23 Cdo 1588/2010
Datum rozhodnutí: 14.09.2011
Dotčené předpisy: § 397 obch. zák.




23 Cdo 1588/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Mgr. P. K., zastoupeného JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Brně, Tišnovská 143, proti žalovanému Městu Blansku, nám. Svobody 3, identifikační číslo 00279943, zastoupenému JUDr. Vlastou Němcovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Rožmitálova 5/7, o zaplacení 3 719 000,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 1073/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2009, č.j. 37 Co 57/2008-209, takto:


I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2009,
č. j. 37 Co 57/2008-209, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 29. června 2007, č. j. 6 C 1073/2000-156, v částech, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částek 92 654,50 Kč, 130 000 Kč, 130 138,40 Kč, 120 000 Kč a 118 000 Kč s příslušenstvím (celkem ve výši 590 792,90 Kč s příslušenstvím), včetně závislého výroku rozsudku Krajského soudu v Brně o náhradě nákladů řízení, se zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění :
Žalobou podanou dne 15.12.2000 se žalobce domáhal zaplacení částky 590 792,90 Kč s úrokem z prodlení, skládající se z nezaplacených částek z pěti faktur ve výši 92 654,50 Kč, 130 000 Kč, 130 138,40 Kč, 120 000 Kč a 118 000 Kč, které byl žalovaný povinen žalobci zaplatit za provoz pronajatého zařízení v období roku 1999 a 2000 podle smlouvy na provozování krytých lázní a letního koupaliště ze dne 16.10.1995, včetně jejích dodatků.
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 15.7.2002, č.j. 6 C 1073/2000-32, byla tato žaloba zamítnuta s tím, že smlouva je neplatná, neboť žalovaný při uzavírání smlouvy postupoval v rozporu se zákonem pro zadávání veřejných zakázek, a proto žalovanému nemohl vzniknout platně závazek plnění.
Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3.11.2005 a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že předmětná smlouva je absolutně neplatná, avšak je třeba se dále zabývat důvodností žaloby z hlediska bezdůvodného obohacení.
Žalobce podáním u soudu dne 1.2.2006 rozšířil žalobní návrh o částku 4 182 583,10Kč s příslušenstvím. Soud usnesením ze dne 16.1.2007 změnu žaloby připustil. Předmětem řízení tak byla částka 4 773 376 Kč s příslušenstvím, která měla představovat náklady spojené s provozem lázní, jež měl hradit podle žalobce žalovaný za období od třetího čtvrtletí roku 1999 do 31.12.2002.
Žalovaný vznesl námitku promlčení nároků obsažených v návrhu na připuštění změny žaloby.
Okresní soud v Blansku částečným rozsudkem ze dne 29. června 2007, č. j. 6 C 1073/2000-156, zamítl žalobu na zaplacení 3 719 000,90 Kč spolu s úroky z prodlení, když dospěl k závěru, že u částek 361 000 Kč, 92 654,50 Kč, 130 000 Kč, 130 138,40 Kč, 120 000 Kč, 118 000 Kč, 3x 369 000 Kč, 2x 123 000 Kč, 137 125 Kč, 3x 383 125 Kč a 127 708 Kč došlo k bezdůvodnému obohacení v období od třetího čtvrtletí roku 1999 do 31.12.2002, tudíž žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení u soudu až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby, jestliže tak učinil až dne 1.2.2006. Rozhodnutí odůvodnil tím, že právní vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem, přičemž nárok žalobce sestává z více samostatných nároků, kdy u každého z nic běží čtyřletá promlčecí doba zvlášť. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Odo 52/2005.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č.j. 37 Co 57/2008-209, potvrdil výše citovaný částečný rozsudek Okresního soudu v Blansku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v otázce promlčení nároku z bezdůvodného obohacení, týkající se částky, o níž bylo rozhodnuto částečným rozsudkem. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že povaha plnění z bezdůvodného obohacení je plněním dělitelným a jako takové vznikalo postupně, proto u každé částky výše bezdůvodného obohacení plyne promlčecí doba samostatně. Nárok na bezdůvodné obohacení uplatnil žalobce až v rámci rozšíření žaloby, přičemž skutečnost, že původně žalobce požadoval plnění na základě smlouvy, je pro posouzení otázky promlčení nároku nepodstatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a dovolává se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesouhlasí se závěry obou soudu ohledně počátku běhu promlčecí doby. Zdůrazňuje, že žalobu podal dne 15.12.2000, uvedl v ní, že zváží rozšíření nároku v rámci probíhajícího řízení, a že pro určení běhu promlčení je rozhodující tedy podání žaloby dne 15.12. 2000, neboť pro určení počátku promlčení je nutné uplatnění nároku, a nikoliv jeho výše. Nesouhlasí s tím, že nárok z titulu bezdůvodného obohacení byl uplatněn až v rámci rozšíření žaloby dne 1.2.2006. Domnívá se že soudy nesprávně pro své rozhodnutí použily rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Odo 52/2005, jehož řešená kauza byla typově naprosto rozdílná.
Dále je přesvědčen, že nepochybně byl nesprávně oběma soudy posouzen a zamítnut nárok, jenž byl uplatněn již v původní žalobě, a který byl jen zahrnut do komplexního návrhu v rámci rozšíření žalobního petitu. Jedná se o částky, které jsou v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29.6.2007 uvedeny na druhém až šestém místě, a to v celkové částce 590 792,90 Kč.
S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť má za to, že oba soudy posoudily otázku promlčení nároku z titulu bezdůvodného obohacení v souladu v hmotným právem a ustálenou judikaturou.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, jednalo-li se v obou případech o zamítavé výroky.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tou částí dovolání, v níž dovolatel napadá výrok odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, týkající se rozhodnutí o částce 590 792,90 Kč s úrokem z prodlení, skládající se z částek ve výši 92 654,50 Kč, 130 000 Kč, 130 138,40 Kč, 120 000 Kč a 118 000 Kč (celkem ve výši 590 7921,90 Kč).
Dovolací soud dospěl k závěru že otázku promlčení uvedených nároků posoudil odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Byl-li původně nárok na zaplacení těchto částek uplatněn z titulu plnění ze smlouvy a pro neplatnost smlouvy uvedené nároky soudy poté posuzovaly z titulu bezdůvodného obohacení, je nutno konstatovat, že pro otázku promlčení nároku není rozhodující odlišná právní kvalifikace nároku, ale toliko jeho skutkové vymezení v žalobě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2007, sp. zn. 33 Odo 1401/2005, či ze dne 30.3.2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , řešící promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli). Důvodnost námitky promlčení soud totiž zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou; není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 2/2005, pod označením 13/2005).
Jestliže tedy došlo soudem k odlišné právní kvalifikaci nároků, nelze dovodit, že by žalobce v žalobě doručené soudu dne 15.12.2000 neuplatnil i nárok na vydání bezdůvodného obohacení, domáhal-li se zaplacení částek ve výši 92 654,50 Kč, 130 000 Kč, 130 138,40 Kč, 120 000 Kč a 118 000 Kč, které byly poté soudem posouzeny jako bezdůvodné obohacení. Pokud byly tyto nároky zamítnuty pro promlčení, je právní závěr obou soudů v rozporu s hmotným právem - úpravou promlčení v obchodním zákoníku (§ 387 až 408) a ustálenou judikaturou, neboť tyto nároky, vzniklé v roce 1999 a 2000, uplatněné žalobou 15.12.2000, byly uplatněny včas, před uplynutím čtyřleté promlčecí doby.
V této napadené části má tedy rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) byl s ohledem na výše uvedené uplatněn v této části dovolání důvodně.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání nenamítá.
Jestliže tedy rozhodnutí odvolacího soudu bylo v části, týkající se částek 92 654,50 Kč, 130 000 Kč, 130 138,40 Kč, 120 000 Kč a 118 000 Kč (celkem ve výši 590 7921,90 Kč) vydáno v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v této části zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Namítá-li však dovolatel, že odvolací soud neposoudil správně otázku běhu promlčecí doby uplatněného nároku, o němž soud rozhodl, domnívaje se, že pro určení běhu promlčení je rozhodující uplatnění nároku, a nikoliv jeho výše, je nutno konstatovat že právní názor dovolatele v tomto směru odporuje ustálené judikatuře. Oba soudy rozhodly správně, pokud posuzovaly běh promlčecí doby u jednotlivých dílčích nároků z titulu bezdůvodného obohacení zvlášť, neboť u každé částky výše bezdůvodného obohacení plyne promlčecí doba samostatně. Oba soudy správně odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2006, sp. zn. 33 Odo 52/2005, v němž bylo judikováno, že každá z dílčích plateb plněných bez právního důvodu má svůj samostatný právní osud, promlčuje se samostatně a samostatně se rovněž posuzuje případné prodlení s jejím vydáním. Dovolací soud nemá důvod se od tohoto právního závěru ani v posuzovaném případě odchýlit.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v této části, v níž dovolatel brojí proti posouzení počátku běhu promlčecí doby, po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil v tomto rozhodnutí uvedenou otázku v rozporu s hmotným právem (právní úpravou promlčení v obchodním zákoníku) a dosavadní judikaturou. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu v této části po právní stránce zásadní význam má.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. v uvedené části po právní stránce zásadní význam, dovolací soud uzavřel, že dovolání žalobce není ve zbylé části, podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) v této části odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. září 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu