23 Cdo 1536/2012
Datum rozhodnutí: 23.05.2013
Dotčené předpisy: § 430 odst. 1 obč. zák.




23 Cdo 1536/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese JUDr. a Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, proti žalované Schindler CZ, a.s. , se sídlem Praha 5, Řevnická 170/4, PSČ 155 21, identifikační číslo osoby 27127010, zastoupené Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem v Praze, Voršilská 10, o zaplacení 1 332 021 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 84/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2012, č. j. 14 Co 422/2011-222, 14 Co 423/2011, 14 Co 424/2011, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 892 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Elišky Barthelemy, advokátky se sídlem v Praze, Voršilská 10.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady škody, kterou způsobil zaměstnanec žalované Z. S. při dopravní nehodě dne 23. 12. 2006. Žalovaná se bránila tím, že za škodu neodpovídá, neboť k dopravní nehodě došlo při soukromé cestě tohoto zaměstnance.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2012, č. j. 14 Co 422/2011-222, 14 Co 423/2011, 14 Co 424/2011, potvrdil výrokem I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. května 2011, č. j. 31 C 84/2010-188, ve znění opravných usnesení ze dne 12. července 2011, č. j. 31 C 84/2010-196, a ze dne 2. srpna 2011, č. j. 31 C 84/2010-212, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 1 332 021 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že jízda řidiče Z. S. dne 23. 12. 2006 nebyla vykonána v jakékoliv souvislosti s činností žalovaného. Z. S., řidič vozidla, žádný doklad o provedené opravě služebního vozidla v pneuservisu, jak tvrdil, nedoložil a neuvedl ani, zda dopravní nehoda se stala při cestě do servisu či z něj, přičemž ani nespecifikoval, do jakého servisu vůbec jel. Soud ze svědeckých výpovědi dalších svědků zjistil, že opravy služebních vozidel bylo možné realizovat pouze po předchozím schválení oprávněného pracovníka žalovaného v pracovní době a výhradně ve vybraných smluvních servisech, přičemž takový postup ze strany řidiče vozidla nebyl v posuzované věci prokázán. Odvolací soud, stejně jalo soud prvního stupně, vyšel dále ze zjištění, že zaměstnanci S. bylo zakázáno používat přidělené služební vozidlo k soukromým účelům v dohodě o přidělení služebního motorového vozidla, uzavřené mezi ním a zaměstnavatelem, přičemž zaměstnavatel dodržování tohoto zákazu kontroloval, a to nejprve formou evidence ujetých kilometrů a posléze nainstalováním GPS modulů do všech služebních automobilů. Odvolací soud dále konstatoval, že skutečnost, že žalovaná ponechala zaměstnanci S. možnost parkovat vozidlo před jeho domem a tím mu umožnila soukromou cestu, není porušením žádného obecně závazného právního předpisu.
Z uvedených skutkových zjištění oba soudy učinily shodný závěr, že žalovaná, jako provozovatelka vozidla, neodpovídá za škodu způsobenou dopravní nehodou dne 23. 12. 2006, neboť podle § 430 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel odpovídá společně s ním jen, jestliže takové použití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil. Oba soudy dovodily, že taková situace v daném případě nenastala a navíc je za nedbalost ve smyslu § 430 odst. 1 obč. zák. považováno podle ustálené judikatury (např. Cpj 10/83 a Pls 2/83, publikované pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984) jen porušení takové povinnosti provozovatele, která je mu uložena obecně závazným právním předpisem. Skutečnost, že žalovaná ponechala řidiči Z. S. služební vozidlo parkovat před jeho domem a tím mu umožnila soukromou cestu, však není podle závěru odvolacího soudu porušením obecně závazného právního předpisu. Pokud Z. S. tvrdil, že cestu vozidlem dne 23. 12. 2006 uskutečnil za účelem opravy vozidla, soud s ohledem na další svědecké výpovědi neuvěřil svědkovi Z. S., jestliže žádný doklad o provedené opravě nedoložil, neuvedl ani, zda nehoda se stala při cestě do servisu či z něj, přičemž ani nespecifikoval, do jakého servisu vůbec jel. Ze svědeckých výpovědí dalších svědků naopak vyplynulo, že opravy služebních vozidel bylo možné realizovat pouze po předchozím schválení oprávněného pracovníka žalovaného v pracovní době a výhradně ve vybraných smluvních servisech.
Odvolací soud se proto ztotožnil se soudem prvního stupně a potvrdil jeho rozsudek jako věcně správný, jestliže v posuzovaném případě bylo možno regresní postih pojišťovny uplatňovat ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, pouze vůči odpovědné osobě, kterou byl Z. S., který použil úmyslně vozidlo proti vůli provozovatele (žalované).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčena, že v daném případě se žalovaná, jako provozovatelka předmětného služebního vozidla, nemohla ve smyslu § 430 odst. 1 obč. zák. zprostit odpovědnosti za škodu způsobenou provozem služebního vozidla, neboť to je možné jen v případě, že vozidlo by bylo použito bez vědomí provozovatele nebo proti jeho vůli. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku vědomosti provozovatelky (žalované) o použití předmětného služebního vozidla. Poukazuje na to, že žalovaná, jako provozovatelka vozidla, byla srozuměna s tím, že zaměstnanec S. parkoval vozidlo ve svém bydlišti, že tímto vozidlem jezdil do zaměstnání a zpět, přičemž tomuto zaměstnanci nikdy nebyla nařízena žádná pracovní pohotovost. Žalovaná tedy svou nedbalostí podle dovolatelky umožnila užití vozidla řidičem i mimo výkon práce pro žalovanou. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud chybně nepřihlédl k výpovědi svědka p. S., z níž vyplynulo, že píchl kolo, a protože byl povinen se starat o technický stav vozidla, jel 23. 12. 2006 se služebním vozidlem do pneuservisu. Je přesvědčena, že nebyla prokázána skutečnost, že služební vozidlo žalované bylo použito dne 23. 12. 2006 pro osobní účely.
Dovolatelka poukazuje na ustanovení § 427 obč. zák., z něhož vyplývá objektivní odpovědnost provozovatele za škodu, což je v daném případě žalovaná a nikoliv řidič, jenž dopravní nehodu zavinil, přičemž provozovatel se může podle dovolatelky odpovědnosti zprostit ve smyslu § 428 obč. zák. jen v případě, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Poukazuje i na § 6 a § 10 zákona č. 168/1999 Sb. s tím, že právo pojistitele směřuje vůči pojištěnému bez jakékoli další podmínky a je na pojištěném provozovateli, aby si případné negativní důsledky svého jednání vypořádal s osobami, které vozidlo užívají s jeho souhlasem.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není v dané věci přípustné. Poukazuje na to, že dovolatelka nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu a obecné soudy při rozhodování vycházely z ustálené judikatury.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Pokud dovolatelka ve svém dovolání uvádí, že žalovaná svou nedbalostí umožnila užití vozidla zaměstnancem p. S. i mimo výkon práce pro žalovanou a že zaměstnanec p. S. jel dne 23. 12. 2006 se služebním vozidlem do pneuservisu a že tedy služební vozidlo žalované jím nebylo použito dne 23. 12. 2006 pro osobní účely, vytváří tím své vlastní skutkové závěry, k nimž však odvolací a ani soud prvního stupně nedospěl. Oba soudy vyšly naopak ze zjištění, že jízda řidiče Z. S. (zaměstnance žalované) nebyla dne 23. 12. 2006 vykonána v jakékoliv souvislosti s činností žalované, bylo-li v dohodě o přidělení služebního motorového vozidla, uzavřené mezi Z. S. a zaměstnavatelem, výslovně zakázáno používat přidělené služební vozidlo k soukromým účelům. Zaměstnavatel (žalovaná) dodržování tohoto zákazu kontroloval, a to nejprve formou evidence ujetých kilometrů a posléze nainstalováním GPS modulů do všech služebních automobilů. Odvolací soud vyšel dále ze skutkového zjištění, že Z. S., řidič vozidla, žádný doklad o provedené opravě v pneuservisu nedoložil a neuvedl ani, zda dopravní nehoda se stala při cestě do servisu či z něj, přičemž ani nespecifikoval, do jakého servisu vůbec jel. Ze skutkových zjištění rovněž vyplynulo, že opravy služebních vozidel bylo možné realizovat pouze po předchozím schválení oprávněného pracovníka žalované v pracovní době a výhradně ve vybraných smluvních servisech, avšak takový postup ze strany řidiče vozidla nebyl v posuzované věci prokázán.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka zakládá svůj právní názor o nesprávném právním posouzení věci na odlišných skutkových závěrech, než k jakým oba soudy dospěly, přičemž, jak výše uvedeno, skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Ve skutečnosti však namítané pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který dovolatelka uplatnila, ale je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak z dikce ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. však vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze tedy úspěšně uplatnit při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru pod C 1164). Na základě tohoto dovolacího důvodu nelze dovozovat ani zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
S ohledem na skutková zjištění obou soudů, z nichž vyplynulo, že žalovaná jako provozovatelka vozidla zakázala svému zaměstnanci p. Z. S. užívat služební vozidlo žalované pro soukromé účely a přesto uvedený zaměstnanec předmětné vozidlo pro osobní účely použil, bylo proto namístě použít aplikaci ustanovení § 430 odst. 1 obč. zák., když ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že by žalovaná jako provozovatelka vozidla svojí nedbalostí, byť jen nevědomou, užití vozidla umožnila tím, že by porušila nějaký obecně závazný právní předpis.
Dovolatelce je možno dát za pravdu, že podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu sice odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu a že podle odstavce 2 tohoto ustanovení stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla, ale zároveň není možné pomíjet ustanovení § 430 odst. 1, věty první, obč. zák., podle něhož místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel přitom podle uvedeného ustanovení § 430 odst. 1, věty druhé, obč. zák. odpovídá společně s tím, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil.
Subjektem objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků je tedy skutečně zásadně provozovatel dopravního prostředku, jak dovolatelka správně v dovolání argumentuje, a to i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Byl-li však dopravní prostředek použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil. Tato zásada je částečně prolomena ve prospěch společné a nerozdílné odpovědnosti původce škody a provozovatele v případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního prostředku umožnil svou nedbalostí. K takovému skutkovému zjištění ale odvolací soud v dané věci nedospěl. Odvolací soud správně uvedl, že v soudní praxi se za nedbalost provozovatele nejčastěji považuje porušení povinnosti uložené provozovateli právním předpisem a výstižně přitom poukázal na stanovisko ke Zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, Cpj 10/83 a Pls 2/83, publikované pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984). I pozdější judikatura Nejvyššího soudu je v tomto směru jednotná, srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2157/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4550/2011 anebo rozhodnutí téhož soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1173/2012, veřejnosti dostupných na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , v nichž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že osobou, která je objektivně odpovědná za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, je zásadně provozovatel dopravního prostředku, a to i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Pouze v případě, že dopravní prostředek byl použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil (§ 430 odst. 1 věta první obč. zák.). Společná a nerozdílná odpovědnost původce škody a provozovatele pak nastupuje v těch případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního prostředku umožnil svou nedbalostí (§ 430 odst. 1 věta druhá obč. zák.).
Argumentace uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani nyní, je založena na tom, že pojištění odpovědnosti se podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá podle § 427 a násl. obč. zák. jeho provozovatel a podle § 420 odst. 1 obč. zák. pak jeho řidič (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008), pokud způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ uvedený v § 420 odst. 2 obč. zák. (srov. též rozsudek publikovaný pod č. 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu dovoláním uplatněných námitek po právu a i v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a nepředstavuje tak rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 13 660 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 932 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 16 892 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 23. května 2013

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu