23 Cdo 1516/2010
Datum rozhodnutí: 17.06.2011
Dotčené předpisy: § 431 obč. zák.




23 Cdo 1516/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 14/16, proti žalovanému M. Č. , zastoupenému opatrovníkem JUDr. Tomášem Holčapkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 9, o zaplacení 263 996 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 19 C 162/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2009, č.j. 20 Co 268/2009-91, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Tschöpla, advokáta se sídlem v Brně, Radnická 14/16. Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č.j. 19 C 162/2008-72, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 263 996 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7% z částky 263 996 Kč od 8.10.2007 do zaplacení, výrokem II. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení, které je žalovaný povinen zaplatit a výrokem III. rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů opatrovníka žalovaného.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 rozhodl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 1. října 2009, č.j. 20 Co 268/2009-91 tak, že ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o odměně a náhradě hotových výdajů opatrovníka žalovaného, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit České republice náhradu nákladů řízení tak, že tato povinnost se žalovanému neukládá; výrokem III. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení a výrokem IV. rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů opatrovníka žalovaného.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Oba soudy dovodily, že žalovaný porušil právní povinnost, neboť při řízení vozidla nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavu pozemní komunikace či jiným okolnostem, které lze předvídat, resp. nejel tak, aby byl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled (§ 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění ke dni 1.8.2004), v důsledku čehož dne 1.8.2004 narazil zezadu do jiného vozidla, jehož držitelka z provozních důvodů zastavila před vyznačeným přechodem pro chodce, v důsledku čehož došlo k dopravní nehodě a k hmotné škodě na zúčastněném vozidle. Soudy dospěly k závěru, že za tuto škodu odpovídá podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) žalovaný a jeho objektivní odpovědnost jako vlastníka vozidla je dána i ustanovením § 427 odst. 2 a § 431 obč. zák. V řízení bylo prokázáno, že k datu dopravní nehody neměl žalovaný uzavřeno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, čímž porušil povinnost stanovenou v § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen z.č. 168/1999 Sb. ), podle něhož může na pozemní komunikaci provozovat vozidlo pouze ten, jehož odpovědnost za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla je pojištěna podle tohoto zákona. Za této situace podle závěrů obou soudů přešla povinnost vyplatit pojistné plnění poškozené podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. na žalobkyni, která má nárok proti žalovanému na regresní náhradu uhrazené náhrady škody, sestávající z věcné škody ve výši 263 996 Kč, vyplacené poškozené vlastnici vozidla.
Oba soudy při rozhodování vzaly v úvahu, že žalovaný, jako podezřelý za zavinění dopravní nehody, nebyl sice uznán vinným spácháním dopravního přestupku ve správním řízení, neboť věc byla odložena z důvodu, že se ji nepodařilo projednat v zákonné lhůtě jednoho roku, ale z dalšího dokazování, především z protokolu o účasti na dopravní nehodě Policie České republiky, dopravního inspektorátu ze dne 2.8.2004 měly soudy za prokázané, že žalovaný jako účastník předmětné dopravní nehody měl poškozenou celou přední část vozidla a druhý účastník nehody měl poškozenu zadní část vozidla, což odpovídá vylíčenému nehodovému ději podávanému i z likvidační zprávy č. 2005-013376-9999 ze dne 4.5.2006, podle níž žalovaný jako vlastník osobního vozidla reg. zn. 3A4 0807 řídil vozidlo dne 1.8.2004 v Praze 5 po ulici Plzeňská ke křižovatce s ulicí Makovského a za sloupem veřejného osvětlení č. 615695 zezadu narazil do vozidla reg. zn. 3A76563, které řídila držitelka vozidla B. L., jež s tímto vozidlem zastavila před vyznačeným přechodem pro chodce z provozních důvodů. Z těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný plně odpovídá za způsobenou škodu vzniklou při předmětné dopravní nehodě, když žalovaný ani jinou verzi příčiny dopravní nehody v důsledku zavinění jiné osoby nenabídl. Odvolací soud dále konstatoval, že je dána i objektivní odpovědnost žalovaného bez ohledu na zavinění za vzniklou škodu, nebylo-li zpochybněno, že je vlastníkem vozidla, které zezadu narazilo do vozidla, jehož držitelka před ním zastavila před vyznačeným přechodem pro chodce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání do výroku I. a III. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Dovolání odůvodnil tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatnil i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. námitkou, že skutkový závěr o porušení právní povinnosti žalovaným nemá oporu v provedeném dokazování.
Otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení, zda odvolací soud vymezil odpovědnost žalovaného za škodu správně, opřel-li jeho odpovědnost o ustanovení § 420 a 427 obč. zák., a zda-li rozhodnutí o odložení věci v řízení o přestupku může být důkazem o porušení právní povinnosti žalovaného a jestli odvolací soud správně posoudil rozložení důkazního břemene na účastníky řízení.
Dovolatel namítá, že soudy presumovaly porušení právní povinnosti žalovaného na základě sdělení určitého správního orgánu při odložení věci v přestupkovém řízení, což dovolatel považuje za protiprávní. Namítá, že soudy v průběhu řízení nezkoumaly vlastní průběh dopravní nehody, vystačily si pouze se zjištěním, že při dopravní nehodě vozidlo žalovaného narazilo do vozidla paní L., z čehož dovodily, že dopravní nehodu způsobil žalovaný, že ji zavinil, přičemž zcela pominuly absenci výroku o vině žalovaného za dopravní přestupek. Dovolatel má tedy za to, že odvolací soud v rozporu se zákonem konstatoval odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák.
Žalovaný nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že odpovědnost žalovaného je dána ustanovením § 427 odst. 2 obč. zák. Poukazuje na to, že střetnou-li se provozy dvou provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi nimi, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody ve smyslu § 431 obč. zák. Pokud však není opora pro závěr o zaviněném porušení právní povinnosti žalovaným, domnívá se, že nemůže odpovídat za škodu ani jako provozovatel. Jestliže nelze objektivně určit, kdo zavinil předmětnou dopravní nehodu, nelze podle dovolatele ani konstatovat, jakou měrou má odpovídat žalovaný podle § 431 obč. zák. Dovolatel namítá, že v případě posuzování objektivní odpovědnosti podle § 431 obč. zák. při vypořádání škody odvolací soud nijak nebral v potaz účast žalovaného na vzniklé škodě a neučinil ji předmětem zkoumání a posuzování.
Podle názoru dovolatele bylo řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v důsledku chybných závěrů odvolacího soudu při zjišťování předpokladů odpovědnosti za škodu, byl učiněn skutkový závěr o porušení právní povinnosti žalovaným, který však podle žalovaného nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výroku I. a III. a byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že v dané věci nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Uvádí, že otázky řešené odvolacím soudem jsou již vyřešeny ustálenou judikaturou a podle žalobkyně odvolací soud rozhodl v dané věci správně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Napadá-li žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného směřující proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není tedy podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné v této části odmítl - § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval tou částí dovolání, jíž dovolatel brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I., týkajícím se rozhodnutí ve věci samé.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání v posuzované části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Způsobilým dovolacím důvodem při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatel ve svém dovolání namítá vůči skutkovému zjištění soudů o porušení právní povinnosti žalovaným. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolací soud je nucen připomenout, že otázka zjištění předpokladu odpovědnosti za škodu porušení právní povinnosti je skutkovým zjištěním, což ani dovolatel nepopírá.
Je tedy nutno při přezkoumávání právního posouzení vyjít ze závěru odvolacího soudu, že žalovaný porušil právní povinnost tím, že při řízení vozidla nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavu pozemní komunikace či jiným okolnostem, které lze předvídat, resp. nejel tak, aby byl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled, v důsledku čehož dne 1.8.2004 narazil zezadu do jiného vozidla, jehož držitelka z provozních důvodů zastavila před vyznačeným přechodem pro chodce. Odvolací soud z provedených důkazů (protokol o účasti na dopravní nehodě Policie České republiky, dopravního inspektorátu ze dne 2.8.2004 a likvidační zpráva č. 2005-013376-9999 ze dne 4.5.2006) neměl za prokázané, že by též poškozená, jako účastnice dopravní nehody při střetu vozidel žalovaného a poškozené, porušila nějakou právní povinnost.
Dovolateli je však třeba dát za pravdu, že v případě střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popř. některému z nich, vznikla škoda, je třeba jejich vztah při vypořádání škody posuzovat podle ustanovení § 431 obč. zák., které upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi, a nikoliv podle ustanovení § 427 obč. zák., neboť toto ustanovení lze aplikovat na nároky třetích osob proti provozovateli na náhradu škody jim způsobené provozem dopravního prostředku, tedy na nároky poškozených, jimž byla zvláštní povahou provozu dopravních prostředků způsobena škoda, popř. kteří nebyli provozovateli střetnuvších se dopravních prostředků a při střetu utrpěli škodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.4.2003, sp. zn. 25 Cdo 734/2001, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.5.1974, sp. zn. 2 Cz 10/74, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, r. 1975, seš. 9-10, pod označením 39/1975 je třeba za střet provozů dopravních prostředků ve smyslu ustanovení § 431 obč. zák. považovat i náraz jedoucího motorového vozidla do zastaveného motorového vozidla, které řidič uvedl do klidu nebo s nímž přerušil jízdu, ale nenechal jej stát bez možnosti v případě potřeby zasáhnout, takže s tímto vozidlem nepřestal být účastníkem silničního provozu.
Nutno však zároveň zdůraznit, že odvolací soud na posuzovanou věc ustanovení § 431 obč. zák. aplikoval, a proto je v tomto směru namístě učinit závěr, že věc z pohledu § 431 obč. zák. posoudil v souladu s hmotným právem. Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že na posuzovanou věc aplikoval i ustanovení § 420 a § 427 obč. zák.
Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Vypořádání mezi provozovateli, jejichž provozy dopravních prostředků se střetly, se tedy odvíjí podle účasti na způsobení vzniklé škody. Rozhodná je přitom účast, jakou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Jde o zkoumání všech objektivních i subjektivních okolností vzniku škody spojených jak s porušením právní povinnosti, tak i s objektivními skutečnostmi na straně obou provozovatelů (viz stanovisko uveřejněné pod R 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 1972).
Podle uvedeného právního názoru bylo tedy třeba posoudit účast provozovatelů (žalovaného a poškozené) na způsobení vzniklé škody, zejména kdo z nich si počínal v rozporu s ustanoveními vyhlášky o pravidlech silničního provozu, za jejíž účinnosti ke střetu jejich vozidel došlo. Dovolateli nelze dát za pravdu, že by účast provozovatelů (žalovaného a poškozené) na způsobení vzniklé škody soudy neposuzovaly. Odvolací soud při hodnocení účasti na vzniku škody vzal v úvahu, že příčinou vzniku škody byla skutečnost, že žalovaný při jízdě narazil do vozidla poškozené, které před ním zastavilo před vyznačeným přechodem pro chodce z provozních důvodů, přičemž právní povinností řidiče podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., silničním provozu, ve znění ke dni 1.8.2004, bylo přizpůsobit při řízení vozidla rychlost jízdy vozidla svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavu pozemní komunikace či jiným okolnostem, které lze předvídat, resp. jet tak, aby byl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled. Po zhodnocení účasti žalovaného na dopravní nehodě dne 1.8.2004 tak dospěl odvolací soud k závěru, že to byl právě žalovaný, který plně s ohledem na skutková zjištění, bez ohledu na to, že jeho zavinění nebylo prokázáno ve správním řízení o dopravním přestupku, je odpovědný za vznik škody. Ostatně žalovaný v dovolání ani nic nenamítá vůči závěru odvolacího soudu, že jinou verzi příčiny dopravní nehody v důsledku zavinění jiné osoby soudu nenabídl.
Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud věc nesprávně posoudil ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že by při posuzování objektivní odpovědnosti podle § 431 obč. zák. a vypořádání škody nijak nebral v potaz účast žalovaného na vzniklé škodě a neučinil ji předmětem zkoumání a posuzování.
Namítá-li dále dovolatel, že řízení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatel brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu při dokazování a při zjišťování skutkového stavu.
Námitky dovolatele, podřazené pod dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., týkající se nepřípadné aplikace § 427 obč. zák. jsou ve skutečnosti námitkami k nesprávnému právnímu posouzení, které vycházelo z nesprávných skutkových zjištění, s čímž se dovolací soud vypořádal výše.
Dalšími dovolatelem položenými otázkami, jež jsou založeny na otázkách týkajících se důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, se dovolací soud nezabýval, neboť tyto otázky nemohou být otázkami zásadního právního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej i v části směřující proti výroku o věci samé odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 17. června 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu