23 Cdo 1462/2013
Datum rozhodnutí: 24.07.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.




23 Cdo 1462/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Obec Mikulovice , Mikulovice, Hlavní 5, identifikační číslo osoby 00303003, zastoupené JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem se sídlem Šumperk, Blahoslavova 4, proti žalované ALD Automotive s.r.o. , se sídlem Praha 10, U Stavoservisu 527/1, identifikační číslo osoby 61063916, zastoupené JUDr. Martinem Doubravou, advokátem se sídlem Praha 6, U 1. Baterie 1, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 6/2012, o dovolání žalované, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2013, č. j. 20 Co 713/2012-104, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jaroslava Němečka, advokáta se sídlem Šumperk, Blahoslavova 4.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2013, č. j. 20 Co 713/2012-104, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 31 Cdo 1945/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí přijal též závěr, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu). Není důvod, aby bylo rozhodováno v dané věci jinak, jestliže Česká leasingová a finanční asociace, z jejíhož seznamu měl být vybrán rozhodce, není stálým rozhodčím soudem.
Pokud dovolatelka namítá nepřípustnost retroaktivního působení uvedeného judikátu Nejvyššího soudu o neplatnosti sjednání rozhodčích doložek, jestliže obě strany sporu sjednaly rozhodčí doložku v době, kdy konstantně česká judikatura vyšších soudů zaujímala odlišný právní názor na platnost takových rozhodčích doložek, je i v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud k problematice změny judikatury a jejího vlivu na již zahájená řízení uvedl: Skutečnost, že Nejvyšší soud může změnit dosavadní judikaturu a učinit tak s účinností pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí: Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní . Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Podobně věc ostatně řeší i § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá.
V dané souvislosti je namístě odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3985/2010, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , v němž byl přijat následující závěr: Za stavu, kdy byly rozpory v judikatuře Nejvyššího soudu odstraněny rozhodnutím velkého senátu, nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odkaz na ta z předchozích rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud zaujal názor jiný než ten, jenž byl posléze velkým senátem shledán. Totéž platí o námitce vytýkající soudů nižších stupňů, že oproti svým předchozím rozhodnutím v této věci neočekávaně změnily právní názor; soudy mohou změnit svůj právní názor a tím spíše tak mohou učinit, opodstatňuje-li změnu právního názoru vývoj judikatury vyšších soudů.
Poukazuje-li dovolatelka mimo jiné i na rozhodnutí Ústavního soudu, který řešil otázku změny judikatury ve věci pod sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010, je nutno konstatovat, že toto rozhodnutí nesvědčí o oprávněnosti dovolací námitky o porušení zásady zákazu retroaktivity, byla-li na řešení věci použita změněná judikatura. V poukazovaném rozhodnutí Ústavní soud učinil mimo jiné závěr, že posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality a že jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Zároveň však poukázal i na zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Z poukazovaného rozhodnutí Ústavního soudu nelze dovodit, jak se dovolatelka nesprávně domnívá, obecný zákaz retroaktivity změněné judikatury.
Dovolací soud setrval na svém právním závěru ohledně retroaktivity změněné judikatury i ve svém rozhodnutí ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2872/2011.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud rozhodl rozdílně o nákladech řízení než soud prvního stupně, neodůvodňuje tato námitka přípustnost dovolání, neboť odvolací soud pouze využil svého práva podle § 150 o. s. ř. a své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod č. 75/2001, od jehož závěrů nemá důvod se dovolací soud odchýlit). Napadené rozhodnutí tak v tomto směru, jímž je napadán výrok o náhradě nákladů řízení, neleží na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než je řešena ustálenou soudní judikaturou.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto mu nezbylo jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. července 2013


JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu