23 Cdo 1499/2011
Datum rozhodnutí: 19.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 1499/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce MUDr. V. D., zast. Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 163/185, proti žalované AFIN marketing, a. s., se sídlem v Brně, Příkop 843/4, Zábrdovice, IČ 25 33 29 61, zast. Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, se sídlem v Brně, Krkoškova 2, o zaplacení 436. 792,50 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 148/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního sodu v Olomouci ze dne 9. 12. 2010, č. j. 5 Cmo 79/2010-146, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu dovolacího řízení 12.463,- Kč včetně DPH do 3 dnů právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Berky.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 50 Cm 148/2008-95, ve znění usnesení ze dne 24. 5. 2010, č. j. 50 Cm 148/2008-124 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 463.792,50 Kč s přísl. a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, č. j. 5 Cmo 79/2010-146 rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud popsal dosavadní průběh řízení, skutečnosti vyplývající z obsahu spisu a částečně doplnil dokazování listinou z 21. 4. 2006, z níž vyplývá, že žalobce zmocnil společnost AFIN Prague, s. r. o., jako investičního zprostředkovatele, za kterou jednal O. H., aby zmocnitele zastupovali, každý samostatně při úkonech předávání pokynů k nákupu a prodeji investičních nástrojů jménem zmocnitele v postavení komitenta obchodníkovi, tj. společnosti AFIN BROKERS, a. s., Brno. V dalším pak odvolací soud pokládal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za dostatečná a správná.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena dne 21. 4. 2006 komisionářská smlouva (§ 577 a násl. obch. zák.), podle níž se žalovaný pro žalobce zavázal obstarávat za podmínek stanovených ve smlouvě a podle pokynů žalobce na jeho účet koupi a prodej investičních nástrojů.
V souladu se smlouvou žalobce převedl na účet žalovaného 2x 500.000,- Kč (4. 5. 2006 a 7. 6. 2006), po přepočtu na dolary 44.462,45 USD. Komisionářskou smlouvu žalovaný vypověděl v souladu s čl. 7 smlouvy dne 9. 2. 2007 s účinností ke dni 9. 3. 2007. Žalovaný po ukončení smlouvy vyplatil žalobci zůstatek na účtu, a to částku 558.330,60 Kč (25.751,02 USD). Rozdíl mezi vkladem (1,000.000,- Kč) a vyplaceným zůstatkem po odečtení poplatků a dalších plateb dle smlouvy ve výši 436.792,50 Kč pokládá žalobce za škodu, která mu vznikla tím, že žalovaný příkazy (až na výjimky) k prodeji a nákupu investičních nástrojů činil bez předchozího projednání se žalobcem . Žalovaný tím měl porušit čl. 12 všeobecných podmínek a v příčinné souvislosti s tímto jednáním měla žalobci vzniknout škoda v uvedené výši.
Odvolací soud, po částečném doplnění dokazování, konstatoval, že žalobce podle čl. 2 komisionářské smlouvy mohl vykonávat práva a povinnosti stanovená ve smlouvě osobně nebo prostřednictvím třetí osoby. Oprávněním ze dne 21. 4. 2006 žalobce zmocnil třetí osobu - AFIN Prague, s. r. o., k výkonu práv a povinností vyplývajících z komisionářské smlouvy, za níž byl dle oprávnění zmocněn jednat O. H. a poté se souhlasem žalobce to byl Z. Z. Bylo nesporné, že žalobce byl s těmito osobami ve styku.
Oprávnění ze dne 21. 4. 2006 odvolací soud posoudil jako plnou moc (§ 31 odst. 1 a 2 obč. zák.). Pokyny od žalobce pak O. H. a Z. Z., popř. je samy v souladu s oprávněním přijímaly a předávaly obchodníku s cennými papíry žalovanému. Žalobce podle odvolacího soudu věděl o nákupu a prodeji investičních nástrojů prováděných žalovaným, což vyplynulo z jeho výpovědi, nesouhlas s probíhajícími nákupy žalovanému nesdělil, na uskutečněné obchody na základě komisionářské smlouvy a vyúčtování po jejím ukončení žalobce reagoval až 8. 11. 2007. Odvolací soud proto považoval tvrzení žalobce, že udělení oprávnění ze dne 21. 4. 2006 mělo sloužit výlučně k předávání pokynů žalobce žalovanému, nikoliv k udělování pokynů k jednání za jeho osobu jeho jménem za účelové, které nevyplývá z obsahu této listiny a chování žalobce. Pokud osoby oprávněné jednat za zmocněnce (AFIN Prague, s. r. o.), tj. O. H. a Z. Z., jednaly nad rámec oprávnění z 21. 4. 2006 a tím způsobily škodu, nejde o škodu, kterou by žalobci způsobil žalovaný.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 3. 3. 2011 žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu a zároveň navrhl odklad vykonatelnosti tohoto shora uvedeného rozsudku odvolacího soudu. Žalobce rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a bylo podáno z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (tj. že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále z důvodu nesprávného právního posouzení). Dovolání bylo podáno též z důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu, podle obsahu spisu, oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel dále uvedl, že částka 436.792,50 Kč s přísl. představuje nárok na náhradu škody, kterou způsobil žalovaný svojí činností, tj. porušením čl. 12 Všeobecných podmínek, podle něhož žalovaný (obchodník) nevykonával svou činnost podle smlouvy komisionářské s potřebnou odbornou péčí, kvalifikovaně a podle pokynů klienta (žalobce), čímž mu vznikla uvedená škoda představující rozdíl mezi částkou žalobcem vloženou (1,000.000,- Kč) a částkou mu vyplacenou po skončení smlouvy.
Žalobce v dovolání především napadá závěr soudů, že pokyny k obchodům byly zadávány prostřednictvím žalobcem zmocněných subjektů (AFIN Prague, a. s., popř. p. H. a p. Z.) a to na základě oprávnění ze dne 21. 4. 2006. Dále nesouhlasí se závěrem soudů, že svědecké výpovědi p. H., p. Z. a p. K. prokázaly, že žalovaný prováděl obchody týkající se investičních nástrojů na základě pokynů žalobce, neboť udělení pokynů nebylo možné prokázat svědeckou výpovědí, přičemž tito svědci byli zaměstnanci žalované společnosti. Udělení konkrétního pokynu žalobce žalovanému k provedení obchodu, byť prostřednictvím třetí osoby, nebylo prokázáno.
Dovolatel je toho názoru, že prokázal, že mu žalovaný svou činností způsobil uvedenou škodu, která je v příčinné souvislosti s porušením jeho povinností vykonávat smluvenou činnost s odbornou péčí obchodníka s cennými papíry. Žalobce pak odkazoval na závažné nedostatky v činnosti žalované zjištěné ČNB (porušování pravidel ve vztahu k zákazníkům, nedostatečné evidence majetku zákazníkům), vedoucí k odebrání licence žalovanému. Porušení odborné péče žalobce spatřuje i v nadměrném obchodování bez vědomí žalobce, k čemuž si žalovaná připravila prostor při podpisu komisionářské smlouvy, kdy zároveň předložila k podpisu i oprávnění z 21. 4. 2006.
Žalobce dále uvedl, že uznává, že obchodování na kapitálovém trhu je riskantní, avšak je nutné, aby s majetkem investora bylo nakládáno v souladu se sjednanými podmínkami, nikoli bez vědomí klienta. V daném případě si žalovaný nevyžádal k obchodům stanovisko žalobce, investiční záměr mu oznámil dodatečně. Žalobce neinformoval o stavu realizace jeho pokynů, stavu řízení, předat písemné potvrzení o realizaci pokynů. Žalovaná dále zneužila svého postavení a znalostí a toto jednání je nedovolené a v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatel považuje za nesprávný závěr soudů obou stupňů, že žalobce mohl vykonávat práva a povinnosti vyplývající z předmětné komisionářské smlouvy osobně nebo prostřednictvím třetí osoby na základě oprávnění z 21. 4. 2006. Třetí osoba AFIN Prague, a. s. se žalovanou spolupracovala a žalobci byla žalovanou jednostranně určena.
Závěrem dovolatel shrnul, že soudy rozhodovaly na základě nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a uvedl, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a v ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. a navrhl, aby dovolací soud zrušil shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, včetně nákladů řízení a zároveň, aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
V podání ze dne 5. 5. 2011 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření žalovaný zejména uvedl, že žalobce v dovolání nenamítá nic podstatného majícího obecný dopad, a proto má žalovaný za to, že dovolání nemá nějakého zásadního významu, zejména nikoliv po právní stránce .
Žalovaný je dále toho názoru, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou správná a nelze shledat ani žádnou procesní vadu. Dále dodává, že rozhodnutí ČNB o odebrání licence žalovanému k poskytování investičních služeb, k níž došlo po vydání rozhodnutí odvolacího soudu, bylo zrušeno rozhodnutím Městského soudu v Praze a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu rozhodnutí. Vzhledem k tomu je namístě zamítnutí, popř. odmítnutí dovolání a žalovaný požaduje úhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na daný případ se vztahuje právní úprava občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), jak to vyplývá z čl. II. bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a podle této právní úpravy bude dovolání projednáno a rozhodnuto o něm.
Nejvyšší soud poté uzavřel, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1. § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dále se zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na nějž dovolatel odkázal.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci jde o první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího po právní stránce, a proto se dovolací přezkum otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem tak může být jen nesprávná posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), nikoliv již další zákonem vymezené dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud je dále podle § 242 odst. 3 o. s. ř., s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel v dovolání obsahově vymezil. Pro posouzení toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam jsou určující otázky, na nichž toto rozhodnutí spočívá a které dovolatel v dovolání napadl či zpochybnil.
V posuzovaném případě z obsahu dovolání žalobce vyplývá, že namítá, resp. spatřuje porušení povinností žalovaného v tom, že nevykonával činnost komisionáře v souladu s čl. 12 Všeobecných podmínek, které byly součástí komisionářské smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 21. 4. 2006, s potřebnou odbornou péčí, kvalifikovaně a dle pokynů žalobce jako komitenta. Dovolatel však především zpochybňuje a napadá závěr soudů obou stupňů, že bylo prokázáno oprávněním ze dne 21. 4. 2006, popř. svědeckými výpověďmi p. H., p. K. a p. Z., že obchody prováděné žalovaným pro žalobce byly prováděny na základě jeho pokynů, a to prostřednictvím společnosti AFIN Prague, a. s., či p. H., popř. Z., kteří k tomu byli zmocněni uvedeným oprávněním.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel především napadá závěr soudů obou stupňů, že pokyny obchodníkovi (žalovanému) byly dávány prostřednictvím třetí osoby (AFIN Prague, a. s., popř. p. H. či p. Z.), a to v rozporu s oprávněním ze dne 21. 4. 2006.
Pokud dovolatel napadá výklad ujednání obsažených v listině nazvané oprávnění a datované dnem 21. 4. 2006 zejména z toho hlediska, že toto oprávnění mělo sloužit výlučně k předávání pokynů žalobce k žalovanému, nikoliv k udělování pokynů k jednání za jeho osobu nebo jeho jménem není tento jeho názor v souladu s obsahem této listiny.
Odvolací soud dovodil, že z obsahu listiny z 21. 4. 2006 vyplývá, že společnost AFIN Prague, s. r. o., za níž jednal O. H. (poté se souhlasem žalobce i Z. Z.) byla zmocněna, popř. i uvedené osoby, pokyny od žalobce předávat, popř. je v souladu s oprávněním samy přijímat a předávat obchodníku s cennými papíry žalovanému.
Výklad uvedeného právního úkonu oprávnění vychází především z aplikace ust. § 35 odst. 2, podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejích jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
V posuzovaném případě je zřejmé, že by předestřená vůle dovolatele (zmocnění pouze k předávání pokynů) byla v rozporu s jazykovým vyjádřením uvedeným v oprávnění z 21. 4. 2006 (viz slova zastupovali, a to každý samostatně, při úkonech předávání pokynů a dále, a to včetně oprávnění podávat mým jménem (v postavení komitenta) pokyny (především k nákupu a prodeji investičních nástrojů) na základě a v souladu s předmětnou komisionářskou smlouvou.... uvedenému obchodníkovi s cennými papíry ).
Z uvedeného vyplývá, že není namístě námitka dovolatele, že žalovaný porušil svoji povinnost obchodovat s cennými papíry s odbornou péčí, což dovolatel dovozoval z dohledové činnosti ČNB, aniž by konkretizoval, jak se tato skutečnost projevila v jeho případě a z toho, že nadměrně obchodoval bez vědomí žalobce .
Dovolací soud byl nucen konstatovat, že dovolatelem uplatněná právní otázka týkající se výkladu ujednání obsaženém v oprávnění z 21. 4. 2006 nemá zásadní právní význam, a proto nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dalším námitkám, které se týkaly vad řízení a nedostatků skutkových zjištění dovolací soud nemohl přihlížet (§ 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto podle ust. § 234b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci byla uložena povinnost uhradit žalovanému a jejich náhradu částku 12.463,- včetně DPH (§ 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. března 2013

JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu