23 Cdo 1474/2008
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 44 a násl. obch. zák.




23 Cdo 1474/2008 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, PhD. a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce R. M., Lipová 625, Rychnov u Jablonce nad Nisou, zast. JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem, se sídlem AK v Praze 1, Václavské nám. 37, proti žalovaným 1) SVÚM reality, s. r. o., se sídlem v Praze 9 Běchovice, Areál výzkumných ústavů, Podnikatelská 565, IČ 27215156, zast. JUDr. Vladimírem Krejčíkem, advokátem, se sídlem AK v Praze 2, Anglická 28 a 2) České svářečské společnosti, Praha 1, Novotného lávka 5, zast. JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem, se sídlem AK v Praze 7, Letohradská 40, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 232/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, čj. 3 Cmo 54/2007-539, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, čj. 3 Cmo 54/2007-539 se v části týkající se částky 3,432.000,- Kč zrušuje včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů a v tomtéž rozsahu týkajícím se částky 3,432.000,- Kč se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2005, čj. 1 Cm 232/95-415 a věc se vrací v tomto rozsahu posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 12. 2005, čj. 1 Cm 232/95-415 uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 630.578,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a dále zamítl žalobu v části o zaplacení částky 4,718.350,- Kč a nárok žalobce na náklady žalovaného 1) formou inzerátu uveřejnit pravomocný rozsudek v dané věci ve zkráceném znění určeném soudem v Jabloneckých novinách a publikovat jej v plném znění v Hospodářských novinách; soud prvního stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 10. 2007, čj. 3 Cmo 54/2007-539 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému 1) uložena povinnost zaplatit žalobci 630.578,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí potvrdil a změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žalovanému 2) uložena povinnost zaplatit uvedenou částku se žalovaným 1) společně a nerozdílně tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému 2) uložil povinnost zaplatit žalobci 50.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby o zaplacení 4,668.353,- Kč a požadavku na přiznání práva rozsudek zveřejnit. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud tak, že jejich náhradu žádnému z účastníků nepřizná.
V obsáhlém odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a při rozhodování z nich vycházel. Pro ověření stavu věci mj. zopakoval důkazy listinami z rozhodného období, a to dopisem 1) žalovaného žalobci ze dne 13. 1. 1994 (prohlášení o neplatnosti pověření svářečského technologa), dopisem žalovaného 1) z 11. 4. 1994 (pozastavení činnosti svářečské školy žalobce s účinnosti od 11. 4. 1994) a oba dopisy byly dány na vědomí IBP Ústí nad Labem. Dále byl zopakován důkaz dopisem žalovaného 1) a. s. Nisasport, v níž této společnosti sdělil, že 12 průkazů svářečského dělníka, 12 osvědčení o zaškolení a 3 protokoly o přezkoušení svářečů svářečských dělníků jsou neplatné, neboť školitel žalobce porušil ČSN 050705.
Odvolací soud poté shrnul, že žalovaný 1) po svém vzniku k 1. 1. 1994 nebyl pověřen výkonem funkce zkušební organizace podle ČSN 050705 a měl postavení jako každý jiný podnikatel. Žalovaný 1) tak nebyl oprávněn závazně se vyjadřovat k oprávnění jiných osob provádějících školení svářečů, jejich zkoušek a přezkoušení. Žalovaný 1) si tak v hospodářské soutěži přisvojil kontrolní a nadřazenou funkci v systému školení svářečů a svými tvrzeními o nezpůsobilosti žalobce k poskytování daných služeb v daném regionu žalobce vyloučil z účasti na hospodářské soutěži. Pokud žalovaný 1) jako soutěžitel hodnotil kvalitu nabídky služeb žalobce jako soutěžitele na trhu uvedených služeb u jeho zákazníků, jímž sděloval, že žalobce není způsobilý poskytnout služby v odpovídající úrovni, tím snižovatel úroveň jeho podnikání, což bylo jednání v rozporu s dobrými mravy a toto jednání naplňuje skutkovou podstatu zlehčování. Podle odvolacího soudu se tak žalovaný 1) dopustil nekalé soutěže (§ 44 odst. 1 obch. zák.), a to vedle klamavé reklamy, pokud jde o své vlastní postavení (§ 45 obch. zák.) i zlehčování (§ 50 obch. zák.) šířením údajů nepravdivých a právem se domáhal nároků na náhradu škody a poskytnutí zadostiučinění (§ 53 obch. zák.).
Odvolací soud má za prokázanou odpovědnost žalovaného 1) za škodu spočívající v ušlém zisku za znemožnění řádného provozování svářečské školy v letech 1994-1996 ve výši 480.578,- Kč vyplývající ze znaleckého posudku INFOS, s. r. o. a v podrobnostech odkazoval na zjištění a závěry soudu prvního stupně.
V důsledku jednání žalovaného 1) vznikla podle odvolacího soudu i značná nehmotná újma na goodwilu jeho podniku a v jeho postavení v nabídce předmětných služeb v daném regionu. Dobrá pověst žalobcova podnikání byla jednáním žalovaného 1) zásadním způsobem snížena, byly popřeny jeho odborné schopnosti a zkušenosti na trhu v oboru výuky svářečů a po určitý čas bylo zcela zničeno jeho postavení na trhu. Při zohlednění konkrétních okolností případu (závažnosti zásahu, jeho intensity vyplývají z počtu oslovených subjektů, dopadu jednání žalovaného 1) na veřejnost a její mírnění o kvalitě podnikání žalobce) dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřené zadostiučinění vyjádřené u peněžních představuje částku 150.000,- Kč.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že na základě zjištění plynoucích z vlastního dokazování, která jsou shodná se zjištěními soudu prvního stupně, pokládá za nesprávný závěr o solidární odpovědnosti žalovaného 2) za vzniklou škodu ve smyslu § 383 obch. zák. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný 2) se účastnil stejně jako žalobce ve shodném postavení trhu nabídky služeb v oblasti školení svářečů, přičemž si na tomto trhu neoprávněně přisvojoval postavení jakéhosi vrcholného orgánu v systému výuky svářečů , a to obecně, nikoliv jen ke svým členům (viz jeho periodikum, dopis patentového zástupce). Žalovaný 2) spojoval své postavení též s právem jmenovat subjekty oprávněné nabízet předmětné služby s právem kontroly, a to i mimo jeho členskou základnu, včetně hodnocení úrovně poskytovaných služeb. Tím žalovaný 2) taktéž naplnil skutkovou podstaty klamavé reklamy (§ 45 obch. zák.). Prokázaná škoda žalobce, přiznaná za léta 1994-1996 však nevznikla v příčinné souvislosti s tímto nekalosoutěžním jednáním žalovaného 2).
Odvolací soud proto uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný 2) podílel na škodě vzniklé žalobci.
V případě poskytnutí zadostiučinění v peněžité formě odvolací soud pokládá za nesprávný závěr soudu prvního stupně, který žalovaného 1) a 2) zavázal k solidárnímu plnění tohoto zadostiučinění ve výši 150.000,- Kč, neboť v tomto případě nelze použít analogicky ust. § 383 obch. zák. Odvolací soud má však za prokázané, že i v důsledku jednání žalovaného 2) byla žalobci, i když v menší míře způsobena újma, neboť nepřípustně hodnotil ve vztahu k zákazníkům a potencionálním odběratelům předmětných služeb kvalitu nabídky a odbornou úroveň služeb poskytovaných žalobcem a tím naplnil skutkovou podstatu zlehčování (§ 50 obch. zák.). Tím zasáhl do goodwilu žalobce, snížil u odborné veřejnosti kvalitu služeb nabízených žalobcem, žalobcovu odbornost a způsobilost účastnit se hospodářské soutěže. S přihlédnutím i k dalším okolnostem (viz shora u téhož jednání žalovaného 1) pokládá odvolací soud za přiměřené peněžní zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč.
Dovoláním ze dne 29. 2. 2008 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků týkajících se nákladů řízení a doby, za kterou nebyl znalcem vypočten ušlý zisk, tj. za roky 1997-2001 . Dovolání žalobce odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ), neboť důsledky činnosti nekalé soutěže žalované strany podstatně překročily dobu zadanou zcela k řešení výše ušlého zisku .
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že soudy obou stupňů nevyhověly jeho požadavku na náhradu škody uplatněném při jednání soudu dne 11. 2. 2005, tj. náhradu ušlého zisku za období roku 1994-2001 z činnosti svářečské školy žalobce a za stejné období při prodeji svářečské techniky. Dovolatel se ztotožňuje se závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu INFOS, s. r. o. č. 24/2005 o výši škody v období, pro které byl vypracován (roky 1994-1996); neztotožňuje se však s tím, že ušlý zisk byl vyčíslením pouze za činnost svářečské školy a jen za uvedené období, nikoli za období do roku 2001 a byl pominut ušlý zisk z činnosti prodejny svářečské techniky. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupě, že období 3 let je dostatečné pro obnovu a pro opětovné prosazení se v hospodářské soutěži a další požadavek na náhradu ušlého zisku v období let 1996 až 2001 považoval za spekulativní a účelový. K tomu dovolatel ještě uvedl, že inicioval jednání před Úřadem pro hospodářskou soutěž a žalované 2) byla v roce 1997 uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč a byla změněna ČSN. Teprve poté byl vydán první rozsudek odvolacího soudu, jímž mohl dovolatel svým klientům prokazovat nepravdivost tvrzení žalované o neplatnosti jím vydaných svářečských průkazů. Důsledky nekalosoutěžního jednání, jak vyplývá z důkazů založených ve spisu, popř. předložených odvolacímu soudu při jednání dne 18. 9. 2007, nebyly omezeny jen na období let 1994-1996, ale projevovaly se ještě o 10 let později.
Dovolatel dále s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. 1/04 z 13. 1. 2005 a sp. zn. I. ÚS 257/05 napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť neshledal na straně některého z účastníků natolik převažující úspěch, aby bylo namístě přiznat mu alespoň v určitém poměru náhradu nákladů řízení . Dovolatel s tímto závěrem nesouhlasí a domnívá se, že výše náhrady ohledně zadostiučinění byla stanovena úhradou soudu (§ 136 o. s. ř. ) a i když měl žalobce úspěch jen částečný, měla mu být přiznána plná náhrada nákladů řízení (ve smyslu ust. § 142 odst. 3 o. s. ř.) .
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud v rozsahu výroku týkajícím se náhrady nákladů řízení a doby, za kterou nebyl vypočten ušlý zisk (1997-2001) zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 8. 9. 2008 se k dovolání vyjádřil žalovaný 1). Ve vyjádření zejména uvedl, že v dané věci může být přípustnost dovolání založena jen podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci spočívající podle dovolatele v tom, že tvrzené nekalosoutěžní jednání žalovaného 1) mělo mít na žalobce dopad i po 13 letech, což pokládá žalovaný 1) za absurdní a těžko představitelné .
Žalovaný 1) ve vyjádření dále rekapituloval své jednání v roce 1994 ve vztahu k žalobci a dovozuje, že žalobce jednal v rozporu s tehdy platnou ČSN 050705. Další řešení bylo věcí IPB a žalovaný 1) vůči žalobci nevyvíjel žádnou činnost. Žalovaný 1) se proto neztotožňuje s dovolacími důvody žalobce a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že dovolání bude s ohledem na čl. II. bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednáno a rozhodnuto o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ). Dovolací soud dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.
Dovoláním žalobce především napadl výrok, jímž mu nebyl přiznán ušlý zisk za roky 1997-2001 ve výši 4,618.353,- Kč (odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby o zaplacení částky 4,668.353,- Kč, v níž je zahrnuta i částka 50.000,- Kč nepřiznaného zadostiučinění).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 2. 2002, čj. 1 Cm 232/95-205 mj. zamítl žalobu o zaplacení částky 5,098.931 Kč představující ušlý zisk v letech 1994-2001, včetně zadostiučinění ve výši 250.000,- Kč.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2004, čj. 3 Cmo 176/2002-261 zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) z důvodu nesprávného právního posouzení a ve vztahu k žalovanému 2) pro nepřezkoumatelnost.
V novém rozhodnutí ze dne 22. 12. 2005, čj. 1 Cm 232/95-415 soud prvního stupně mj. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 630.578,- Kč, představující ušlý zisk ve výši 480.578,- Kč v letech 1994-1996 a 150.000,- Kč představující zadostiučinění; žalobu o zaplacení 4,718.353,- Kč zamítl (ušlý zisk 4,618.353,- Kč a 100.000,- Kč zadostiučinění).
Vrchní soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2007, čj. 3 Cmo 54/2007-359 mj. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného 1) zaplatit žalobci částku 630.578,- Kč, změnil však rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu o povinnosti žalovaného 2) předmětnou částku uhradit společně a nerozdílně zamítl; dále žalovanému 2) uložil povinnost zaplit žalobci 50.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění, jinak potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 4,668.353,- Kč a 50.000,- Kč představuje zadostiučinění.
Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně ve svém pozdějším rozhodnutí, pokud jde o výrok napadený dovoláním (ušlý zisk ve výši 4,618.353,- Kč) rozhodl stejně jako ve svém dřívějším rozhodnutí, a proto nemůže přicházet v úvahu přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že v tomto rozsahu odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání vyvodit pouze za předpokladu, že budou splněny podmínky ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. .ř je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá v posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv již např. námitky směřující k nedostatkům ve skutkovém zjištění. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V posuzovaném případě z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že mu podle znaleckého posudku č. 24/2005 byla přiznána škoda vzniklá mu pouze činností svářečské školy a byla pominuta škoda vzniklá mu na prodejně svářečské techniky a dále nesouhlasí s tím, že škoda mu byla přiznána pouze za období let 1994-1996 a nikoliv již za roky 1997-2001 a k tomu odkazuje na důkazy založené do spisu dne 22. 9. 2004 a dále dne 17.9.2007, jimiž prokazoval, že důsledky nekalosoutěžního jednání žalovaného 1) se projevovaly ještě o 10 let později.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaný 1) se dopustil ve vztahu k žalobci nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák., vedle klamavé reklamy (§ 45 obch. zák.) pak i jednání zlehčování (§ 50 obch. zák.). Dále měl odvolací soud za prokázanou odpovědnost žalovaného 1) za škodu (ušlý zisk), která žalobci tímto jednáním vznikla znemožněním řádného provozování svářečské školy v letech 1994-1996. Odvolací soud dále plně odkázal na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, z nichž zejména vyplývá, že období 3 let (1994-1996), v němž byl přiznán ušlý zisk znemožněním řádného provozování svářečské školy, je dostatečně dlouhé období pro možnost znovu se plně prosadit v hospodářské soutěži. Přiznání ušlého zisku za další období (1997-2001), již je pokládáno za spekulativní a účelové. Stejně pak nebyla soudy shledávána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných (žalovaného 1)) a žalobcem požadovaným ušlým ziskem z provozu jeho prodejny svářečského materiálu s tím, že nejde při prodeji tohoto materiálu o jednorázové a nahodilé nákupy.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a pokládá za přiměřené přiznání ušlého zisku z činnosti svářečské školy za období let 1994-1996, neboť je toho názoru, že toto období je dostatečně dlouhé k tomu, aby byly v zásadě odstraněny negativní důsledky nekalosoutěžního jednání žalovaného 1). Z dovolání vyplývá, že žalobce nezpochybňuje výši ušlého zisku určeného znaleckým posudkem č. 24/2005 za období let 1994-1996.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že právní posouzení věci je správné, není v rozporu s hmotným právem a proto nelze dospět k závěru o přípustnosti dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolatel dále v dovolání namítal, že mu nebyla přiznána škoda vzniklá mu na prodejně svářečské techniky a nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že není dána příčinná souvislost mezi nekalosoutěžním jednáním žalovaného 1) a žalobcem tvrzeným ušlým ziskem z činnosti prodejny svářečské techniky, je k tomu nutné uvést, že posouzení toho, zda je dána či nikoliv příčinná souvislost je otázkou právního posouzení,vycházejícího z náležitě zjištěného skutkového stavu věci.
V daném případě soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že soud neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaných a tvrzeným ušlým ziskem z provozu prodejny svářečského materiálu s tím, že při prodeji svářečského materiálu nejde o jednorázové a nahodilé nákupy a bylo na žalobci, aby si zajistil reklamu . Tento svůj závěr více neodůvodnil.
Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku výslovně touto právní otázkou nezabýval, ačkoli žalobce v doplnění odvolání (č. l. 443-4) výslovně napadl posouzení otázky příčinné souvislosti na základě daných okolností případu a namítal, a to i s ohledem na zkušenosti jiných organizací, že 90% žáků svářečské školy nakupuje v prodejně, kde je škola a ke spojitosti svářečské školy a prodejny nabízel důkazy. V odůvodnění rozsudku odvolací soud pouze obecně odkázal na zjištění a závěry soudu prvního stupně.
Pokud se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a ušlým ziskem z provozu prodejny svářečské školy, nebyla tato otázka posouzena úplně a tedy správně, což je v rozporu s hmotným právem.
V posuzované věci je třeba v dalším řízení posoudit, zda je dána příčinná souvislost mezi nekalosoutěžním jednáním žalovaného 1), jímž bylo znemožněno řádné provozování svářečské školy, tj. zda se toto jednání dotklo i obratu v žalobcově prodejně svářečské techniky, tj. zda úbytek frekventantů svářečské školy znamenal i pokles nákupu této techniky v žalobcově prodejně těmito frekventanty.
Dovolacímu soudu proto s ohledem na uvedené nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu (a i soudu prvního stupně) v rozsahu týkajícím se požadovaného ušlého zisku ve výši 3,432.000,- Kč v prodejně svářečského materiálu zrušit, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem, což založilo přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud vzhledem k uvedenému zrušil též související výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V dalším řízení bude proto nezbytné zabývat se zejména tím, v jakém rozsahu žalobci ušel zisk v prodejně svářecí techniky v souvislosti s nekalosoutěžním jednáním žalovaného 1) a dále i tím, v jakém časovém období žalobci zisk takto ucházel, tj. doplnit skutková zjištění pro úplné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené proto podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku, v němž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby ohledně částky 3,432.000,- Kč, zrušil spolu se souvisejícím výrokem o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že důvody, pro němž bylo v uvedené části zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud v tomto rozsahu zrušil i příslušný výrok rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve zbývajícím rozsahu dovolací soud dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnutí odvolacího soudu správné.
O nákladech řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto podle ust. § 243d odst. 1 o. s. ř. v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. listopadu 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k předseda senátu