23 Cdo 1467/2015
Datum rozhodnutí: 01.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 1467/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce MUDr. J. K. , zastoupeného Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalované MOIRA CZ, a.s. , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 114/20, identifikační číslo osoby 26479761, zastoupené JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Goethova 5, o zaplacení částky 1,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 58/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 3 Cmo 17/2014-612, 3 Cmo 18/2014, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.666,- Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2013, č. j. 35 Cm 58/2012-555, ve spojení s usnesením zde dne 8. srpna 2013, č. j. 35 Cm 58/2012-570, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1,500.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu ohledně zaplacení 5,5% úroku z prodlení ročně z částky 1,500.000,- Kč od 4. července 2002 do 25. února 2003 a 2,5% úroku z prodlení ročně z částky 1,500.000,- Kč od 26. února 2003 do zaplacení (bod II. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej spolu s usnesením ze dne 8. srpna 2013 změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 547.767,- Kč (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, namítá-li dovolatelka, že soud prvního i druhého stupně neučinily žádná skutková zjištění ohledně otázky, zda je třeba na posuzovaný případ aplikovat ustanovení § 451 či § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), že se soud nevypořádal s tvrzením žalované o zániku žalované pohledávky z titulu jejího zaplacení či s požadavkem žalované na aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení, že se odvolací soud nezabýval oprávněností částky ve výši 696.873,- Kč, kterou žalovaná uplatnila k započtení, stejně jako namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí soudu prvního stupně . Takováto argumentace žalované totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně posouzení aplikace příslušného právního předpisu na projednávaný smluvní vztah (když dle jejího mínění měl soud aplikovat na celý vztah účastníků, včetně otázky promlčení, občanský zákoník a nikoli zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obch. zák. ), pak ani touto argumentací přípustnost dovolání nezakládá. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001). Dovolatelka naopak v této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která je v daném případě zcela nepřípadná.
Namítá-li konečně žalovaná, že žalobce jednal v rozporu s ustanovením § 194 odst. 5 obch. zák., neformuluje tímto svým tvrzením žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (tedy právní otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Shodný závěr platí i ohledně další výtky žalované, že odvolací soud nesprávně posoudil i zápočet částky ve výši 1,078.056,- Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 1. října 2015

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu