23 Cdo 1472/2010
Datum rozhodnutí: 22.06.2011
Dotčené předpisy: § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř.



23 Cdo 1472/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, identifikační číslo 62967541, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované ROSSMANN, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, identifikační číslo 61246093, zastoupené Mgr. Borisem Brázdilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anglická 140/20, o zaplacení částky 297 747 Kč s příslušenstvím a částky 893 241 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 154/2005 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2010, č.j. 8 Cmo 191/2009 607, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Borise Brázdila, advokáta se sídlem v Praze 2, Anglická 140/20.

Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobami na zaplacení 893 241 Kč s příslušenstvím a 297 747 Kč s příslušenstvím domáhala náhrady škody spočívající v ušlém zisku za předpokládané, ale nerealizované dodávky zboží do prodejen žalované za období od 1.4.2003 do 30.4.2003 a za období od 1.7.2003 do 30.9.2003.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 7. ledna 2010, č.j. 8 Cmo 191/2009 607, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2009, č.j. 14 Cm 154/2005-476a, kterým byly zamítnuty žaloby na zaplacení 297 747 Kč s příslušenstvím a 893 241 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi žalobkyní, jako prodávající, a žalovanou, jako kupující, probíhala od roku 1998 obchodní spolupráce na základě tzv. rámcových smluv.
Dne 2.1.2001 uzavřely účastnice novou smlouvu, která měla založit nový rámec pro koupi zboží žalovanou od žalobkyně. Obsahem smlouvy bylo stanovení podmínek budoucího prodeje a koupě zboží a byl upraven postup pro uzavírání konkrétních kupních smluv. Smlouva v bodě 2.2. předpokládala písemnou objednávku konkrétního druhu a množství zboží, ale neobsahovala konkrétní závazek, že kupní smlouvy budou uzavírány a neobsahovala ujednání o konkrétním množství dodávaného zboží a jeho ceně a garanci odběru zboží žalovanou. Oba soudy shodně dovodily, že přestože je v záhlaví smlouvy uvedeno, že je uzavřena podle § 409 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), nejde podle jejího obsahu o kupní smlouvu, neboť neobsahuje dohodu účastníků o podstatných částech takové smlouvy. Soudy uzavřely, že z důkazu provedeného smlouvou ze dne 2.1.2001 nelze dovodit, že by mezi účastníky byla kupní smlouva uzavřena. Za této situace pak odvolací soud pro neexistenci kupní smlouvy neshledal možnost aplikace § 451 obch. zák., podle něhož je kupující povinen učinit úkony, kterých je třeba podle smlouvy a tohoto zákona k tomu, aby prodávající mohl dodat zboží a dodané zboží je kupující povinen převzít, pokud ze smlouvy nebo z tohoto zákona nevyplývá, že jeho převzetí může odmítnout. Za stavu, kdy nebyla prokázána existence jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, a to protiprávní úkon spočívající v porušení závazku, odvolací soud se dalšími skutečnostmi nezabýval a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že jej považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nastolila otázku právního posouzení chování obchodních řetězců a právní otázku odpovědnosti za škodu, která měla být podle dovolatelky řešena v rozporu hmotným právem. Pochybení soudů spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že svým procesním postupem znemožnili žalobkyni uvést pravý skutkový stav věci a rozhodnutí tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka tak uplatnila dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatelky v tom, že v podobné situaci, ve které se ocitla dovolatelka, se ocitají všichni dodavatelé prodávající své zboží prostřednictvím sítě obchodních řetězců. Smlouvy s dodavateli vypracovávají výlučně řetězce, v nichž se projevuje výrazná ekonomická nerovnost smluvních strana a je v nich narušena zásada smluvní volnosti (adhezní smlouvy). Dodavatel je v důsledku nastavení situace řetězci zavázán platit obchodnímu řetězci různé příspěvky, např. na prezentaci, na podporu prodeje spojené s otevřením nové prodejny, různé poplatky, bonusy, rabaty či slevy, a dokonce i úhradu provozních a investičních nákladů řetězce, či jsou řetězcem rovnou zahrnuty do jeho zisku, a to vždy bez jakéhokoli smluvně zajištěného a řetězcem garantovaného protiplnění. Podle dovolatelky tato situace hrubě deformuje tržní prostředí, výrazně omezuje a ztěžuje některým subjektům svobodný přístup k trhu a odporuje tak dobrým mravům. Odkazuje na čl. 82 písm.d), event. čl. 81 odst. 1 písm.e) Smlouvy o založení Evropských společenství, které obchodní řetězce v České republice porušují, přičemž Česká republika sladila svoji legislativu s legislativou Evropské unie (EU) částečně v tomto směru až od 1.10.2010 zákonem č. 395/2009 Sb., což však podle dovolatelky nebránilo soudům rozhodovat tak, aby nebyla narušena rovnost všech subjektů ve svobodném přístupu k trhu.
Dovolatelka poukazuje též na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 95/2006-227 a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č.j. 23 Cdo 2184/2007-257, které vycházely z naprosto shodného skutkového stavu, a odvolací soud tehdy uzavřel, že dohody smluvních stran postrádají proti povinnosti žalobce poskytnutí jakéhokoliv protiplnění ze strany žalovaného. Je přesvědčena, že stejným způsobem měly soudy skutkově i právně hodnotit i právní vztah účastníků v tomto řízení, založený Rámcovou kupní smlouvou z 2.1.2001. Soudy však své povinnosti vyplývající jim ze zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle dovolatelky řádně neplnily.
Dovolatelka nesouhlasí se závěry obou soudů, že vlastně mezi smluvními stranami neexistuje žádný platný právní vztah, když ještě v době podání dovolání mezi smluvními stranami existuje závazkový vztah vyplývající z Rámcové kupní smlouvy uzavřené dne 2.1.2001, avšak žalovaná dlouhodobě odmítá plnit povinnosti vyplývající ji z uvedené smlouvy. Poukazuje na to, že smluvní strany se projevenou vůli v uvedené smlouvě řídily v období od 2.1.2001 do 11.6.2001, kdy žalovaná nakoupila od žalobkyně v 778 dodávkách 157 072 kusů zboží, které žalobkyni uhradila. Poukazuje rovněž na to, že žalovaná za roky 1998 až 2001 vybrala od žalobkyně na různých poplatcích a příspěvcích na reklamu, na podporu prodeje, apod. finanční částky v celkové výši 21 599 188,50 Kč a tento majetek užívá jen ke svému prospěchu, aniž by za to poskytla žalobkyni jakékoli protiplnění. Podle dovolatelky soudy hrubě narušily základní právní jistoty žalobkyně z existence platné smlouvy a zpochybnily fakt projevu vůle účastníků.
V dovolání dále namítá, že soud prvního stupně učinil zásadně nesprávná a neúplná skutková zjištění, která ani nevyplývala ze znění důkazů založených ve spise a soudy žalobkyni znemožnily svým procesním postupem uvést skutkový stav sporu do souladu s provedenými důkazy. Poukazuje i na vedení jiných sporů, vycházejících ze stejného skutkového a důkazního stavu.
Soudům dovolatelka dále vytýká, že měly posuzovat vznesený nárok žalobkyně ze všech možných úhlů pohledu, který byl dán faktickým skutkovým stavem, že žalovaná má v držení část majetku žalobkyně a bylo na soudech, aby zvážily posouzení nároku jako bezdůvodné obohacení, či jako náhradu škody vyčíslenou formou ušlého zisku. Oba soudy ale posoudily žalobu pouze a výhradně z pohledu toho, zda Rámcová kupní smlouva z 2.1.2001 je svým obsahem a charakterem kupní smlouvou. Pominuly tak zásadním způsobem, že žalovaná si přisvojila nezákonným způsobem majetek žalobkyně, užívala jej a zhodnocovala, čímž bylo narušeno právo žalobkyně na užitek z jejího vlastnictví.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka doplnila dovolání tzv. Doplněním dovolání č. 1 ze dne 7.6.2010 a Doplněním dovolání č. 2 ze dne 13.7.2010.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření. Má za to, že dovolání není přípustné, neboť položená otázka přístupu obchodních řetězců ke svým dodavatelům není významná pro věc samou, protože nesouvisí s otázkou, zda v daném případě žalovaná svým jednáním porušila smluvní vztah, popř. zákonnou povinnost, a tím žalobkyni způsobila škodu, jíž se žalobou domáhá. Pokud dovolatelka poukazuje na to, že Rámcovou kupní smlouvou ze dne 2.1.2001, kterou považuje za tzv. smlouvu adhezní, byla porušena zásada smluvní volnosti, žalovaná odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí pod sp.zn. 23 Cdo 5130/2008), zastávající názor, že při uzavírání adhezních smluv má druhá strana na výběr, zda uzavře smlouvu tak, jak je uvedena v návrhu nebo smlouvu neuzavře, či učiní protinávrh. Je na rozhodnutí smluvní strany, zda smlouvu uzavře, tak jak navrhuje druhá strana, či nikoliv. Nejedná se tedy o libovůli, která by poškozovala žalobkyni, jak v dovolání žalobkyně poukazuje, či že by se jednalo o případ, kdy by jednání žalované bylo je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku nebo dobrými mravy. Žalovaná proto navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, jako nepřípustné.
Jestliže by přesto Nejvyšší soud považoval dovolání za přípustné, navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Má za to, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že Rámcová kupní smlouva ze dne 2.1.2001 není platně uzavřenou kupní smlouvou podle § 409 obch. zák. pro nedostatek podstatných částí, jestliže neobsahovala žádný závazek účastníků, že kupní smlouvy budou uzavírány po určité období a nespecifikovala předmět kupní smlouvy co do množství a druhu a ceny zboží. Argumentaci žalobkyně o předchozí spolupráci účastníků před 2.1.2001 považuje žalovaná za zcela bezpředmětnou. Žalovaná je tedy přesvědčena, že odvolací soud rozhodl správně, pokud odkázal na § 451 obch. zák., upravující součinnost kupujícího při realizaci kupní smlouvy, neboť toto ustanovení lze aplikovat pouze na platně uzavřenou kupní smlouvu. Zdůrazňuje, že neporušila žádný svůj závazek vůči žalobkyni, pokud s ní přestala od června roku 2001 uzavírat kupní smlouvy.
Pokud se žalobkyně domnívá, že v dané věci došlo k procesnímu pochybení soudů ve zjišťování skutkového stavu věci a to i odkazem na rozhodnutí v jiných řízeních, žalovaná namítá, že dovolatelka dezinterpretuje poukazovaná rozhodnutí.
Odkazuje-li žalobkyně na legislativu EU, žalovaná připomíná, že v dané věci je řešena otázka náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout v roce 2003 na základě smlouvy z roku 2001 a Česká republika přistoupila k Evropské unii dnem 1.5.2004. Za stejně irelevantní považuje argumentaci žalobkyně spojenou s přijetím zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, když v daném případě se jednalo o prodej drogistického zboží, na něž tento zákon nedopadá.
Namítá-li žalobkyně, že soudy měly otázku jejího tvrzeného ušlého zisku v milionech korun za období od roku 1998 do 2001 posoudit jako náhradu škody či jako bezdůvodné obohacení žalované, žalovaná připomíná, že žalobkyně žalobou požadovala plnění z titulu náhrady škody ve výši 893 241 Kč s příslušenstvím a 297 747 Kč s příslušenstvím, způsobené jí nerealizovanými dodávkami zboží do prodejen žalované za období od 1.4.2003 do 30.4.2003 a za období od 1.7.2003 do 30.9.2003. Uváděná tvrzení o ušlém zisku ve výši milionů korun jsou novými tvrzeními, kterými žalobkyně mění skutková tvrzení učiněná před soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolací soud nepřihlédl k podání ze dne 7.6.2010 označené jako Doplnění dovolání č. 1 a ze dne 13.7.2010 označené jako Doplnění dovolání č. 2 , kterými žalobkyně doplnila dovolání, neboť tato doplnění dovolání byla podána po dovolací lhůtě, která uplynula dne 15.4.2010, proto k nim nemůže být přihlédnuto (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., jestliže odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem (§ 373 obch. zák.), nebyl-li v posuzovaném případě splněn jeden z předpokladů nároku na náhradu škody, a to porušení povinnosti, které na straně žalované nebylo v řízení prokázáno.
Je třeba připomenout, že odvolací soud vyšel ze zjištění, z kterého vyšel i soud prvního stupně, že v posuzované věci neexistovala mezi účastníky právní povinnost, smluvní ani zákonná, kterou by žalovaná ve vztahu k žalobkyni porušila, když v řízení nebyla prokázána existence platné kupní smlouvy, ze které by vyplývala povinnost žalované odebírat od žalobkyně drogistické zboží v předmětném období v roce 2003.
Je nutno konstatovat, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatelka ve svém dovolání namítá. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištění, že v rozhodném období, v němž měla žalobkyni vzniknout škoda způsobená ji žalovanou porušením smluvní povinnosti z kupní smlouvy ze dne 2.1.2001, dospěl k závěru, že smlouva ze dne 2.1.2001 nebyla platně uzavřenou kupní smlouvou, pak neexistovala ani žalobkyní tvrzená smluvní povinnost žalované, podle níž by byla povinna od žalobkyně odebírat zboží. Za této situace odvolací soud správně dovodil, že pro neexistenci kupní smlouvy neshledal možnost aplikace § 451 obch. zák., podle něhož je kupující povinen učinit úkony, kterých je třeba podle smlouvy a tohoto zákona k tomu, aby prodávající mohl dodat zboží a dodané zboží je kupující povinen převzít, pokud ze smlouvy nebo z tohoto zákona nevyplývá, že jeho převzetí může odmítnout. Jestliže tedy žalovaná žádnou povinnost ze závazkového vztahu s žalobkyní a ani žádnou zákonnou povinnost neporušila, když ani žádná taková porušená povinnost mezi účastníky neexistovala, není možno dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, jestliže ve smyslu § 373 obch. zák. uzavřel, že žalobkyni v daném řízení nevznikl nárok na náhradu škody uplatněné vůči žalované.
Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Nedojde-li k porušení žádné povinnosti, jako to bylo v daném případě, nevznikne ve smyslu uvedeného ustanovení nárok na náhradu škody. Žalobkyně se tedy nesprávně domnívá, že za období od 1.4.2003 do 30.4.2003 a za období od 1.7.2003 do 30.9.2003 má nárok vůči žalované na náhradu škody ve formě ušlého zisku. Odvolacímu soudu nelze proto vytknout nesprávné právní posouzení věci.
Spatřuje-li dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že ve smlouvách uzavíraných mezi obchodními řetězci a jejich dodavateli, vypracovávaných výlučně řetězci se projevuje výrazná ekonomická nerovnost smluvních strana a je v nich narušena zásada smluvní volnosti (adhezní smlouvy), kdy dodavatel je v důsledku nastavení situace řetězci zavázán platit obchodnímu řetězci různé příspěvky a poplatky (např. na prezentaci, na podporu prodeje spojené s otevřením nové prodejny, bonusy, rabaty či slevy, úhradu provozních a investičních nákladů řetězce), a to vždy bez jakéhokoli smluvně zajištěného a řetězcem garantovaného protiplnění, je třeba konstatovat, že položená otázka přístupu obchodních řetězců ke svým dodavatelům není významná pro věc samou, protože nesouvisí s otázkou, zda v daném případě žalovaná svým jednáním porušila smluvní vztah, popř. zákonnou povinnost a tím žalobkyni způsobila škodu, jíž se žalobou domáhá, jak správně uvádí žalovaná ve svém vyjádření k dovolání.
Pokud dovolatelka dále namítá, že uzavřenou Rámcovou kupní smlouvu ze dne 2.1.2001 byla narušena rovnost subjektů, je tato námitku pro právní posouzení věci nerozhodná, jestliže oba soudy shodně dospěly k závěru, že tato smlouva není platně uzavřenou kupní smlouvou pro nedostatek jejích podstatných částí.
Odkazuje-li žalobkyně na legislativu EU, žalovaná ve svém vyjádření správně připomíná, že v dané věci je řešena otázka náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout v roce 2003 na základě smlouvy z roku 2001, avšak Česká republika přistoupila k Evropské unii až dnem 1.5.2004. Stejně tak je nepřípadná argumentace žalobkyně spojená s přijetím zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, jestliže se v daném případě jednalo o prodej drogistického zboží, na něž tento zákon nedopadá.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, jíž soudům vytýká, že měly posuzovat vznesený nárok žalobkyně ze všech možných úhlů pohledu, daného faktickým skutkovým stavem, že žalovaná má v držení část majetku žalobkyně. Podle dovolatelky měly soudy posoudit uplatněný nárok i z titulu bezdůvodné obohacen nebo jako nárok na náhradu škody vyčíslený formou ušlého zisku. Je třeba konstatovat, že žalobkyně se žalobou domáhá náhrady škody ve výši 893 241 Kč s příslušenstvím a 297 747 Kč s příslušenstvím, způsobené jí žalovanou porušením smluvních povinností podle Rámcové kupní smlouvy z 2.1.2001 v období od 1.4.2003 do 30.4.2003 a v období od 1.7.2003 do 30.9.2003. Z těchto tvrzení učiněných v žalobě a v řízení před soudem prvního stupně nemohl za této situace soud dovozovat bezdůvodné obohacení žalované, které by mělo spočívat v zadržování majetku žalobkyně, jak dovolatelka tvrdí ve svém dovolání s tím, že žalovaná měla v období od 1.4.2003 do 30.4.2003 v držení majetek ve výši 21 599 188,05 Kč, vybraný od žalobkyně od roku 1998 do roku 2001 v rozporu se zákonem.
Namítá-li dále dovolatelka, že řízení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu v procesu dokazování při zjišťování skutkového stavu věci.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 22. června 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu