23 Cdo 1453/2014
Datum rozhodnutí: 04.09.2014
Dotčené předpisy: § 301 obch. zák.



23 Cdo 1453/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Capital Recovery Trust, a.s. , se sídlem Praha 5, Bucharova 1314/8, Stodůlky, identifikační číslo osoby 27232174, zastoupené Mgr. Davidem Michalem, advokátem, se sídlem Praha 5, Bucharova 1314/8, proti žalované M. D. , zastoupené Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou, se sídlem Brno, Moravské nám. 15, o zaplacení částky 250 083,19 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 549 682,85 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 EC 76/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2013, č. j. 58 Co 183/2013-197, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. )

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2013, č. j. 58 Co 183/2013-197, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2013, č. j. 16 EC 76/2010-171, ve výroku II., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 250 083,19 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku a smluvní pokutu ve výši 549 682,85 Kč, a ve výroku III. o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 80 616,95 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že dovolání podává podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že nesouhlasí s právním posouzením věci, tedy s potvrzením vyhovujícího rozhodnutí soudu prvního stupně. Má za to, že oba soudy nesprávně žalobkyni přiznaly nárok na základě dohody o narovnání, uzavřené dne 28. 7. 2005, neboť právo žalobkyně na zaplacení požadovaných částek bylo již v době podání žaloby promlčeno. Nesprávné právní posouzení spatřuje v posouzení promlčecí doby, jestliže odvolací soud na místo, aby na vztah mezi účastnicemi aplikoval občanský zákoník (myšleno platný do 31. 12. 2013, dále jen obč. zák. ), aplikoval obchodní zákoník. Na rozdíl od odvolacího soudu se domnívá, že dohoda o použití ustanovení obchodního zákoníku na místo ustanovení zákoníku občanského zhoršila v jejím případě její postavení, a to konkrétně i právě s ohledem na délku promlčecí doby. Nesouhlasí ani s právním závěrem odvolacího soudu ohledně posouzení platnosti dohody o narovnání uzavřené dne 28. 7. 2005, na základě které žalobkyně nárokuje zaplacení žalobou požadovaných částek. Dovolatelka je přesvědčena, že tato dohoda je pro svou nesrozumitelnost a neurčitost absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. Nesprávné právní posouzení spatřuje i v přiznání smluvní pokuty, kterou dovolatelka považuje za zjevně nepřiměřenou, a zároveň se domnívá, že její přiznaná výše odporuje dobrým mravům. Má za to, že odvolací soud řešil otázku nepřiměřenosti smluvní pokuty v rozporu s judikaturou a odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) pod sp. zn. 33 Cdo 2776/2008. Namítla rovněž, že se odvolací soud dopustil procesního pochybení, které spatřuje v tom, že své rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnil. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. 1. 2013, tedy po nabytí účinnosti zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a proto je nutné dovolání projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu účinném po 1. 1. 2013 (čl. II. bod 1 a 7 zák. č. 404/2012 Sb.).
Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Pokud dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení promlčecí doby u uplatněného nároku s tím, že odvolací soud namísto, aby na vztah mezi účastnicemi aplikoval občanský zákoník (myšleno platný do 31. 12. 2013, dále jen obč. zák. ), aplikoval obchodní zákoník, a pokud namítá, že dohoda o použití ustanovení obchodního zákoníku na místo ustanovení zákoníku občanského v jejím případě zhoršila její postavení právě s ohledem na délku promlčecí doby, a namítá-li rovněž nesprávné právní posouzení platnosti dohody o narovnání uzavřené mezi účastnicemi dne 28. 7. 2005, na základě které žalobkyně nárokuje zaplacení žalobou požadovaných částek, je nutno konstatovat, že má-li dovolatelka pouze jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nevymezila těmito námitkami přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Rovněž námitka, že se odvolací soud dopustil procesního pochybení tím, že své rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnil, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Pokud dovolatelka s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 2776/2008 namítá nesprávné právní posouzení otázky nepřiměřenosti výše smluvní pokuty, z obsahu dovolání lze dovodit, že vymezila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tak, že při vyřešení otázky nepřiměřenosti smluvní pokuty se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nutno však konstatovat, že uvedené rozhodnutí na řešenou věc nedopadá, neboť v tomto rozhodnutí odvolací soud posuzoval nepřiměřenost smluvní pokuty u občanskoprávního vztahu mezi účastníky, zatímco v daném přezkoumávaném případě se vztah mezi účastnicemi při uzavírání dohody o narovnání řídil podle tehdy platného obchodního zákoníku, jak oba soudy ze skutkových zjištění správně dovodily. Pokud pak odvolací soud posuzoval nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na případný rozpor s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. a nezabýval se možností případné moderace výše smluvní pokuty podle § 301 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), a to s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 81/2010, a i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, dostupné na www.nsoud.cz , nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť ze skutkových zjištění nevyplývá, že by v daném případě existovaly okolnosti, které by zakládaly moderační oprávnění soudu podle § 301 obch. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz , podle něhož je soud povinen využít oprávnění moderovat smluvní pokutu, a to za situace, kdy ze skutkových zjištění vyplývá, že jsou zde okolnosti, které zakládají moderační oprávnění soudu podle § 301 obch. zák.). Jestliže v posuzovaném případě ze skutkových zjištění nevyplynuly okolnosti zakládající důvod pro moderaci smluvní pokuty, nerozhodl odvolací osud v rozporu s judikaturou, jestliže smluvní pokutu v daném případě nemoderoval. Rozhodnutí odvolacího soudu, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat jen z její celkové výše, je-li tato důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008, či rozhodnutí ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. září 2014
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu