23 Cdo 1546/2012
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 31 písm. e) předpisu č. 216/1994Sb., § 118a o. s. ř.



23 Cdo 1546/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Průmstav, a.s. , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, IČO 25105825, zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 2, V Tůních 3/1637, proti žalované POD HANSPAULKOU, s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Plaská 622/3, IČO 26752689, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 100/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2011, č. j. 1 Cmo 208/2011-97, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2011, č. j. 4 Cm 100/2010-72, kterým zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky Rsp 524/09 ze dne 15. února 2010, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).
Podle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo předmětem rozhodčího řízení vypořádání ze smlouvy o dílo uzavřené dne 18. srpna 2006 týkající se výstavby Obytného souboru P. H., P., když závazek žalobkyně (dále též zhotovitel ) k provedení díla zanikl ke dni 15. srpna 2007 jinak než splněním, a to dohodou stran ze dne 10. srpna 2007. Žalovaná (dále též objednatel ) v rozhodčím řízení tvrdila, že žalobkyně dílo prováděla vadně a že byla v prodlení s plněním postupových termínů sjednaných ve smlouvě. Proto uplatnila, a to z titulu náhrady škody, v rozhodčím řízení řadu různých nároků. Z nich jí byly zčásti přiznány nároky na náklady vynaložené na odstranění vad díla a na zvýšené stavební náklady. Žalobkyně tvrdí, že rozhodčí soud porušil povinnost účastníky poučit podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) o nutnosti doplnění skutkových tvrzení, přestože měl za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru. Tím porušil ustanovení § 18 a § 19 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ ). Přitom výše škody byla stanovena též volnou úvahou (s použitím § 136 o. s. ř.).
Rozhodčí řízení je podle odvolacího soudu v zásadě autonomním procesem, nezávislým na občanském soudním řízení. Strany sjednáním platné rozhodčí smlouvy tuto skutečnost se všemi důsledky vyjadřují a přijímají. Jedním z takových závažných důsledků je, že soud nemůže přezkoumávat napadený rozhodčí nález v tom rozsahu, jak by to činil v běžném odvolacím řízení. V tomto odvolacím řízení tedy nepřichází v úvahu přezkum věcné správnosti napadeného nálezu nebo to, zda rozhodčí řízení trpělo vadami. Ke zrušení rozhodčího nálezu může soud přistoupit toliko z důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 31 ZRŘ, jehož extenzivní výklad nepřichází v úvahu, zejména když napadený nález byl vydán stálým rozhodčím soudem. V tomto odvolacím řízení je tak nutno zkoumat pouze to, zda je dán důvod pro zrušení nálezu, upravený v § 31 písm. e) ZRŘ, podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že ve věci, vedené stálým rozhodčím soudem pod sp. zn. Rsp 524/09, se před příslušným rozhodcem konala celkem tři ústní jednání (ve dnech 22. října 2009, 3. prosince 2009 a 13. ledna 2010). Vždy byli přítomni procesní zmocněnci obou stran, kteří se prakticky po každém jednání k řešené problematice písemně vyjádřili, podání byla vždy dána k dispozici protistraně. V rámci posledního jednání byl stranám dán prostor k přednesu závěrečných návrhů, ten byl využit. Zápis ze dne 13. ledna 2010 konstatuje, že žádný z účastníků rozhodčího řízení nemá další důkazní návrhy.
Neposkytnutí poučení podle § 118a o. s. ř. je podle odvolacího soudu v občanském soudním řízení vadou řízení, nejde tedy o to, že by účastníku byla odejmuta možnost jednat před soudem. Takové vady rozhodčího řízení (resp. většina z nich) však nemohou být právem aprobovaným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Nepoužití ustanovení § 118a o. s. ř. v rozhodčím řízení tedy není (samo o sobě) důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Vždy je třeba každý spor posuzovat podle všech jeho okolností. Případný nedostatek poučení podle § 118a o. s. ř. by se zde týkal jen právního posouzení sporu (zejména účinků a zániku smlouvy ze dne 18. června 2006), nikoliv např. doplnění skutkového stavu a důkazů. Takové posouzení je ovšem doménou stálého rozhodčího soudu, výsledek tohoto posouzení nelze v zásadě podrobit soudnímu přezkumu. Ze shora popsaného průběhu rozhodčího řízení je přitom zřejmé, že oběma stranám byly poskytnuty stejné příležitosti k uplatnění jejich práv. Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR pro vnitrostátní spory , jemuž se strany též podrobily (§ 13 odst. 2 a 3 ZRŘ), neobsahuje nic o tom, že v rozhodčím řízení musí být použito ustanovení § 118a o. s. ř. Rozhodci však mají (ve smyslu § 19 odst. 2 ZRŘ) postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. Přitom podle § 30 ZRŘ se na řízení před rozhodci použijí ustanovení občanského soudního řádu jen přiměřeně a jen tehdy, nestanoví-li ZRŘ jinak. Poučení podle § 118a o. s. ř. se účastníku musí dostat zejména, je-li rozhodováno v přímé návaznosti na to, že některý z účastníků neunesl svou povinnost tvrzení a s ní spojené důkazní břemeno. Taková situace ovšem v dotčeném rozhodčím řízení nenastala a z občanského soudního řádu výslovně nevyplývá, že podmínkou použití ustanovení § 136 o. s. ř. je poučení podle § 118a o. s. ř.
Z uvedených důvodů shledal odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně založený na závěru, že žalobkyně neprokázala naplnění předpokladů pro zrušení rozhodčího nálezu soudem, neboť rozhodce neposoudil spor podle právního názoru odlišného od názoru účastníků, správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. a důvody z ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť řízení před odvolacím soudem bylo podle jejího názoru postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a § 241a odst. 3 o. s. ř., když napadené rozhodnutí vychází podle dovolatelky ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Zásadně právně významnou shledává dovolatelka otázku, zda na řízení před rozhodci lze přiměřeně použít ustanovení občanského soudního řádu a zda lze občanský soudní řád aplikovat na otázky, které nejsou upraveny v zákoně o rozhodčím řízení, který je možno považovat za lex specialis.
Zákon č. 216/1994 Sb. podle dovolatelky jasně stanoví, že pokud tento zákon nestanoví jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Přitom ustanovení § 14 až § 22 citovaného zákona použití občanského soudního řádu nevylučují. Nelze se tudíž ztotožnit se závěry odvolacího soudu, že rozhodčí řízení je zásadně řízením autonomním a že nepoužití ustanovení § 118a o. s. ř. v rozhodčím řízení není zpravidla samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Rozhodce, který vydal napadený rozhodčí nález, nepostupoval podle § 19 odst. 2 ZRŘ, neboť ač měl částečně i jiný právní názor, než byl právní názor žalobkyně, nepoučil žalobkyni podle § 118a o. s. ř. o tom, že bude rozhodovat na základě volné úvahy, aniž by zjišťoval, zda skutečně došlo ke vzniku škody. Tyto skutečnosti, pokud by byly žalobkyni známy, by ji vedly k navržení dalších důkazů a podrobnému přezkumu uplatňované škody, což sice žalobkyně během řízení několikrát učinila, avšak rozhodce k tomu nepřihlédl.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 20. prosince 2011, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v této věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které jsou zachyceny v soudním spise.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Nejvyšší soud se s ohledem na dovolací námitky žalobkyně a na charakter rozhodčího řízení, aniž by hodnotil obsahovou stránku předmětného rozhodčího řízení, zabýval pouze otázkou, jestli odvolací soud správně posoudil, zda byly v projednávané věci dány předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ. Námitky dovolatelky tudíž zkoumal pouze z hledisek, zda byla straně rozhodčího řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci řádně projednat.
Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, ze dne 28. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013, nebo usnesení ze dne 28. dubna 2011 sp. zn. 32 Cdo 3299/2009, a řada dalších). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v ustanovení § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Zásadu rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno podle ustanovení § 30 ZRŘ použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003 USn., Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv.
Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Rozhodčího řízení, ať je vedeno u stálého rozhodčího soudu či u o rozhodce zvoleného k jednotlivé projednávané věci (ad hoc), je jednoinstanční. To znamená, že rozhodčí nález je konečný a není proti němu přípustný řádný opravný prostředek. Ustanovení § 27 ZRŘ umožňuje přezkoumání rozhodčího nálezu k žádosti některé ze stran nebo obou jinými rozhodci za podmínky, že se strany na takovéto možnosti písemně v rozhodčí smlouvě dohodnou. Takto ustanovení rozhodci, jež jsou povoláni k přezkumu rozhodčího nálezu, jej mohou přezkoumávat nejen co do procesních pochybení, ale též na rozdíl od institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem - meritorně.
Otázkou vztahu zákona o rozhodčím řízení a občanského soudního řádu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005. V něm dospěl k závěru, že vztah obou právních norem je upraven ustanovením § 30 ZRŘ, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu přiměřeně vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz přiměřeně vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad rozhodčího řízení.
Vyplývá-li ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež nemohou být u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybněna, že rozhodčí soud věc projednal při třech ústních jednáních, z nichž byly řádně pořízeny zápisy, že zástupce žalobkyně se zúčastnil všech ústních jednání, s obsahem zápisů byl seznámen a bez výhrad je podepsal a potvrdil, že předložil rozhodčímu soudu všechny důkazy, které měl k dispozici, a žádné další důkazy nenavrhoval, že měl možnost vyjádřit se ke všem podáním protistrany a že využil i svého práva přednést závěrečný návrh, je závěr odvolacího soudu, že žalobce nebyl v rozhodčím řízení zkrácen na svém právu věc před rozhodci projednat, v souladu se závěry vyjádřenými v rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v zásadě platí, že za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) má poučovací povinnost upravenou v ustanovení § 118a o. s. ř. i rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu (v podrobnostech např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/2007). Je však třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jehož smyslem je zabránit tomu, aby byl účastník ve sporu neúspěšný proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, na místě a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout). V posuzované věci nepřicházelo poučení podle ustanovení § 118a odst. o. s. ř. v úvahu, neboť předmětný rozhodčí nález není založen na závěru, že dovolatelka v rámci své procesní obrany neunesla důkazní břemeno, a tvrzení uvedená účastníky rozhodčího řízení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy postačovaly k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci rozhodný z hlediska hypotézy právní normy zvažované rozhodcem. Předmětem rozhodčího řízení byly nároky uplatněné z titulu náhrady škody, k jejich existenci a výši bylo vedeno dokazování a o nárocích z titulu náhrady škody bylo také rozhodnuto. K poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. tedy nebyl žádný důvod. Na odlišné právní posouzení v rozhodčím řízení uplatněných nároků od právního názoru účastníků, z něhož by vyvstala potřeba doplnit tvrzení, případně navrhnout další důkazy, nelze usuzovat ani z toho, že rozhodce u těch dílčích nároků, u nichž by bylo možné jejich výši zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, jejich výši určil volnou úvahou (tj. postupem podle § 136 o.s.ř.).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska dovolatelem tvrzeného porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí rozhodčího soudu. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení posuzuje projednávanou věc originálním způsobem, tj. které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07 či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a další). O takovou situaci v posuzované věci nejde, protože rozhodčí soud rozhodl o nároku na náhradu škody, tedy o nároku, jenž byl takto v rozhodčím řízení uplatněn a byl shledán zčásti důvodným. S ohledem na dovolací námitky žalobkyně je třeba zdůraznit, že k tvrzení žalované o vzniku škody i k její výši bylo v rozhodčím řízení provedeno rozsáhlé dokazování a volnou úvahou byla určena výše pouze těch dílčích nároků, jejichž výši by bylo možné zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.
Z výše uvedeného lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, podle něhož není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu uvedený v ustanovení § 31 odst. 1 písm. e) ZRŘ, protože žalobkyni nebyla odňata možnost věc před rozhodci projednat, a nedošlo k porušení ustanovení § 118a o. s. ř., jež je přiměřeně použitelné na řízení před rozhodci podle ustanovení § 30 ZRŘ, když rozhodnutí rozhodčího soudu není nepředvídatelné, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu České republiky. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy nebyl v posuzované věci naplněn.
Ohlašuje-li dovolatelka rovněž dovolání z důvodů ustanovení § 241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pomíjí, že v případě dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá tyto dovolací důvody k dispozici (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka ostatně z hlediska těchto dovolacích důvodů napadené rozhodnutí odvolacího soudu žádné kritice nepodrobuje.
Přípustné není dovolání ani v části směřující proti výroku pod bodem II. o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu