23 Cdo 1510/99
Datum rozhodnutí: 31.08.2000
Dotčené předpisy:




23 Cdo 1510/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců A) I. S., B) A. P., zastoupených advokátem, C) Y. H., a D) H. V., zastoupených advokátem, proti žalované M. č. P., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 176/91, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 1997, č.j. 13 Co 319/97-361, takto :

Dovolání proti části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 1997, č.j. 13 Co 319/97-361, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. března 1997, č.j. 7 C 176/91-319, ve výroku ukládajícím žalované vydat žalobcům podíl ve výši pěti sedmin pozemku číslo parcely 10/2 o výměře 2171 m2, zastavěná plocha", v katastrálním území Ď., a to žalobci A) podílem 70/280, žalobkyni B) podílem 60/280, žalobkyni C) podílem 35/280 a žalobkyni D) podílem 35/280, se zamítá.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 1997, č.j. 13 Co 319/97-361, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. března 1997, č.j. 7 C 176/91-319, ve výroku ukládajícím žalované vydat žalobcům podíl ve výši pěti sedmin stavby č.p. 1 na pozemku parc. č. 10/2 v katastrálním území Ď., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. března 1997, č.j. 7 C 176/91-319, ve výroku ukládajícím žalované vydat žalobcům podíl ve výši pěti sedmin stavby č.p. 1 na pozemku parc. č. 10/2 v katastrálním území Ď., včetně nákladových výroků, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

Dovolání proti části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 1997, č.j. 13 Co 319/97-361, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. března 1997, č.j. 7 C 176/91-319, ve výroku ukládajícím žalované vydat žalobců podíl ve výši pěti sedmin pozemku číslo 607/2 o výměře 130 m2, zahrada" v katastrálním území Ď., a to žalobci A) podílem 70/280, žalobkyni B) podílem 60/280, žalobkyni C) podílem 35/280 a žalobkyni D) podílem 35/280, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. srpna 1997, č.j. 13 Co 319/97-361, potvrdil rozsudek ze dne 28. března 1997, č.j. 7 C 176/91-319, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) mimo jiné uložil žalované povinnost vydat žalobcům ideální podíl nemovitostí ( pozemku číslo parcely 10/2 o výměře 2171 m2, zastavěná plocha, se stavením číslo popisné 1" a pozemku číslo 607/2 o výměře 130 m2, zahrada, vše v Katastrálním území Ď.") v celkové výši pěti sedmin, a to žalobci A) podílem 70/280, žalobkyni B) podílem 60/280, žalobkyni C) podílem 35/280 a žalobkyni D) podílem 35/280, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na vyslovení přípustnosti dovolání proti části výroku týkající se podílu pozemku parc. č. 607/2.

Odvolací soud, přijav skutkové závěry soudu prvního stupně, vyšel ze zjištění, podle něhož podíly sporných nemovitostí přešly na stát rozhodnutím finančního odboru Okresního národního výboru P. ze dne 9. listopadu 1960, č.j. Fin. - 17-88/60 PS, vydaným na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, tudíž způsobem předvídaným v ustanovení § 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákonů č. 458/1990 Sb., č. 528/1990 Sb., č. 137/1991 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 115/1994 Sb. (dále též jen zákon"); žalobcům, respektive jejich právním předchůdcům, pak přiznal statut oprávněných osob ve smyslu § 3 odst. 1, 2 zákona a jejich výzvu k vydání učiněnou před účinností zákona, tj. před 1. listopadem 1990, považoval za právně účinnou. Protože právní předchůdce žalované nemovitosti k rozhodnému okamžiku držel (srov. § 4 odst. 1 zákona), shledal odvolací soud žalovanou osobou k vydání podílů věcí povinnou (§ 5 zákona). Vydání stavby nebrání ani případné její podstatné zhodnocení ve smyslu § 10 odst. 3 zákona, neboť druhá věta citovaného ustanovení podle odvolacího soudu neodkládá splnění restituční povinnosti a není tak v rozporu s ustanoveními § 5 odst. 1 a § 19 odst. 1, 2 zákona.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost ve vztahu k výroku týkajícímu se pozemku parc. č. 10/2 se stavbou o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř."), a ve vztahu k výroku týkajícímu se pozemku parc. č. 607/2 o ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř; s přihlédnutím k jeho obsahu uplatnila dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze podřadit argumentaci žalované, podle níž zjištění, že podíly nemovitostí přešly na stát až rozhodnutím ze dne 9. listopadu 1960, nemá oporu v provedeném dokazování; naopak z důkazů (soupisové přihlášky ze dne 4. června 1948, prohlášení spoluvlastníků v protokolu ze dne 28. ledna 1953 před notářem A. H., výpovědi M. B. a R. S.) a ze stavební činnosti na usedlosti v padesátých letech vyplývá, že - ač se nedochoval výměr o výkupu - stát se vlastníkem stal na základě zákona č. 46/1948 Sb. již dříve. Námitkami, že rozhodnutí ze dne 9. listopadu 1960 je od samého počátku neplatné", protože bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 2 odst. 2 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., jež vylučovalo z dosahu cit. předpisu nemovitosti užívané na základě právních poměrů vzniklých podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb., a že finanční odbor Okresního národního výboru P. (správně východ) nebyl k takovému rozhodnutí pravomocný, uplatnila žalovaná důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Téhož dovolacího důvodu se týkají výhrady proti závěru odvolacího soudu o včasnosti uplatnění práva na vydání podílů věcí výzvou ze dne 29. října 1990 (výzva k vydání učiněná tři dny před účinností zák. č. 403/1990 Sb. je právně irelevantní") a proti výkladu ustanovení § 10 odst. 3 zákona; oprávněná osoba se podle názoru žalované může rozhodnout, zda vyzve k vydání nemovitosti, popřípadě přijme za ni náhradu teprve po stanovení výše jejího zhodnocení; povinnost vydat stavbu nastupuje až po oznámení výše zhodnocení. Do té doby nelze povinnou osobu k vydání stavby zavázat a ani po oprávněných osobách požadovat převzetí závazku k zaplacení rozdílu mezi cenou věci a náhradou (zákonná lhůta k plnění nezačala plynout). Výlučně ve vztahu k té části napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se pozemku parc. č. 607/2, žalovaná namítla, že vlastníci pozemku parc. č. 650 (manželé D.) užívali i část" pozemku parc. č. 607/2 (dříve 396/1), takže je třeba odmítnout závěr o držbě této části sporné parcely právním předchůdcem žalované ke dni účinnosti zákona.

Žalobci A) a B) se ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu i s jeho odůvodněním a navrhli jednak zamítnutí dovolání (pokud jde o vydání pozemku parc. č. 10/2 se stavbou) a jednak jeho odmítnutí (pokud jde o vydání pozemku parc. č. 607/2) s tím, že právní otázky řešené odvolacím soudem nejsou zásadně významné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, § 10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání, které splňuje formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas, k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že je, pokud směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu potvrzující výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalovaná zavázána k vydání podílu pozemku parc. č. 10/2 se stavbou č.p. 1 v katastrálním území Ď., podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné (soud prvního stupně - při vázanosti právním názorem obsaženým v kasačním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 1996, č.j. 20 Co 479/95-239 - rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 14. června 1995 č.j. 7 C 176/91-170, kterým nárok na vydání uvedených nemovitostí zamítl) - přezkoumal bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) rozhodnutí v tomto rozsahu (§ 242 odst. 1, 3 o.s.ř.) a dovolání shledal zčásti opodstatněným.

Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř., jež způsobují tzv. zmatečnost rozhodnutí, a jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody - v dané věci důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. - včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu jednak posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jednak kontrola správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích vytyčených obsahem dovolání (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Zmíněný dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly jinak najevo, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.

Argumentace dovolatelky spjatá s dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. odráží nesouhlas se (skutkovým) zjištěním, podle něhož písemné rozhodnutí ze dne 9. listopadu 1960 bylo oním titulem, na jehož základě se stát stal vlastníkem podílu sporných nemovitostí, vedoucím k (následnému) právnímu závěru o způsobené majetkové křivdě odnětím vlastnického práva podle § 1 zákona.

Zjištění o způsobu přechodu vlastnictví z právních předchůdců žalobců na stát odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, který jej učinil po provedení důkazů listinami (originálem písemného rozhodnutí finančního odboru Okresního národního výboru Praha-východ ze dne 9. listopadu 1960, č.j. Fin. - 17-88/60 PS, ověřenou fotokopií výpisu z katastru nemovitostí P., knihovní vložky č. 1 pro katastrální území Ď., originálem usnesení Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 22. března 1962, sp. zn. 828/62, sdělením pracovnice Katastrálního úřadu P. B. ze dne 2. října 1995), s přihlédnutím k důkazům provedeným Městským soudem v Praze v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 20 Co 479/95 (dopisu Katastrálního úřadu P. - oddělení pozemkových knih zemských desk ze dne 2. října 1995, výpisu knihovní vložky č. 589 katastrálního území Ď. ze dne 27. února 1991, smlouvě trhové ze dne 20. srpna 1940 a písemnému vyjádření pracovnice Katastrálního úřadu P. B. ze dne 26. února 1996). Při neexistenci listiny s rozhodnutím o výkupu ve smyslu § 10 odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, nelze dovodit, že odvolací soud založil skutkový závěr týkající se titulu přechodu vlastnictví na logicky nesprávném hodnocení důkazů; M. B.a R.S.ve svých výpovědích v řízení před soudem prvního stupně okolnosti vztahující se k odnětí vlastnického práva podílů sporných nemovitostí nezmiňovali (R.S.vypovídal jen o nájemném za stavbu a době, od kdy státní statek začal nemovitosti užívat) a protokol ze dne 28. ledna 1953 sepsaný notářem A.H.odráží pouze ústní vyjádření přítomných subjektů, aniž by obsahoval odkaz na příslušné listiny vydané podle zákona č. 46/1948 Sb.). Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tudíž důvodně uplatněn nebyl.

Posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti vydat pozemek parc. č. 10/2 se stavbou č.p. 1 je správné z hlediska námitek dovolatelky podřaditelných dovolacímu důvodu uvedenému v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, znamená podrobit kontrole (implicitní) závěr odvolacího soudu o tom, že rozhodnutí ze dne 9. listopadu 1960 není - z důvodu nepravomoci rozhodujícího státního orgánu - nicotným správním aktem, včetně závěru o účinnosti předčasné výzvy k vydání podílu nemovitostí, a přezkoumat přijatou interpretaci ustanovení § 10 odst. 3 zákona.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo přiznává nebo oduznává (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Námitka, že finanční odbor Okresního národního výboru P. nebyl zmocněn k vydání rozhodnutí podle § 4 odst. 3 a § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru (dále též jen vládní nařízení"), v tom smyslu, že nebyl k takovému správnímu aktu nadán pravomocí ze zákona či předpisu v té které době na roveň postaveného", takže jde o správní akt nicotný (nesprávně dovolatelka zaměnila nicotnost správního aktu s neplatností právního úkonu), neobstojí.

Vládní nařízení č. 15/1959 Sb., k jehož vydání byla vláda zmocněna ustanoveními § 10 odst. 1 a 2 zákona č. 63/1958 Sb., o druhém pětiletém plánu rozvoje národního hospodářství Republiky československé, svěřilo rozhodování o žádosti organizací socialistického sektoru, jejichž předmětem byl přechod věcí těmito organizacemi užívaných do socialistického vlastnictví (a o náhradě) příslušnému orgánu", aniž vymezilo, o který orgán se jedná (srov. § 4 odst. 3, § 5). K provedení vládního nařízení vydalo ministerstvo financí vyhlášku č. 88/1959 Ú.l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru (srov. § 7 vládního nařízení), která k rozhodování o přechodu věcí do socialistického vlastnictví (a o náhradách za ně) povolala finanční odbory okresních národních výborů (srov. § 9, § 14 cit. vyhlášky). Jestliže tedy odvolací soud z rozhodnutí ze dne 9. listopadu 1960 (implicite) vycházel jako ze správního aktu nikoliv nicotného - jakým by byl, kdyby jej vydal správní orgán mimo rámec své pravomoci vymezený obecně závaznými právními předpisy - nedopustil se při tomto posouzení nesprávnosti.

Jiná je otázka nezákonnosti, popřípadě věcné vadnosti zmíněného rozhodnutí, což zřejmě měla dovolatelka na mysli, poukazujíc na jeho rozpor s ustanovením § 2 odst. 2 vládního nařízení, jež věci užívané na základě právních poměrů vzniklých podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb. a věci užívané jednotnými zemědělskými družstvy na základě právních poměrů vzniklých podle předpisů upravujících vztahy mezi těmito družstvy a jejich členy z dosahu věcné působnosti předpisu vylučovalo. Již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/1999, pod číslem 9, a opět v rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/2000, pod číslem 11, Nejvyšší soud vysvětlil, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné (nulitní) - tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné (co do záporné kvality" vady), že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti (takové akty totiž nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad /nebo aktů samotných/, nikdo jich ale nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující). K takovým paktům lze přiřadit správní rozhodnutí vydaná mimo rámec vymezené pravomoci správního orgánu, popřípadě vydaná tzv. absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem. U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky). Od takto formulovaných závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávaném případě.

Dovolatelkou tvrzená nezákonnost (věcná vadnost) rozhodnutí ze dne 9. listopadu 1960, mající původ v tom, že jeho předmětem byly nemovitosti, které do socialistického vlastnictví ve smyslu § 2 odst. 2 vládního nařízení nebylo možné způsobem upraveným v § 4 odst. 3 a § 5 vládního nařízení převést, nečiní ze správního rozhodnutí nicotný akt a na správnost závěru o odnětí vlastnického práva k podílu sporných nemovitostí způsobem upraveným v § 1 zákona nemá vliv, protože soud k této vadě posuzovaného rozhodnutí - i kdyby byla prokázána - přihlédnout nemohl.

Dovolatelka se mýlí, pokud s písemnou výzvou k vydání podílu nemovitostí ze dne 29. října 1990, doručenou téhož dne právnímu předchůdci žalované, spojuje závěr o prekluzi práva jen pro její předčasnost.

Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona může oprávněná osoba k vydání věci (§ 5) nebo kupní ceny (§ 15) vyzvat organizaci do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zaniká. Zákon č. 403/1991 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nabyl účinnosti dnem 1. listopadu 1990 (srov. § 26).

Právo na vydání věci (podílu věci) zákon podmiňuje existencí způsobilé oprávněné osoby (§ 2, § 3), existencí povinné osoby (§ 4) a skutečností odnětí vlastnického práva na podkladě titulů vyjmenovaných v § 1; současně formuluje tzv. negativní podmínky, když v § 10 odst. 4 a 6 určuje překážky bránící vydání věci. Pro způsob uplatnění práva na vydání věci (podílu věci) u povinné osoby stanoví zákon formální podmínku - písemnou výzvu adresovanou povinné osobě, která musí být doručena do šesti měsíců ode dne účinnosti zákona (srov. § 5 odst. 1, § 19 odst. 1 zákona). Požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání věci (podílu věci); výzva, je-li řádná a včasná, pouze způsobuje, že právo na vydání věci (podílu věci) se stává soudně vymahatelné, tj. nárokovatelné. Písemná výzva je tedy podmínkou vzniku nároku na vydání věci (podílu věci). V souvislosti s časovým rámcem této podmínky stanoví zákon pouze dobu, do kdy tak musí oprávněná osoba učinit, aby zabránila zániku (prekluzi) práva na vydání věci (podílu věci). Tato úprava nevylučuje, aby podmínka písemné výzvy byla splněna před účinností zákona, aniž by takové výzvě byly odebrány účinky, které s ní zákon spojuje. Z uvedeného vyplývá, že písemná výzva, která byla povinné osobě doručena před účinností zákona a na jejímž podkladě oprávněná osoba s povinnou osobou jednala o vydání věci (podílu věci), sleduje-li uplatnění nároku na vydání věci (podílu věci), zakládá, při splnění ostatních zákonných podmínek, právo na vydání věci (podílu věci). V poměrech zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, shodně judikoval Nejvyšší soud již v rozsudcích ze dne 27. listopadu 1996, sp. zn. 3 Cdon 448/96, ze dne 28. února 1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96 a ze dne 5. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 263/97. Závěru odvolacího soudu, že výzvu k vydání je třeba považovat za právně účinnou, i když byla provedena před účinností zákona, který vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nelze nic vytknout (za této situace jsou bezcenné úvahy dovolatelky týkající se totožnosti předmětu opakované výzvy ze dne 3. prosince 1990).

Výhrady snesené v dovolání stran odvolacím soudem provedené interpretace ustanovení § 10 odst. 3 zákona se dotýkají pouze stavby umístěné na pozemku parc. č. 10/2; vydání samotné stavební parcely nemohou okolnosti související s podstatným zhodnocením stavby a lhůtou pro její vydání, rozhodne-li se tak oprávněná osoba, nijak ovlivnit.

Podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona jde-li o stavbu, která byla podstatně zhodnocena tak, že její cena určená ke dni uzavření dohody a stanovená postupem uvedeným v § 19a převyšuje náhradu podle § 14 odst. 1, je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto náhradu nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti a uhradí příslušnému ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci rozdíl mezi takto stanovenou cenou a náhradou podle § 14 odst. 1. Povinná osoba je povinna vydat věc do 30 dnů po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci v případě, že se oprávněná osoba rozhodne pro její vydání (tato věta byla do cit. ustanovení inkorporována s účinností od 15. dubna 1991 zákonem č. 137/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákona č. 458/1990 Sb., dále též jen zákon č. 137/1991 Sb."). Ustanovení § 5 odst. 1 zákona ukládá organizaci povinnost neodkladně vydat věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu, pro jejíž podání povinné osobě určuje ustanovení § 19 odst. 1 zákona prekluzívní lhůtu šesti měsíců ode dne účinnosti zákona, tj. od 1. listopadu 1990. Pojem neodkladnosti je pak blíže vymezen v § 19 odst. 2 zákona, nařizujícím organizaci uzavřít dohodu s oprávněnou osobou a vydat jí věc (nebo kupní cenu) nejpozději do 30 dnů po uplynutí lhůty uvedené v § 19 odst. 1 zákona tj. do 30 dnů počítané od 2. května 1991, anebo ve lhůtě uvedené v § 10 odst. 3 zákona (cit. dovětek je výsledkem novelizace zákonem č. 137/1991 Sb.)., tj. do 30 dnů po oznámení výše zhodnocení. Ustanovení § 19a odst. 3 zákona (opět ve znění zákona č. 137/1991 Sb.) pak určuje, že peněžní částku, kterou je oprávněná osoba povinna uhradit podle § 10 odst. 3, stanoví příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci současně se stanovením lhůty pro její zaplacení, a to i v případech, kdy byla nemovitost podle tohoto zákona již vydána. Pro úplnost je třeba poznamenat, že ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, zřízené zákonem č. 288/1990 Sb., bylo s účinností od 1. července 1996 zrušeno a jeho působnost stanovená zákonem č. 403/1990 Sb. přešla na ministerstvo financí (srov. zákon č. 135/1996 Sb.).

Se soudy obou stupňů lze souhlasit s tím, že podstatné zhodnocení stavby, jak je má na mysli ustanovení § 10 odst. 3 zákona, není - při splnění ostatních podmínek - překážkou jejího vydání. Jestliže se tedy oprávněná osoba rozhodne (bez zřetele na to, zda je jí známa skutečnost zhodnocení, popřípadě jeho výše), nikoli pro vyplacení náhrady podle § 14 odst. 1 zákona, nýbrž pro vydání zhodnocené stavby (a povinnou osobu k tomu včas vyzve), je organizace povinna plnit, tj. formou uzavření dohody o vydání (§ 5 odst. 2, § 19 odst. 2 zákona) stavbu oprávněné osobě vydat, nikoli ve třicetidenní lhůtě počítané od 2. května 1991 (jako je tomu v případech pozemků a staveb, které nebyly podstatně zhodnoceny), nýbrž ve třicetidenní lhůtě, jež počne běžet až po oznámení výše zhodnocení stavby příslušným státním orgánem. Zjištění, zda stavba byla podstatně zhodnocena a zda příslušný státní orgán výši zhodnocení již stanovil a oprávněné osobě oznámil, je důležité právě pro zodpovězení otázky, zda povinné osobě započala plynout lhůta k plnění (k vydání stavby); ustanovení § 19a odst. 3 zákona, pokud počítá se stanovením peněžní částky rovnající se zhodnocení stavby i tehdy, byla-li nemovitost již vydána, dopadá na případy již realizovaných vydání zhodnocených staveb oprávněným osobám před účinností zákona č. 137/1991 Sb., kdy zvláštní lhůta k plnění pro tyto účely stanovena nebyla. Jinak řečeno, rozhodla-li se oprávněná osoba pro vydání stavby, závisí lhůta k plnění (a tím i úspěch žaloby na vydání, popřípadě na uzavření dohody o vydání věci) na tom, byla-li (oproti svému stavu v době odnětí) podstatně zhodnocena či nikoliv; v kladném případě je restituční žaloba předčasná, nedošlo-li ke stanovení výše zhodnocení a jejímu oznámení oprávněné osobě.

Odvolací soud druhé větě ustanovení § 10 odst. 3 zákona nepřikládal žádnou důležitost, když - ve srovnání se směrnicemi obsaženými v § 5 odst. 1 a § 19 odst. 1 a 2 zákona - uzavřel, že zákonodárce stanovením lhůty plynoucí až od oznámení výše zhodnocení stavby nechtěl odkládat splnění restituční povinnosti; tato interpretace, založená na argumentu ratio legis, neodpovídá jazykovému a systematickému výkladu citovaných ustanovení a dovolací soud, zhodnotiv ji jako účelovou, s ní nesouhlasí.

Tvrdí-li tedy žalovaná, že výsledkem provedených prací a vložených investic bylo zhodnocení stavby č.p. 1, umístěné na pozemku parc. č. 10/2, tak, že její cena určená ke dni uzavření dohody o vydání a stanovená postupem uvedeným v § 19a zákona (podle části I., hlavy první, vyhlášky č. 73/1964 Sb.) převyšuje náhradu podle § 14 odst. 1 zákona (cenu stavby podle stavu ke dni odnětí určenou postupem uvedeným v § 19a, s připočtením 3 % z této částky za každý rok odnětí do dne účinnosti zákona), nelze jí uložit - při průkazu zhodnocení ve smyslu § 10 odst. 3 zákona - povinnost stavbu vydat před stanovením rozdílu mezi cenou a náhradou, představujícím výši podstatného zhodnocení, a oznámením této výše žalobcům. Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) otázku podstatného zhodnocení stavby považoval za nedůležitou pro rozhodnutí o žalobě na vydání podílu této nemovitosti, posoudil po stránce právní věc neúplně, a tudíž nesprávně; dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uplatnila žalovaná - ve vazbě na uloženou povinnost vydat stavbu - opodstatněně.

Nejvyšší soud proto dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v části potvrzující výrok rozsudku soudu prvního stupně vyhovující žalobě na vydání podílu pozemku parc. č. 10/2, jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř.) a rozsudek odvolacího soudu v části potvrzující výrok rozsudku soudu prvního stupně vyhovující žalobě na vydání podílu stavby č.p. 1, umístěné na uvedeném pozemku, spolu s výrokem rozsudku soudu prvního stupně ukládajícím žalované povinnost vydat žalobcům určený podíl sporné stavby, včetně akcesorických nákladových výroků, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, odst. 2, o.s.ř.).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v části potvrzující výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalovaná zavázána k vydání podílu pozemku parc. č. 607/2 v katastrálním území Ď., není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud, bylo-li dovolání podáno včas a k tomu oprávněnou osobou, přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.) - a ty v daném případě (jak ostatně již dovolací soud konstatoval na jiném místě odůvodnění rozhodnutí) nebyly žalovanou v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. tvrzeny, ani nevyplývají z obsahu spisu - je třeba, je-li dovoláním napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.

Jestliže odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, připouští občanský soudní řád dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich je dovolání přípustné za situace, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že přípustnost dovolání vyslovil na návrh nebo bez návrhu podle § 239 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve třetím případě je podle § 239 odst. 2 o.s.ř. dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších předpokladů uvedených v tomto ustanovení nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

O žádný z případů uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí sice druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž však soud prvního stupně rozhodl ve vztahu k podílu pozemku parc. č. 607/1 stejně jako ve svém prvním rozsudku (ze dne 14. června 1995, č.j. 7 C 176/91-170), zrušeném usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. května 1996, č.j. 20 Co 479/95-239.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., jímž rovněž žalovaná v dovolání argumentuje.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy - vedle důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - již pouze důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci).

Protože žalovaná v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání obsaženém v podání ze dne 9. května 1997 (doplnění odvolání) nevymezila pro dovolací přezkum konkrétní právní otázky (pouze sdělila, že zejména u převzetí souzených nemovitostí státem se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu"), je třeba vycházet z toho, že odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl s ohledem na nedostatek zásadního právního významu potvrzujícího výroku svého rozhodnutí, týkajícího se pozemku parc. č. 607/2. V takovém případě - vzhledem k vázanosti dovolacího soudu užitým dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.) - lze závěr, že rozsudek odvolacího soudu je v této části zásadně právně významný, spojovat pouze s těmi právními otázkami, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadl, popřípadě alespoň zpochybnil.

Ačkoli dovolatelka uplatňuje v dovolání - ve vztahu rozhodnutí odvolacího soudu v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně pozemku parc. č. 607/2 - výslovně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., z vylíčení důvodů však vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel. Dovolatelka podrobuje kritice právní posouzení odvolacím soudem, konkrétně závěr o tom, že je povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona i ve vztahu k blíže nespecifikované části" sporného pozemku, přičemž však vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (žalovaná tak činí své vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci).

Odvolací soud převzal z řízení před soudem prvního stupně skutkové zjištění, že podle geometrického plánu ze dne 17. dubna 1993, vypracovaného M. P., nemovitost označená jako č. 396/1 je nově označená č. 607/2 o výměře 130 m2-zahrada" a že tato nemovitost byla vyčleněna z původní parcely označené č. 607". Okolnosti, vztahující se k tvrzenému užívání části sporné parcely manžely D., vlastníky pozemku parc. č. 650, odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil součástí skutkového základu vylíčeného v dovoláním napadeném rozhodnutí; naopak svou právní argumentaci vztahující se k žalované jako osobě povinné vztyčil na skutkovém závěru, že její právní předchůdce v rozhodné době pozemek užíval.

Nesouhlasí-li tedy dovolatelka se skutkem zjištěným odvolacím soudem, popřípadě tvrdí, že výsledkem důkazního řízení mělo být další zjištění, nelze její námitky hodnotit jako uplatnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým - jak bylo již výše zdůrazněno - lze v případě přípustnosti podle § 239 odst. 2 o.s.ř. jedině dovolání odůvodnit.

Nejvyšší soud proto - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) - dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti vydat podíl pozemku parc. č. 607/2 jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhá a třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2000

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová