23 Cdo 1490/2009
Datum rozhodnutí: 23.06.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 1490/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně FLEX-TEX společnost s r. o. , se sídlem v Praze 7, Jateční 1531/31, PSČ 170 00, IČ 47150157, zastoupené MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Longin Business Center, Na Rybníčku 1329/5, proti žalovaným 1) V. K., zastoupenému JUDr. Pavlem Kortou, advokátem, se sídlem v Ostravě 2, Moravská Ostrava, Poštovní 2, a 2) Ing. J. Š ., zastoupenému JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 30, o náhradu škody ve výši 2.707.383,- Kč s příslušenstvím proti žalovanému 1) a o náhradu škody ve výši 3.908.602,- Kč s příslušenstvím vůči žalovanému 2), vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 272/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2008, č. j. 7 Cmo 106/2008-489, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 5 Cmo 272/2003-429, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému 1) zaplacení částky 2.707.383,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení a vůči žalovanému 2) zaplacení částky 3.908.602,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, to jest taková, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, usnesení ze dne 20. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 370/2005, a rozsudek ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, www.nsoud.cz ). Dovoláním předložená otázka správnosti posouzení smlouvy o postoupení pohledávek jako neplatné, resp. správnosti navazujícího závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, jež je otázkou právní, by byla pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu určující pouze v případě, že by se dovolatelce podařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalobou uplatněná práva nemohou být soudem přiznána, neboť se promlčela a žalovaní promlčení po uplynutí promlčecí doby namítli (srov. § 387 a § 388 odst. 1 obchodního zákoníku, dále též jen obch. zák. ) Jestliže totiž nelze žalobkyni přiznat uplatněná práva z důvodu promlčení, pak je bez významu pro napadené rozhodnutí, zda byla žalobkyně povolána podle hmotného práva k jejich uplatnění, tedy - jinými slovy řečeno - zda byla ve věci aktivně legitimována či nikoliv. Totéž platí o související dovolatelkou naznačené právní otázce, zda a jaký význam má pro posouzení určitosti smlouvy o postoupení pohledávky při posuzování věcné legitimace postupníka skutečnost, že soud na základě této smlouvy vyhověl návrhu, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.). Argument, že se odvolací soud otázkou promlčení zabýval toliko obiter dictum, neobstojí. Odvolací soud sice uvedl, že již nedostatek věcné legitimace žalobkyně byl důvodem pro zamítnutí žaloby, nicméně z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že závěr o promlčení pojal jako další, rovněž sám o sobě postačující důvod zamítnutí žaloby; za účelem posouzení této otázky ostatně částečně zopakoval a též doplnil dokazování, ustanovení § 398 obch. zák. označil za klíčové pro posouzení věci a zabýval se též žalobkyní namítaným rozporem námitky promlčení s dobrými mravy. V té souvislosti je třeba označit za mylný názor žalobkyně, že pokud by byla otázka promlčení samostatnou právní otázkou, byl by napadený rozsudek rozhodnutím měnícím; též soud prvního stupně založil své rozhodnutí mimo jiné na závěru o promlčení, na čemž nic nemění, skutečnost, že tak učinil na základě jiného skutkového závěru ohledně skutečností rozhodných pro počátek běhu promlčecí doby.
Dovoláním kritizovaný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně se mohla o škodě, o její výši a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvědět již v roce 1996 (dovozený ze skutkového zjištění, že nejpozději v tomto roce měla k dispozici účetnictví), není pouhou domněnkou , za niž jej označuje dovolatelka, a zejména pak nejde o právní závěr, jehož zpochybnění by mohlo založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jedná se o závěr skutkový, tj. o hodnotící závěr soudu o učiněných skutkových zjištěních, jenž nelze považovat za právní posouzení věci, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétní normy hmotného práva (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1994, pod č. 19, a shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 1082/2007, www.nsoud.cz ).
Prostřednictvím námitky, že odvolací soud nezkoumal všechny skutečnosti významné pro posouzení počátku běhu promlčecí doby, resp. že neprověřoval, kdy měla žalobkyně účetnictví k dispozici a zda jeho stav skutečně umožňoval získání vědomosti (nikoliv jen podezření) o vzniku škody a o těch, kdo za ni odpovídají (a to přímo, s ohledem na její schopnosti, nikoliv s překonáním překážek, např. v podobě odborného zpracování účetní dokumentace), žalobkyně oproti svému očekávání nevytýká odvolacímu soudu vadu řízení (ponechme v tomto místě stranou otázku, za jakých předpokladů může vada řízení založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce), nýbrž podle obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) kritizuje úplnost a tedy správnost zjištěného skutkového stavu věci. Odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu je nepřípadný, neboť v projednávané věci jde o jinou procesní situaci než je ta, s níž označená rozhodnutí (výjimkou z pravidla) pojí závěr o vadě řízení při zjišťování skutkového stavu věci. Uplatněná dovolací námitka je tedy námitkou skutkovou, která, i kdyby byla opodstatněná, k závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vést nemůže . V dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle tohoto ustanovení, není správnost (a tedy též úplnost) skutkových zjištění a skutkových závěrů otevřena dovolacímu přezkumu (srov. § 214a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vázán a vychází z něho a jeho přezkumná činnost je omezena pouze na správnost právního posouzení tohoto skutkového stavu.
Argumentace upínající se k otázce, kdo je nositelem břemene tvrzení a důkazního břemene, je lichá; soudy nižších stupňů nezaložily právní závěr o promlčení uplatněných práv na skutkovém závěru o neunesení důkazního břemene (že se nezdařilo prokázat právně významné skutečnosti), nýbrž na skutkovém závěru dovozeném ze skutkových zjištění (z toho, co bylo prokázáno).
Námitce, že není zřejmé, na základě jakých tvrzení a důkazů odvolací soud k uvedenému skutkovému závěru dospěl, tedy (podle obsahu) že řízení je postiženo vadou, neboť napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, nelze přisvědčit. Odvolací soud zřetelně označil tvrzení, z nichž vycházel; nešlo o sporná tvrzení žalovaných, na nichž zakládá žalobkyně svou polemiku, nýbrž o shodná tvrzení účastníků (srov. § 120 odst. 4 o. s. ř.), popř. o tvrzení žalobní, tedy o tvrzení samotné žalobkyně. Vyložil též, jak mu ukládá ustanovení § 211 ve spojení s § 157 odst. 2 o. s. ř., o které důkazy opřel svá skutková zjištění.
Neobstojí též výtka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže se žalobou uplatněným nárokem zabýval, jako by šlo o nárok jediný. Vzhledem k zjištěním, na nichž odvolací soud založil žalobkyní kritizovaný skutkový závěr o tom, kdy žalobkyně mohla získat potřebné vědomosti, je právně nevýznamné, zda žalobou uplatněný nárok byl (ve vztahu ke každému z žalovaných) nárokem jediným či zda šlo o soubor souvisejících nároků se samostatným skutkovým základem; poznatek, že žalobkyně měla nejpozději v roce 1996 k dispozici účetnictví, se totiž vztahuje k uplatněnému požadavku jako celku, bez zřetele na jeho strukturu, a týká se nakonec též obou žalovaných. Tyto nároky pak byly uplatněny touž žalobou, tedy v týž okamžik (srov. § 402 obch. zák.). I kdyby tedy šlo o samostatné nároky, byla by tato skutečnost bez dopadu na skutkové a právní závěry odvolacího soudu v otázce promlčení. Žalobkyně ostatně ve své poněkud úporné dovolací argumentaci pomíjí, že sama (v žalobě) označila protiprávní jednání žalovaných, jímž měla být způsobena předmětná škoda, za jednání systematické, za tunelování , též za protiprávní jednání, v němž žalovaní systematicky pokračovali, na jehož počátku bylo (zřejmě) jejich rozhodnutí zneužít nepřítomnosti zahraničního investora a jež bylo dlouhodobě zakrýváno vedením tří hlavních knih; s tímto tvrzením se zcela evidentně neslučuje argument, že jediné, co mají jednotlivé nároky společného, je to, že jde o nároky žalobkyně vůči žalovaným a že byly uplatněny v jednom řízení.
Námitka, že odvolací soud při zkoumání správnosti námitky promlčení vycházel ze zapovězených tzv. souhrnných zjištění, je zcela neopodstatněná; odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně popsal, jaká skutková zjištění z toho kterého důkazu získal, je tedy (z opačného pohledu) zřejmé, na základě kterého konkrétního důkazu to které skutkové zjištění učinil.
Nedůvodné jsou i veškeré zbývající námitky vytýkající napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelnost; odůvodnění rozsudku odvolacího soudu splňuje požadavky vyplývající z ustanovení § 157 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s. ř. v dostatečné míře. Se zřetelem na požadavek stručnosti kladený ustanovením § 243c o. s. ř. na odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, a vzhledem k rozsahu dovolacích námitek procesní povahy k tomu Nejvyšší soud v podrobnostech dodává toto:
Jestliže odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nezaložil své rozhodnutí též na závěru o existenci uplatněných nároků a tento závěr vyhodnotil (se zřetelem na promlčení) jako nadbytečný, pak neměl věcný důvod posuzovat přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně v té části, jež byla z pohledu jeho názoru pro výsledek odvolacího řízení nevýznamná. I kdyby totiž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v této části nepřezkoumatelné, nešlo by o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; též toto rozhodnutí na závěru o neexistenci uplatněných nároků ve skutečnosti nespočívalo, bez zřetele na to, že soud prvního stupně tento závěr (nadbytečně, resp. z procesní opatrnosti) učinil.
Provedené důkazy byly odvolacím soudem ve vztahu k závěrům, na nichž založil své rozhodnutí vyhodnoceny dostatečně. Žalobkyně nenamítá, že by tu byly ve výsledcích provedeného dokazování rozpory, s nimiž by se musel odvolací soud vypořádat, leč neučinil tak; výtka nepřezkoumatelnosti se tak jeví jako účelová. Otázkou, zda šlo o nárok jeden či o více samostatných nároků, neměl odvolací soud věcný důvod se zabývat, neboť tato otázka je (jak vyloženo shora) v posuzované věci bez významu. Že odvolací soud nevycházel z tvrzení žalovaných, nýbrž toliko ze shodných tvrzení obou stran a z výsledků dokazování provedeného k těm právně významným tvrzením, která byla sporná, bylo již zdůrazněno; argument o porušení zásady rovného postavení účastníků řízení tedy postrádá věcný základ. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zřetelně vyplývá, na jakém skutkovém stavu odvolací soud založil právní posouzení věci.
S námitkou rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy se odvolací soud vypořádal věcně a přesvědčivě, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod č. 126, rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a usnesení ze dne 26. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1361/2004, obojí na www.nsoud.cz , a rozsudek uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009). Argumentace dovolatelky je ostatně založena na logicky chybném základu; pojí-li se počátek běhu subjektivní promlčecí doby až k okamžiku, kdy poškozený získal či mohl získat poznatky o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, v takovém rozsahu, aby mohl uplatnit nárok na její náhradu, pak je z povahy věci vyloučeno, aby tato promlčecí doba uběhla (v důsledku protiprávní činnosti odpovědné osoby, zde v důsledku manipulace s účetnictvím) dříve, než poškozený vůbec mohl nárok uplatnit. Žalobkyní snesené argumenty nejsou s to zpochybnit mravnost uplatnění námitky promlčení; jejich podstatou je opět (zde v jiné poloze uplatněná) kritika skutkového závěru odvolacího soudu o okamžiku, kdy se žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) mohla dozvědět o rozhodných skutečnostech, založená na skutkové námitce, že účetnictví, z něhož měla mít možnost tyto poznatky získat, bylo v důsledku protiprávního jednání žalovaných neprůkazné a tudíž jako zdroj potřebných poznatků nezpůsobilé.
Jestliže odvolací soud svůj závěr o neplatnosti dohody o postoupení pohledávek nezaložil na aplikaci ustanovení § 196a obch. zák. (ostatně tak ve skutečnosti neučinil ani soud prvního stupně, neboť toto ustanovení neaplikoval, nýbrž toliko argumentoval důsledky nedostatečné identifikace postupované pohledávky ve vztahu k požadavkům tohoto ustanovení), pak neměl věcný důvod zabývat se odvolací argumentací ohledně nemožnosti jeho aplikace.
Není zřejmé, jak jinak měl odvolací soud zopakovat dokazování listinami, než jejich běžným čtením (srov. § 129 odst. 1 o. s. ř.). Délka doby, kterou odvolací soud dokazování listinami věnoval, ani délka odvolacího jednání nevypovídají vůbec nic o kvalitě provedeného dokazování. Jestliže odvolací soud dokazování zopakoval, jak žalobkyně potvrzuje, ale nezachytil tuto skutečnost v protokolu o odvolacím jednání, pak nejde o vadu řízení, jež by mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, nýbrž o nedostatek, který lze řešit postupem upraveným v ustanovení § 40 odst. 3 o. s. ř.
Argumentace založená na výhradách, že jednání nezačalo přesně v čase, na který bylo nařízeno, ani v čase uvedeném v protokolu (plus minus 15 minut), jen dokresluje, z čeho všeho (na jaké úrovni) dovolatelka dovozuje závěr o porušení svého práva na spravedlivý proces. V projednávané věci není pro takový závěr důvodů; právo žalobkyně na spravedlivý proces žádným z jí vytýkaných procesních pochybení porušeno nebylo. Nejvyšší soud má ostatně za to, že mu ústavněprávní závěry Ústavního soudu, vyjádřené v usnesení ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod č. 130, a v řadě dalších rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, v usnesení ze dne 16. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, a v usnesení ze dne 17. února 2009, sp. zn. II. ÚS 2881/08, jež jsou veřejnosti k dispozici na www.usoud.cz , dovolují setrvat na výkladu, jenž se promítá v jeho dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi, totiž že konkrétní vada řízení, jež není výsledkem střetu o výklad normy procesního práva, z povahy věci nemůže založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce (srov. např. usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Lze tedy uzavřít, že žalobkyni se nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek zpochybnit právní závěr odvolacího soudu o tom, že i kdyby jí příslušela žalobou uplatněná práva, nebylo by je možno přiznat z důvodu úspěšně vznesené námitky promlčení. Za této procesní situace pak je bez významu pro napadené rozhodnutí, zda byla žalobkyně ve věci aktivně legitimována či nikoliv (pro úplnost v té souvislosti srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). Otázka aktivní věcné legitimace a tedy též otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávek není tak pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu určující a nemůže proto založit zásadní význam tohoto rozhodnutí po právní stránce.
K nápravě vytýkané vady, jež má spočívat v tom, že odvolací soud byl nesprávně obsazen, je určena žaloba pro zmatečnost [srov. § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Dovolací soud může sice přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Zmatečnostní vada přípustnost dovolání založit nemůže.
K závěru o přípustnosti dovolání nemohou vést ani dovolací důvody uplatněné dodatečně poté, co uplynula lhůta k dovolání, podáním ze dne 26. 11. 2009 (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud tedy dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé přípustným neshledal. Protože dovolání není přípustné ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nelze než uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaným, kteří by měl na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu