23 Cdo 1552/2014
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 1552/2014
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady Ph.D., ve věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Pavlínou Fojtíkovou Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti žalované CCB-CZECH s. r. o., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 872/33, identifikační číslo osoby 26688191, zastoupené Mgr. Vratislavem Vlčekm, advokátem se sídlem v Praze 9, Běluňská 258/68, o zaplacení částky 328.675,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 ECm 9/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2013, č. j. 2 Cmo 255/2013-70, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení


O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. ledna 2013, č. j. 14 ECm 9/2011-45, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 328.675,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 17. září 2013, č. j. 2 Cmo 255/2013-70, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětem řízení byla pohledávka žalobkyně z leasingové smlouvy č. 4708785 ze dne 2. dubna 2007. Předmětem této smlouvy bylo blíže specifikované vozidlo, které žalobkyně předala do užívání. V důsledku pojistné události krádeže byl právní vztah založený leasingovou smlouvou předčasně ukončen podle bodu 5.3 obchodních podmínek a žalobkyní bylo provedeno konečné vypořádání. Zůstatková účetní hodnota vozu byla stanovena částkou 1,005.339,- Kč s tím, že ve prospěch žalované bylo v konečném vyrovnání započteno 647.190,- Kč pojistného plnění. Žalovaný nárok představuje rozdíl mezi účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu a poskytnutým pojistným plněním.
Odvolací soud shodně se závěry soudu prvního stupně posoudil leasingovou smlouvu podle § 269 odst. 2 obch. zák. jako smlouvu nepojmenovanou, uzavřenou ve znění obchodních podmínek (§ 273 odst. 1 obch. zák.). Pohledávka podané žaloby není škodou podle § 373 a násl. obch. zák., ale smluvním nárokem sjednaným pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvu z důvodu smlouvou předpokládaným. Důvodnost nároku dovodil odvolací soud ze znění čl. 5.3.3 obchodních podmínek, který definuje pohledávku co do podstaty, když uvádí, že pojistné plnění se použije k úhradě škody, a to ve výši účetní zůstatkové hodnoty ke dni předčasného ukončení leasingové smlouvy. V čl. 5.3.4 je dále sjednáno právo leasingového pronajímatele k zaplacení všech škod a nároků vzniklých v souvislosti s předčasným ukončením leasingové smlouvy. V čl. 3.2.5 obchodních podmínek je ujednáno, že rozdíl mezi pojistným plněním a skutečnou výší škody nese leasingový nájemce. Odvolací soud dospěl k závěru, že výše tzv. škody podle čl. 3.2.5 obchodních podmínek je dále propojena právě do čl. 5.3.3 a 5.3.4 s tím, že se jedná o částku účetní zůstatkového hodnoty předmětu leasingu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen dovolatelka ) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dle dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Vlastní důvod dovolání opírá dovolatelka o to, že odvolací soud nesprávně vyložil posuzovanou leasingovou smlouvu. Dle jejího názoru je třeba čl. 5.3.3 obchodních podmínek vykládat tak, že žalobkyně je oprávněna ponechat si vyplacené pojistné plnění až do výše účetní zůstatkové hodnoty předmětu leasingu; pokud by bylo pojistné plnění vyplaceno v částce převyšující tuto hodnotu, náleželo by žalované. Z tohoto ustanovení obchodních podmínek ovšem neplyne, že by účetní zůstatková hodnota předmětu leasingu měla být skutečnou škodou způsobenou žalobkyni v souvislosti s odcizením předmětu leasingu, když skutečnou škodou může být pouze cena předmětu nájmu v době odcizení, tj. cena obvyklá. Dovolatelka uvádí, že neporušila žádnou povinnost vyplývající ze zákona či z leasingové smlouvy, a za škodu způsobenou žalobkyni nemůže odpovídat, když za tuto škodu odpovídá pachatel trestného činu. Dále napadá závěr odvolacího soudu, že pohledávka podle podané žaloby není škodou podle § 373 a násl. obch. zák., ale smluvním nárokem sjednaným pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy. Dle dovolatelky žalobkyni náleží pouze rozdíl mezi pojistným plněním a skutečnou výší škody, za kterou nelze považovat účetní zůstatkovou hodnotu vozu. Dovolatelka také namítá neplatnost smlouvy pro absenci projevu vůle žalobkyně přenechat jí předmět nájmu k užívání.
Žalobkyně se k podanému dovolání podle obsahu spisu nevyjádřila.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v rozsahu výroku I., II. a III., z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Přípustnost dovolání nemůže proto založit otázka předkládaná dovolatelkou, zda výše účetní zůstatkové hodnoty předmětu leasingu ke dni předčasného ukončení leasingu v důsledku zániku závazkového vztahu pro nemožnost plnění představuje skutečnou škodu leasingového pronajímatele ve smyslu majetkové újmy, neboť na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud svůj právní názor totiž správně postavil na závěru, že pohledávka podané žaloby není škodou podle § 373 a násl. obch. zák., ale smluvním nárokem sjednaným pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvu z důvodu smlouvou předpokládaným. Skutečnost, že všeobecné podmínky používají pojem škoda, nemůže na podstatě smluvního nároku a jeho způsobu výpočtu jeho výše nic změnit. Tento závěr odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu a je i v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Nejvyšší soud uvádí, že pokud závazek z leasingové smlouvy předčasně zanikne v důsledku zničení předmětu leasingu, jeho odcizení či ztráty, dochází k zániku tohoto závazku pro dodatečnou nemožnost plnění. Jestliže půjde o obchodní závazkový vztah aplikuje se v takovém případě podle ustanovení § 354 obch. zák. obdobně ustanovení § 351 obch. zák. Pro důsledky zániku závazků z leasingové smlouvy pro dodatečnou nemožnost plnění proto platí závěry v tomto stanovisku uvedené s tím, že v takovém případě nepřichází v úvahu vydání předmětu leasingu a právo na vrácení výtěžku z prodeje předmětu leasingu. Leasingový nájemce má však v takovém případě právo na odpočet pojistného plnění, jež obdržel leasingový pronajímatel.
Současně, smluvní ujednání, dle kterého je hodnota předmětu leasingu určena účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu ke dni zániku smlouvy, bylo opakovaně předmětem přezkumu dovolacího soudu, aniž by byl dán důvod považovat takové ujednání za neplatné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2011, sp. zn. 32 Cdo 4780/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 3114/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 23 Cdo 4064/2011).
Uvádí-li dovolatelka, že přípustnost dovolání je založena na posouzení otázky, zda je leasingový nájemce povinen nést rozdíl mezi vyplaceným pojistným plněním a výši účetní zůstatkové hodnoty, aniž by k tomu byl výslovně zavázán, vychází tato jeho úvaha z jiných skutkových zjištění, než ze kterých vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou tvrzená neplatnost smlouvy pro absenci projevů vůle žalobkyně přenechat předmět nájmu žalované a projevu vůle žalované předmět nájmu užívat. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil s tím, že i když smlouva výslovně takový projev vůle neobsahuje, lze jej dovodit z následného chování stran tím, že žalobkyně žalované vozidlo k užívání předala a žalovaná jej převzala a užívala, a to až do momentu odcizení. Tento výklad se shoduje s výkladovými pravidly podle § 266 obch. zák., zejména odst. 3, dle kterého je soud povinen při výkladu vůle vzít náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí. Takový postup odvolacího soudu odpovídá i opakovaně vyslovenému názoru dovolacího soudu, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 2239/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10).
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle § 243f odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. listopadu 2015

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu