23 Cdo 1525/2015
Datum rozhodnutí: 18.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 1525/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Erinome a.s. , se sídlem v Praze 4, Michle, Michelská 29/6, PSČ 140 00, IČ 28204093, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1 Malá Strana, Újezd 450/40, PSČ 118 01, proti žalované ČEZ Distribuce, a.s. , se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, PSČ 405 02, IČ 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1 Staré Město, Karolíny Světlé 301/8, PSČ 110 00, o zaplacení částky 113.320,38,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Děčíně, pod sp. zn. 14 C 281/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 23. října 2014, č. j. 17 Co 662/2013 123, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř.)

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 28. 5. 2013, č. j. 14 C 281/2011 86 žalobu o zaplacení částky 113.320,38,- Kč v celém rozsahu zamítl a rozhodl, že je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 36.058,- do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem však rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni zaplatit náhradu odvolacího řízení ve výši 14.423,- Kč.
Žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, neboť podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které vychází z nesprávné aplikace zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve světle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Jelikož podle žalobkyně rozhodnutí nižších soudů nerespektují judikaturu Ústavního soudu, měla by být, podle ní, právní otázka jimi vyřešená dovolacím soudem posouzena jinak. Z tohoto důvodu navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky změnil rozsudek Krajského sodu v Ústí nad Labem tak, že se žalovanému ukládá povinnost zaplatit částku 113.320, 38,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 22. 3. 2012 do zaplacení, a aby uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně, před soudem odvolacím i náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) se, po zjištění, že bylo dovolání podáno včas podle § 240 odst. 1 o. s. ř. osobou k tomu oprávněnou, zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Způsob, jakým je nutné vymezit v dovolání jeho přípustnost, byl již v minulosti v judikatuře dovolacího soudu upřesněn. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, vyplývá, že k vymezení přípustnosti dovolání nestačí pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř., nýbrž je nezbytné, aby dovolatel uvedl otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je odvolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že podané dovolání není přípustné, neboť dovolatelka sice v dovolání uvedla, které rozhodnutí napadá a v jakém rozsahu, vymezila také důvod dovolání, ale neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až § 238a o. s. ř., neboť konstatování žalobkyně, že dovolání je přípustné, jelikož rozhodnutí nižších soudů nerespektují judikaturu Ústavního soudu, vymezením přípustnosti dovolání v tomto smyslu není. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2015
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu