23 Cdo 1458/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2014
Dotčené předpisy: § 268 obch. zák., § 135 o. s. ř.




23 Cdo 1458/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Jihočeské lesy, a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 202/88, identifikační číslo osoby 65276710, zastoupeného Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupené JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o zaplacení částky 345,247.555,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 138/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2012, č. j. 6 Cmo 314/2010-650, takto:
Dovolání se zamítá . O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 13 Cm 138/2009-573, rozhodl mezitímním rozsudkem o tom, že žaloba je co do základu nároku po právu. Současně rozhodl, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozhodnutím.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 4. června 2012, č. j. 6 Cmo 314/2010-650, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 343,229.562,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl a v rozsahu částky 2,017.993,- Kč jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud shledal nedůvodným nárok žalobkyně na náhradu škody, kterou měl žalovaný způsobit žalobkyni a dále společnostem Lesy Vyšší Brod, a. s., Forest Svitavy, a. s., Forest Česká Lípa, a. s., Lesní společnost Hradec Králové, a. s., Lesní společnost Jihlava, a. s., Lesy Český Rudolec, a. s., Lesy Tábor, a. s., které nároky na náhradu škody postoupily na žalobkyni. Mezi tzv. lesnickými společnostmi a žalovaným měly být uzavřeny rámcové smlouvy o komplexních lesnických činnostech a navazující smlouvy o provádění pěstebních činností, o provádění těžebních činností a o prodeji dříví (dále též jen lesnické smlouvy ) na dobu osmi let, na základě nichž žalobkyně a akciové společnosti měly v dobré víře provádět různé lesnické práce. Koncem roku 2006 jim žalovaný měl oznámit, že ukončuje plnění z uzavřených smluv, jež podle žalobkyně znamenalo, že plnění probíhalo kratší dobu, než bylo sjednáno, konkrétně od 1. 7. 2005, respektive od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006. Vzhledem k tomu, že žalobkyně a její právní předchůdci podřídili zmíněným smlouvám své hospodaření včetně investic, pracovních sil a podobně, měla jim vzniknout předčasným ukončením plnění ze smluv škoda.
Po dílčím zopakování dokazování a jeho doplnění vyšel odvolací soud z toho, že žalovaný v rámci předsmluvního jednání s žalobkyní a jejími právními předchůdci zjišťoval stanovisko orgánu dohledu nad zadávání veřejných zakázek. Jednotlivé lesnické smlouvy přitom byly uzavírány s žalovaným od března 2005 do října 2005. Žalovaný při zadávání výběrových řízení a při následném uzavírání smluv přihlédl též k právnímu stanovisku Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky ze dne 2. března 2004. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též jen ÚOHS) opakovaně žalovanému sdělil, že plnění z lesnických smluv není veřejnou zakázkou ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, a žalovaný není ve smyslu tohoto zákona veřejným zadavatelem. Žalobkyně a právní předchůdci z lesnických smluv se zúčastnili výběrových řízení nerespektujících pravidla zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách. Žalobkyně a její právní předchůdci následně, jako vítězi těchto výběrových řízení pro jednotlivé smluvní územní jednotky, postupně uzavřeli s žalovaným od března 2005 do října 2005 jednotlivé lesnické smlouvy.
Odvolací soud vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, podle nichž žalovaný v případě uzavírání lesnických smluv byl v právním postavení veřejného zadavatele podle zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (dále též jen ZVZ ), a byl povinen postupovat ohledně smluv o provádění pěstebních činností, o provádění těžebních činností a o prodeji dříví podle tohoto zákona. Pokud tak žalovaný neučinil, byly lesnické smlouvy, jež byly uzavřeny mimo rámec citovaného zákona, podle § 90 odst. 1 citovaného zákona absolutně neplatné. Podle odvolacího soudu je nevýznamné, z jakého důvodu Úřad pro ochranu hospodářské soutěže až do rozhodnutí ze dne 27. ledna 2006 zaujímal stanovisko, podle něhož žalovaný nebyl v případě výběrových řízení v právním postavení veřejného zadavatele podle zákona o veřejných zakázkách, zda to bylo z důvodu nesprávného právního názoru nebo z důvodu neúplných informací ze strany žalovaného, jak na to poukazovala žalobkyně. Důvodem je zejména skutečnost, že ÚOHS disponuje dostatečnými procesními možnostmi, aby si jako správní orgán obstaral dostatek informací významných pro rozhodnutí a dostatečně je prověřil, a to i v případě, že by právnická osoba, vůči níž je vedeno správní řízení, s ÚOHS nedostatečně spolupracovala. Odvolací soud se proto neztotožnil s žalobkyní v názoru, že je nutno provádět dokazování v otázce tvrzených nedostatků v informování Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže žalovaným. Za situace, kdy orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek žalovanému a ústředním orgánům státní správy opakovaně sděloval, že před uzavíráním předmětných smluv není povinností žalovaného postupovat podle zákona o veřejných zakázkách a žalovaný proto podle zákona o veřejných zakázkách nepostupoval, ač tak postupovat měl, nelze v tomto konkrétním případě žalovanému přičítat způsobení neplatnosti lesnických smluv a nelze mu přičítat ani případnou odpovědnost podle § 268 obch. zák. za případně vzniklou škodu. Za této situace se tak na pořad rozhodovací činnosti soudu nedostalo řešení otázky existence liberačních důvodů, když posuzování této obrany žalovaného by přicházelo v úvahu za situace, jestliže by byly naplněny znaky skutkové podstaty odpovědnosti za škodu podle § 268 obch. zák. ve spojení s § 373 a násl. obch. zák. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil v rozsahu částky 343,229.562,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl. V rozsahu částky 2,017.993,- Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, když podle obsahu spisu bylo zřejmé, že žalobkyně sice podáním ze dne 30. října 2009 rozšířila žalobu, avšak soud prvního stupně rozsudkem rozhodl i v rozsahu takto rozšířeného návrhu, aniž by svým případným rozhodnutím podle § 95 o. s. ř. posoudil přípustnost takové změny návrhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když napadeným rozsudkem odvolací soud změnil pro žalobkyni pozitivní rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle dovolatelky odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Aplikoval sice správné ustanovení § 268 obch. zák., avšak v rozporu s textem uvedeného ustanovení a bez jakéhokoliv opodstatnění zkoumal zavinění na straně žalovaného, přestože je jeho odpovědnost objektivní a žalovaný odpovídá za výsledek (neplatnost lesnických smluv i škodu); neplatnost lesnických smluv byla prokazatelných důsledkem protiprávního jednání žalovaného, které sám odvolací soud shledal jako příčinu této neplatnosti; pojem způsobit nevyjadřuje nic jiného než vztah příčinné souvislosti; pokud by odvolací soud § 268 obch. zák. aplikoval správně, nemohl by na podkladě učiněných skutkových zjištění žalobu zamítnout pro nedostatek podmínek vzniku odpovědnosti; stejným postupem odvolací soud konstituoval nový důvod liberace odpovědnosti, aniž by vyplýval ze zákona; bylo navíc plně v diskreci žalovaného uskutečnit výběrové řízení v režimu zákona o veřejných zakázkách, když podle výsledku dokazování o tomto měl pochybnosti; i toto vylučuje závěr odvolacího soudu, že žalovaný neplatnost lesnických smluv nezpůsobil.
Podle dovolatelky navíc odvolací soud bez náležitého vysvětlení opomenul provést důkazy navržené žalobkyní významné pro výsledek věci. Rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu ve spise. Rozsudek pro dovolatelku představuje tzv. překvapivé rozhodnutí. Výsledek věci je pro žalobkyni nespravedlivý. Ačkoli odvolacího soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil své povinnosti podle zákona o veřejných zakázkách a toto porušení mělo bezprostředně za následek neplatnost lesnických smluv, s čímž žalobkyně spojuje škodu, nemá být žalovaný za tuto škodu zodpovědný, a to ani zčásti. Napadený rozsudek je v rozporu se závěry správních orgánů. Veškeré negativní důsledky nesou lesnické společnosti, ačkoli žádnou povinnost neporušily, na postupu žalovaného byly zcela závislé a žalovaný mohl neplatnost bez jakýchkoli obtíží aplikací zákona o veřejných zakázkách předejít.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné a odkázal na závěry odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu je především v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009. Žalovaný poukázal rovněž na to, že proti rozsudku Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 244/12, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Obecné soudy se nedopustily interpretačního excesu a nejednaly svévolně. Ústavní soud považoval za rozhodující fakt, že k uzavření lesnických smluv došlo až poté, co vedlejší účastník předmětné stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže obdržel. Obecné soudy byly vázány pouze výrokem o spáchání správního deliktu, přičemž nezávisle na tomto výroku mohly dojít k závěru, že vedlejší účastník neplatnosti lesnických smluv nezpůsobil. Podle Ústavního soudu navíc pokud by mělo ustanovení § 268 obch. zák. být interpretováno tak, že vedlejší účastník musel o porušení zákona o veřejných zakázkách vědět (navzdory tehdejšímu opačnému stanovisku ÚOHS), neboť neznalost zákona jej neomlouvá, bylo by současně nutno konstatovat, že je zde dán tímto ustanovením předvídaný liberační důvod. Uplatnila by se presumpce, že o porušení zákona musela vědět i stěžovatelka, protože ani jí by tím pádem neznalost zákona omlouvat nemohla. Podle žalovaného není důvodná námitka, že odvolací soud bez adekvátního vysvětlení opomněl provést jím navržené důkazy, ani že napadený rozsudek představuje tzv. překvapivé rozhodnutí.
Se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je i z hlediska jejich obsahového vymezení vázán, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tudíž případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle § 268 obch. zák. kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§ 373 a násl.).
Dle § 90 odst. 1 ZVZ zadavatel nesmí učinit úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje tomuto zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Takový úkon je od počátku neplatný.
Dovolatelka vychází z toho, že žalovaný škodu způsobil a je tedy třeba posuzovat, zda je naplněn liberační důvod. Jak však Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, uveřejněném pod č. 41/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ustanovení § 268 obch. zák. stanoví zvláštní typ předsmluvní odpovědnosti obsahující v sobě prvky určitého předpokládaného aktivního jednání odpovědné osoby, která neplatnost právního úkonu způsobila . Pro závěr o tom, jestli smluvní strana neplatnost právního úkonu (zde smlouvy) způsobila, jsou proto významné zejména okolnosti předsmluvního jednání stran o uzavírané smlouvě, přípravy návrhu smlouvy nebo případné předsmluvní povinnosti stran stanovené zákonem či dohodou stran.
Za situace, kdy orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek žalovanému sdělil, že nemá při uzavírání smluv na dodávky komplexních lesnických činností postupovat podle zákona č. 40/2004 Sb. a žalovaný proto podle citovaného zákona nepostupoval, ač jako veřejný zadavatel postupovat měl, nelze dospět k závěru, že žalovaný způsobil neplatnost smluv uzavřených postupem nesouladným se zákonem č. 40/2004 Sb. a že druhé smluvní straně tak podle ustanovení § 268 obch. zák. odpovídá za škodu.
Jelikož je v posuzovaném případě skutkový stav obdobný jako v citovaném rozhodnutí, lze citovaný právní závěr plně uplatnit, neboť Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od právních závěrů, k nimž dospěl v citovaném rozhodnutí. Nelze tedy než konstatovat, že žalovaný škodu nezpůsobil a není tedy třeba posuzovat naplnění liberačního důvodu. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud aktuálně i v další skutkově obdobné věci vedené proti žalovanému v rozsudku ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3189/2012.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu se závěry správních orgánů. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle § 102 odst. 1 písm. a) a b) ZVZ právnická osoba nebo fyzická osoba, která je zadavatelem, se dopustí správního deliktu tím, že a) nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro přidělení veřejné zakázky, přičemž tento postup podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit hodnocení nabídek, b) uzavře smlouvu (§ 65 a 66) s uchazečem vybraným postupem podle písmene a). Závěr ÚOHS a správních soudů o tom, že žalovaný je veřejný zadavatel, popřípadě o tom, že spáchal správní delikt podle § 102 odst. 1 písm. b) ZVZ, však ještě neznamená, že žalovaný odpovídá za škodu podle § 268 obch. zák. Jak vyplývá z citovaného ustanovení ZVZ, závěr o spáchání předmětného správního deliktu je podmíněn pouze prostým uzavřením smlouvy po nedodržení postupu stanoveného ZVZ. Nezohledňuje však okolnosti, které k uzavření smlouvy vedly. Oproti tomu § 268 obch. zák. tyto okolnosti zohledňuje, a to právě slovem způsobil .
Jak uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3189/2012, nesoulad v judikatuře NSS a Nejvyššího soudu je pouze zdánlivý. S kvalifikací žalovaného jako veřejného zadavatele se Nejvyšší soud ztotožnil již rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, a na stejném právním závěru setrvává i v tomto rozhodnutí. Spáchání správního deliktu Nejvyšší soud nijak nezpochybňoval.
Lze shrnout, že předmětem rozhodování a úvah ÚOHS a správních soudů nebyla (a s ohledem na předmět správního řízení a soudního řízení správního ani být nemohla) otázka, jakým subjektem byla neplatnost smluv způsobena ve smyslu § 268 obch. zák. V části rozhodnutí, ve které se stýkaly úvahy Nejvyššího soudu a NSS, došly oba soudy k totožným závěrům.
Obdobné věci (ústavní stížnost právě proti zmiňovanému rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009) se již věnoval i Ústavní soud České republiky (dále jen Ústavní soud ) v usnesení ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 244/2012, jímž ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, když konstatoval, že stěžovatelce není možno přisvědčit v tvrzení, že dopustil-li se vedlejší účastník správního deliktu, způsobil tím i neplatnost předmětných smluv ve smyslu ustanovení § 268 obchodního zákoníku. Se stěžovatelkou je třeba souhlasit potud, že obecné soudy byly dle ustanovení § 135 občanského soudního řádu v projednávané věci vázány rozhodnutími správních soudů, že vedlejší účastník spáchal správní delikt dle ustanovení § 102 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách; to ale automaticky neznamená, že by musely být vázány i v úsudku, že vedlejší účastník v důsledku spáchání správního deliktu rovněž "způsobil" neplatnost předmětných smluv. Obecné soudy byly vázány pouze výrokem o spáchání správního deliktu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 934), nezávisle na tomto výroku - a nikoliv nutně kontradiktorně - tak mohly dospět k závěru, že vedlejší účastník neplatnost předmětných smluv nezpůsobil. K objektivnímu porušení zákona o veřejných zakázkách totiž mohlo dojít ze strany vedlejšího účastníka "nezaviněně" ve smyslu Nejvyšším soudem zvolené interpretace ustanovení § 268 obchodního zákoníku a jeho klíčového pojmu "způsobit".
Namítá-li konečně dovolateka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za náledek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejde o důvodnou námitku. Podle dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé a současně odvolací soud neprovedl některé dovolatelkou navržené důkazy.
Opačný právní názor na řešení určité právní otázky (jako zde odpovědnosti za škodu podle § 268 obch. zák.), jímž se odvolací soud odlišil od právního názoru soudu prvního stupně, není porušením zásady dvouinstančnosti řízení a nelze jej ani považovat za překvapivý, neboť odvolací sou pouze řešil rozhodnou právní otázku jinak než soud prvního stupně, což bylo jeho principiálním procesním právem v rámci přezkumu v odvolacím řízení (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 4274/2007). Stejně tak není naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže odvolací soud neprovedl některé navržené důkazy v odvolacím řízení, s důvody neprovedení důkazů se však v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v rozhodnutí, kterým se řízení končí (243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1).
V Brně dne 21. března 2014

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu