakoby naznačovala, že argumentem pro zamítnutí žaloby je vlastně jakési kverulantství žalobce. To není vůbec právně relevantní argument, nehledě k tomu, že množství žalob bylo předurčeno přirozeným nabíháním dlužného období a postupného uplatňování žalob za další období. Je naprosto lhostejné, zda celkový nárok na smluvní pokutu či úroky z prodlení žalobce uplatňuje jednou, pěti, třinácti nebo padesáti žalobami. Podstatné je to, že podání žaloby je jeho procesním právem.

Soudu I. stupně dovolatel vytýká totéž, co soudu odvolacímu. Podstatou je formalistický přístup k interpretaci právního úkonu (viz např. rozhodnutí ÚS ČR pod sp. zn. II. ÚS 571/06), který se projevil v této konkrétní věci tím, že soudy nevymezily v čem je text článku 9.1.1 smlouvy o zneškodnění odpadu vadný, takže to vyžaduje následnou interpretaci pomocí řady výkladových metod, a pokud k použití interpretačních pravidel přistoupily, nesplnily povinnosti k použití základního pravidla podle § 266 odst. l obch. zák., to jest zjištění úmyslu jednající osoby.

Ve skutečnosti přistoupily k problému tak, že stávající určitý a srozumitelný text uvedeného ustanovení smlouvy zavrhly a namísto toho začaly z téhož textu samého dedukovat jiný úmysl jednajících osob, než který z něj vyplývá. Soud I. stupně si k tomu pomohl závěrem o vzájemné "podmíněnosti" dvou částí souvětí, přestože tyto části jsou spojeny souřadnou spojkou "a" a odvolací soud (na základě jiného právního názoru) učinil z prostředku cíl a na jiný úmysl jednajících osob "usoudil" z toho, že text doplnilo slovo "zhotovitel".

Žalobce navrhuje, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.

K dovolání žalobce podala vyjádření žalovaná. Uvedla, že nezbytnou podmínkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je předběžný úsudek dovolacího soudu o tom, že rozsudek odvolacího soudu má "ve věci samé" po právní stránce zásadní význam. Kritéria, z nichž lze usuzovat, zda jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, jsou (v zájmu jednotného posuzování přípustnosti dovolání) příkladmo uvedena v § 237 odst. 3 o.s.ř. Žalovaná upozorňuje na to, že v předmětné věci jsou řešeny otázky určitosti či srozumitelnosti právního úkonu, výkladová pravidla ve smyslu ust. § 266 obchodního zákoníku, potažmo otázka dobrých mravů a že jde o skutečnosti, které byly již vyřešeny bohatou judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Nedomnívá se proto, že by v daném sporu šlo o věc, která má po právní stránce zásadní význam.

Potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jenž je napadán dovoláním, považuje za věcně správný. Žalobce vytýká napadenému rozsudku, že trpí procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přestože žalobce vytýká procesní vady, tak z dovolání není vůbec zřejmé, jakého procesního pochybení se odvolací soud měl dopustit. Žalovaná se domnívá, že jak soud prvního, tak i druhého stupně postupoval v souladu s občanským soudním řádem. K tvrzeným skutečnostem prováděl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování. Pokud by snad mělo být netvrzenou, výslovně nevytýkanou vadou, neprovedené dokazování před soudem prvního stupně, tak k tomu je potřeba dodat, že je dovoláním napadeno rozhodnutí odvolacího soudu a též to, že soudy provádí pouze dokazování k tvrzeným skutečnostem. Žalobce musí nejdříve něco tvrdit, aby soud k tomu prováděl dokazování. Navíc odvolací soud nemá nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Proto zákonodárce také zakotvil do občanského soudního řádu princip neúplné apelace.

Žalobce dále v dovolání namítá, že sporná věc nebyla odvolacím soudem ani po hmotněprávní stránce správně posouzena. Odvolací soud zkoumal ustanovení čl. 9 odst. 9.1 s následujícím textem: V případě prodlení objednatele s placením ceny plnění ve lhůtách uvedených v čl. 4.2 této smlouvy uhradí objednatel společnosti A.S.A. smluvní pokutu ve výši 0,05% fakturované částky za každý den prodlení, a nebude v tomto případě navíc vyžadovat úrok z prodlení. Tento text vyložil zcela správně za použití ust. § 266 obch. zák. tak, že smluvní strany mezi sebou ujednaly smluvní pokutu a současně spojily její uplatnění se zánikem práva na úrok z prodlení a opačně. Žalovaná upozorňuje na nelogičnost situace, kdy by v případě prodlení objednatele s placením peněžitého plnění nemohlo současně nastat prodlení zhotovitele, a tedy nemohlo vzniknout objednateli žádné právo na zaplacení úroku z prodlení. Soud podle názoru žalované správně dospěl k závěru, že v případě, že objednatel bude v prodlení s placením ceny za plnění, vzniká zhotoviteli nárok na zaplacení smluvní pokuty, avšak se současně zhotovitel zavazuje, že nebude vyžadovat úrok z prodlení. Úmyslem stran bylo, aby zhotoviteli vznikl nárok bud' na zákonný úrok z prodlení nebo na smluvní pokutu. Tento výklad ovšem napadal žalobce. Z toho důvodu nešlo použít subjektivní hledisko ve smyslu ust. § 266 odst. 1 obchodního zákoníku. Soud tedy postupoval dle ust. § 266 odst. 2 obchodního zákoníku a zjišťoval objektivní hledisko. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 849/2002 konstatuje, že z hlediska výkladu právního úkonu ve smyslu ust. § 266 obchodního zákoníku při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního přichází na řadu hledisko objektivní. V našem případě povaha věci nepřipouštěla jiný výklad, než ten který správně vydedukoval odvolací soud, popř. soud prvního stupně se závěry o rozvazovací podmínce. Rozhodně nelze souhlasit se závěry žalobce, že by odvolací soud neprováděl výklad, ale na místo výkladu doplňoval skutečný projev vůle stran. Když uvážíme, že úmyslem stran bylo bud' uplatnit smluvní pokutu nebo uplatnit zákonný úrok z prodlení, tak při vyslovení závěru o neplanosti jednoho z nich, nejde tuto neplatnou část oddělit od zbývajícího textu, jelikož by se toto příčilo samotnému úmyslu stran. Proto zde nelze aplikovat částečnou neplatnost právního úkonu. Na závěr se žalobce vyjadřuje k zásadě poctivého obchodního styku ve smyslu ust. § 265 obchodního zákoníku. Žalovaná upozorňuje na to, že zákonný úrok z prodlení činil 3.891.096,25 Kč. Vedle toho se žalobce celkově (všechny žaloby) domáhá zaplacení vůči žalované na smluvních pokutách částky přesahující l0 mil. Kč. Pokud žalobce upozorňuje na údajnou délku prodlení, tak je potřeba poukázat na to, že šlo o spornou pohledávku, na jejíž posouzení měly soudy jednotlivých instancí odlišný právní názor, což dokresluje skutečnost, že žalovanou jistinu 4.895.881 Kč řešil Nejvyšší soud a dvakrát Vrchní soud v Olomouci. Žalobce vlastně vytýká žalované, že využila všechny zákonem stanovené opravné prostředky. S ohledem na to považuje žalovaná aplikaci ust. § 265 za správnou. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně nedůvodné, nebo aby s odvoláním na ust. § 243b odst. 2 o.s.ř. rozhodl o zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Zásadní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje dovolací soud v řešení otázky, zda je možné n základě shodného projevu vůle stran vyloučit nárok na zaplacení úroků z prodlení.

Podstatou projednávané věci byl výklad čl. 9 odst. 9.1 smlouvy o dílo uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou. Toto smluvní ustanovení je formulováno nepřesně, protože ve větě za spojkou a není výslovně vyjádřen podmět a formulace zcela nelogicky stanoví, že objednatel má při svém prodlení s úhradou ceny za plnění zhotovitele zaplatit smluvní pokutu a současně se zavazuje nepožadovat úrok z prodlení. Je zjevné, že věta za spojkou a měla být formulována buď tak, že zhotovitel nebude požadovat úrok z prodlení nebo že objednatel nebude hradit úrok z prodlení.

Pokud tedy zásadní argument v dovolání žalobce poukazuje právě na to, že se věta před spojkou a i za ní týká výhradně objednatele, je to argument, který by znamenal, že ten, kdo je povinen platit smluvní pokutu (objednatel), by byl současně i oprávněn žádat úrok z prodlení. Tato situace však nemůže nastat (povinný by byl při porušení téže povinnosti současně oprávněným). K námitce dovolatele nelze přihlížet, odvolací soud vyložil smluvní ujednání stran v čl. 9 odst. 9.1 smlouvy o dílo správně v souladu s ust. § 266 obchod. zák. a § 35 obč. zák. Při výkladu právního úkonu dovolací soud neshledal dovolatelem tvrzenou vadu řízení, které by se dopustil odvolací soud. Rovněž jiné vady řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z obsahu spisu nepodávají.

Vyslovil-li však odvolací soud právní závěr, že dohodou smluvních stran nelze vyloučit kumulaci smluvní pokuty a úroku z prodlení, neboť úrok z prodlení je povinnou sankcí, a ujednání o smluvní pokutě je tudíž neplatné, není tento závěr správný. Uplatnění smluvní pokuty je zcela závislé na tom, zda si ji smluvní strany ve smlouvě sjednají. V daném případě tak strany učinily a navíc vyjádřily, že smluvní pokuta je tou sankcí, která má postihnout objednatele, pokud bude v prodlení se zaplacením ceny za dílo. Následující část věty jen vyjadřuje, že smluvní strany jsou si vědomy možnosti požadovat vedle smluvní pokuty i úrok z prodlení, ale uvedenou kumulací sankcí vylučují. Jejich ujednání není v rozporu se zákonem, protože ust. § 369 obch. zák., které upravuje povinnost platit při prodlení se splněním peněžitého závazku úrok z prodlení, bylo v době rozhodné pro řešení sporu ustanovením dispozitivním (§ 263 odst. 1 obch. zák.). Bylo tedy věcí autonomie vůle smluvních stran zda v posuzovaném případě vyloučí povinnost dlužníka v případě prodlení se zaplacením peněžitého závazku zaplatit úrok z prodlení s tím, že dlužník v případě tohoto prodlení bude povinen zaplatit pouze smluvní pokutu ve výši 0,05% denně se zajištěné pohledávky. Jejich ujednání je výrazem této autonomi a právní názor odvolacího soudu, který toto ujednání posoudil jako neplatné, zde smluvní volnost stran nerespektuje. Navíc tato dovozená neplatnost ujednání o vyloučení nároku na úrok z prodlení nemohla mít vliv na platnost ujednání o smluvní pokutě zajišťující zaplacení pohledávky.

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v další části odůvodnění rozsudku, že i v případě, že by ujednání o smluvní pokutě nebylo neplatné, bylo by uplatnění nároku na smluvní pokutu v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku. Tento závěr vychází z rozdílu mezi smluvní pokutou a úrokem z prodlení, z nichž pouze smluvní pokuta je zákonem upravena jako jeden z nástrojů zajištění závazku. Její funkcí je především působit preventivně a motivovat dlužníka, aby svůj dluh splnil řádně a včas. Sankční a reparační působení je zde až sekundární a mnohdy nemusí být realizováno. Pokud má dlužník potíže se splněním hlavního závazku, neplní zpravidla ani svoje povinnosti, k nimž se zavázal v zajišťovacím vztahu. Úrok z prodlení má oproti tomu sankční a reparační povahu a je funkčně spojen s prodlením v plnění peněžitého dluhu.

Působení obou nástrojů v konkrétním závazkovém vztahu je odlišné. Prevenční úloha smluvní pokuty se uplatňuje zejména do splatnosti plnění, při prodlení povinného má význam zejména její povaha jako paušalizované náhrady škody pro snadnější dosažení reparace případných škod způsobených prodlením, její zajišťovací povaha je zde již oslabena, protože její motivační působení selhalo - dlužník nesplnil dluh řádně a včas. K jeho plnění může být motivován pouze narůstáním výše smluvní pokuty, pokud je její výpočet takto smluven. Úrok z prodlení je čistě sankčním nástrojem, s nímž musí dlužník počítat a u něhož je jasné, že se s délkou prodlení zvyšuje.

V projednávaném případě je požadována smluvní pokuta za prodlení s úhradou ceny za provedení díla, která byla fakturována v roce 1996, tedy před patnácti lety. Během této doby postoupil původní oprávněný svou pohledávku na žalobce (smlouvou z roku 1997, tedy před 14 lety). Pokud měla smluvní pokuta v původním závazkovém vztahu zajišťovat oprávněnému včasnou úhradu jeho splatných faktur za provedenou likvidaci odpadů a měla pro něho nesporný ekonomický význam, neboť se tak bránil vlastní platební neschopnosti, nelze tyto důvody shledávat u dovolatele. Smluvní pokuta za opožděnou úhradu faktury, která byla vystavena před 15 lety, již zcela postrádá svůj zajišťovací charakter, protože výpadek úhrady uvedené faktury již musel původní oprávněný dávno vyřešit (a také jej postoupením pohledávky vyřešil) a u žalobce se původní zajišťovací funkce smluvní pokuty transformovala jen do čistě finančního plnění, které zbaveno svého původního smyslu vede jen k přesunu finančních prostředků od žalovaného k žalobci. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že žalobce sice může uplatnit svůj nárok na smluvní pokutu v několika žalobách, z hlediska poctivého obchodního styku je však nutno vidět celý případ v jeho komplexnosti. Díky délce sporu o existenci hlavního závazkového vztahu a právní důvod plnění v tomto vztahu výše smluvní pokuty z pohledu celkové doby prodlení mnohonásobně převyšuje výši plnění v hlavním závazkovém vztahu a zcela popírá právní podstatu smluvní pokuty jako zajišťovacího nástroje. Vzniká tak zřejmá nerovnováha právního postavení žalovaného a žalobce ve prospěch žalobce, aniž by tato nerovnováha měla svoje právní a ekonomické opodstatnění. Pokud se dovolatel ve svém dovolání brání argumentům odvolacího soudu, směřuje jeho vyjádření ke způsobu výpočtu a sjednané sazbě smluvní pokuty, která je ujednána ve zcela běžné výši. Tento problém je však až sekundární. Odvolací soud správně vystihl, že ujednání o smluvní pokutě dovolatel zneužívá na úkor žalovaného.

Soud prvního stupně zjistil, že právní moci nabylo rozhodnutí o základu projednávaných povinností - ve sporu citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Cm 160/1999, podle něhož byla smlouva o dílo neplatná a žalobci bylo přiznáno právo na zaplacení hodnoty provedených prací z titulu bezdůvodného obohacení, který nabyl právní moci dne 27. 10. 2000. Jestliže byla smlouva hodnocena jako neplatná a žalovaný byl zavázán uhradit cenu provedených prací jako bezdůvodné obohacení, ztrácí smluvní pokuta jako zajišťovací instrument jakýkoli smysl, ale povinný musí počítat s tím, že bude muset snášet sankci za opožděnou úhradu svého peněžitého dluhu, tedy úrok z prodlení. I když výrok Krajského soudu v Ostravě ve věci č. j. 10 Cm 160/1999 není závazný pro spory o nárok na uhrazení smluvní pokuty, neslučuje se se zásadou poctivého obchodního styku, aby se žalobce domáhal smluvní pokuty v situaci, kdy byl zpochybněn titul k úhradě této pokuty, kdy obdržel od žalovaného sankční plnění z titulu úroku z prodlení a z vůle stran ve smlouvě bylo zřejmé, že chtějí vyloučit uplatnění smluvní pokuty i úroku z prodlení. I když se úrok z prodlení týkal jiného časového úseku prodlení, z hlediska funkce a účelu sankce tím byl případ uzavřen. Pokud žalobce požaduje ještě úhradu smluvní pokuty, činí tak v rozporu s vůlí, kterou vyjádřily původní smluvní strany, a vědomě zneužívá sporu o plnění v základním závazkovém vztahu i délky tohoto sporu. Takové jednání není podle názoru Nejvyššího soudu slučitelné se zásadou poctivého obchodního styku.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, jestliže potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 16.215,-Kč /§ 3 odst. 1, 1o odst. 3, 18 odst. 1 vyhl.č. 484/200Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), z paušálních náhrad hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a z částky 3.303,- Kč představující 20% DPH (§ 173 odst. 3 o. s. ř.), (§ 173 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem 6.060,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 23. září 2011
JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu