23 Cdo 1425/2011
Datum rozhodnutí: 25.09.2012
Dotčené předpisy: § 447 obch. zák., § 450 obch. zák.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY

23 Cdo 1425/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně JESDREV Jeseník, a.s. , se sídlem Jeseník, Lipovská 19, PSČ 790 01, identifikační číslo osoby 45192481, proti žalované Hohmann Herstellungs und Vertriebsgesellschaft m.b.H , se sídlem Rödernstrasse 29, 963 17 Kronach, Spolková republika Německo, zastoupené Mgr. Petrem Šívarou, advokátem, se sídlem Brno, Dolní Louky 7, s adresou pro doručování Brno, Mendlovo nám. 1a, o zaplacení 13 275 EUR s příslušenstvím a 19 481 EUR, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 61/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2010, č.j. 14 Cmo 40/2010-162, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. září 2010, č.j. 14 Cmo 40/2010-162, potvrdil výrokem I. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2009, č.j. 1 Cm 61/2004-103, ve výrocích I. a III., kterými bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 13 275 EUR s 8 % úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení a dále částku 19 481 EUR a náklady řízení; výrokem II. změnil výrok IV. uvedeného rozsudku soudu prvního stupně ohledně výše nákladů řízení vůči České republice a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se nejprve zabýval odvolací námitkou žalované, že v daném případě neměl být aplikován obchodní zákoník, ale Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (tzv. Vídeňská úmluva). Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že v daném případě, kdy se jedná o spor s mezinárodním prvkem, a účastnice jako členky Evropské unie jsou právnické osoby se sídlem vymezeným vnějšími hranicemi Evropské unie, aplikuje se při posouzení mezinárodní příslušnosti a pravomoci soudu k rozhodování sporu Nařízení Rady ES č. 44/2001 ze dne 22.12.2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. nařízení Brusel I.) a že ve věci je dána pravomoc soudů České republiky s tím, že místně příslušným je Krajský soud v Ostravě. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že účastnice si v čl. 9 smlouvy ze dne 1.3.2001 výslovně dohodly, že případné závažné spory budou řešeny v České republice podle zákonů platných v České republice, proto bylo namístě aplikovat obchodní zákoník. Odvolací soud z uvedeného ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastnice tím vyloučily použití Vídeňské úmluvy.
Oba soudy vyšly při právním posouzení věci ze zjištění, že v souladu se smlouvou uzavřenou účastnicemi dne 1.3.2001 pod č. 1/2001 objednala žalovaná objednávkou ze dne 15.5.2001 u žalobkyně 275 kusů skládacích souprav a 50 kusů skládacích stolů v provedení dřevo lakované v barvě RAL 1033. Žalovaná se k přejímce zboží do závodu žalobkyně nedostavila a zboží převzala od dopravce dne 19.6.2001. Dne 20.6.2001 potvrdila žalobkyni převzetí zboží s tím, že vykazuje nedostatky spočívající v odlišných barevných odstínech žluté barvy a že spodní strany stolů a lavic nejsou upraveny a je špatná i montáž stolů a lavic, neboť spodní části nezapadají do západkových zámků. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neporušila povinnost dodat zboží v požadované jakosti ohledně barvy zboží, neboť byl dodržen požadavek barvy RAL 1033, avšak jednotná šarže této barvy (odstínu) v objednávce žalovaného vymíněna nebyla. Ostatní tvrzené vady zboží žalovaná neprokázala, když nevylíčila rozhodující skutečnosti ohledně dalších tvrzených vad úplně a ani neoznačila relevantní důkazy k prokázání jejich existence a rozsahu, a to ani po poučení podle § 118a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Soud považoval za nedostatečně prokázané tvrzení žalované o vadách zboží, pokud žalovaná podle výpovědi svědků zkontrolovala jen část dodaného zboží.
Za situace, kdy žalovaná dodané zboží převzala a neprokázala existenci tvrzených vad, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dohodnutou kupní cenu podle § 450 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), neboť si strany ve smlouvě nedohodly, že povinnost žalované zaplatit kupní cenu je vázána na podepsání protokolu o převzetí zboží kupující, jak žalovaná tvrdila. Ve smlouvě bylo podepsání protokolu o převzetí zboží kupující rozhodné podle čl. 7 smlouvy jen pro přechod vlastnického práva a zodpovědnost za vzniklé škody. Podle čl. 4.1. smlouvy, označeného jako místo převzetí zboží , je podpis protokolu o převzetí pouze dokladem prokazujícím převzetí , nikoliv jako předpoklad pro zaplacení kupní ceny.
Protože kupující nezaplatila kupní cenu včas, odvolací soud potvrdil i rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání úroků z prodlení podle § 369 odst. 1 obch. zák. od 1.7.2001 s ohledem na dohodnutou splatnost kupní ceny, která nastala dne 28.6.2001. Vzhledem k tomu, že si účastnice ve smlouvě pro případ nezaplacení kupní ceny ve stanoveném termínu sjednaly v souladu s § 544 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) smluvní pokutu ve výši 0,05 % z celkové ceny dodávky za každý den prodlení a do dne vyhlášení rozsudku byla žalovaná v prodlení se zaplacením kupní ceny od 1.7.2001 do vyhlášení rozsudku celkem 2 935 dnů, odvolací soud potvrdil i vyhovující výrok soudu prvního stupně o přiznání smluvní pokuty žalobkyni ve výši 19 481 EUR.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Otázky zásadního právního významu spatřuje v následujících otázkách:
1) Zda v případě volby práva pouhým odkazem ve smlouvě na české právo je automaticky vyloučena aplikace Vídeňské úmluvy.
2) Zda v případě, kdy si smluvní strany sjednaly, že předávací protokol podle čl. 4.1. smlouvy slouží jako doklad o dodání zboží, vznikl nárok žalobkyně na zaplacení kupní ceny podle č.l. 3.3. smlouvy, a to vše za situace, kdy žalovaná nebyla včas vyzvána k převzetí zboží.
3) Zda napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nejsou-li řádně odůvodněna hodnocení důkazů na kterých rozhodnutí spočívá.
Dovolatelka má za to, že pro závěr, že věc je třeba posuzovat podle obchodního zákoníku nepostačuje zjištění, že účastnice si dohodly aplikaci českého práva, neboť Vídeňská úmluva je též součástí českého právního řádu, byla-li publikována se Sbírce zákonů pod č. 160/1991 Sb.
Žalovaná namítá, že odvolací soud se nevypořádal s její námitkou, že žalobkyně nevyzvala žalovanou k převzetí zboží včas, pouze konstatoval, že žalovaná se k přejímce zboží do závodu žalobkyně nedostavila a tudíž k převzetí zboží došlo předáním k dopravě.
Dovolatelka je na rozdíl od odvolacího soudu přesvědčena, že předávací protokol o převzetí zboží byl podle čl. 4.1. smlouvy předpokladem pro zaplacení kupní ceny, a pokud podepsán oběma stranami nebyl, nevzniklo žalobkyni právo na zaplacení kupní ceny. Podle názoru žalované neporušila žádnou zákonnou povinnost, zboží nepřevzala a vady dodaného zboží vytkla včas. Pokud žalobkyně porušila povinnost oznámit žalované, že zboží je připraveno k převzetí, nemůže jít toto porušení povinnosti žalobkyně k tíži žalované.
Dovolatelka nesouhlasí ani se skutkovým závěrem, které navíc považuje za nepřezkoumatelné, že stoly a lavice byly nalakovány v požadované barvě. Pokud by tomu tak bylo, nemohlo by dojít k rozdílům v odstínech barvy, jak prokazují předložené fotografie.
Žalovaná z uvedených důvodů nesouhlasí se závěrem obou soudů, že je povinna za zboží předané žalobkyní k přepravě zaplatit kupní cenu sjednanou ve smlouvě.
Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., bylo-li v dané věci soudem prvního stupně rozhodnuto jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Namítá-li žalovaná, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, dovolává se tím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, a to že řádně nezdůvodnil své závěry, ke kterým dospěl.
Dovolatelkou položená otázka, zda v případě volby práva pouhým odkazem ve smlouvě na české právo je automaticky vyloučena aplikace Vídeňské úmluvy byla řešena odvolacím soudem v souladu s hmotným právem. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění, upravující volbu práva, si účastníci smlouvy mohou zvolit právo, jímž se mají řídit jejich vzájemné majetkové vztahy; mohou tak učinit i mlčky, není-li vzhledem k okolnostem o projevené vůli pochybnost. V dané věci, kdy se jedná o právní vztah s mezinárodním prvkem (zahraniční osoba na straně žalované) si strany výslovně sjednaly uzavření závazkového vztahu (kupní smlouvy) podle § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., v platném znění (Obchodní zákoník). Tím, že se účastnice dohodly na aplikaci ustanovení obchodního zákoníku České republiky, zákona č. 513/1991 Sb., v platném znění, tím vyloučily aplikaci Vídeňské úmluvy. Námitka dovolatelky, že účastnice si dohodou o aplikaci zákonů platných v České republice sjednaly automaticky i aplikaci Vídeňské úmluvy, vydané ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 160/1991, jako Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, není tedy důvodná.
Jak výše uvedeno, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Veškeré námitky dovolatelky směřované ke skutkovému závěru soudu tedy nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.
Dovolatelkou položenou druhou otázku, zda v případě, kdy si smluvní strany sjednaly, že předávací protokol podle čl. 4.1. smlouvy slouží jako doklad o dodání zboží, vznikl nárok žalobkyně na zaplacení kupní ceny podle č.l. 3.3. smlouvy, a to vše za situace, kdy žalovaná nebyla včas vyzvána k převzetí zboží, nemůže být otázkou zásadního právního významu jednak proto, že je založena na skutkovém tvrzení, že žalovaná nebyla včas vyzvána k převzetí zboží, avšak takové skutkové zjištění, které nelze v rámci dovolacího řízení přezkoumávat, ze skutkového závěru odvolacího soudu nevyplývá, a jednak proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v otázce vzniku nároku na zaplacení kupní ceny nemá ve smyslu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud uvedenou otázku řešil v souladu s § 447 a § 450 obch., ve znění ke dni uzavření kupní smlouvy.
Podle § 447 obch. zák. je kupující povinen zaplatit za zboží kupní cenu a převzít dodané zboží v souladu se smlouvou.
Podle § 450 obch. zák., ve znění ke dni uzavření kupní smlouvy dne 1.3.2001, nevyplývalo-li ze smlouvy něco jiného, byl kupující povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožnil kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím. Prodávající mohl činit závislým předání zboží nebo dokladů na zaplacení kupní ceny (odst. 1). Kupující nebyl povinen zaplatit kupní cenu, dokud neměl možnost si zboží prohlédnout, ledaže dohodnutý způsob dodání zboží nebo placení kupní ceny by s tím byly v rozporu (odst. 3).
Ze skutkového zjištění odvolacího soudu nevyplývá, jak tvrdí žalovaná, že by si účastnice sjednaly, že právo prodávající na zaplacení kupní ceny a povinnost kupující ji zaplatit vzniká podepsáním protokolu o převzetí zboží či vystavením faktury na základě zápisu o převzetí zboží. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu vyplývá, že podle výzvy ze dne 11.6.2011 žalovaná vyzvala žalobkyni dodat ji objednané zboží okamžitě, přičemž zboží bylo k přepravě, zajišťované podle smlouvy a skutkového zjištění soudu prvního stupně žalovanou, jako kupující, předáno žalobkyní dopravci dne 18.6.2001. Žalovaná zboží dne 19.6.2001 od dopravce převzala s výhradou kontroly množství a kvality a podáním ze dne 20.6.2001 oznámila žalobkyni, že dodávka zboží vykazuje vady. Vzhledem k tomu, že podle zjištění obou soudů existenci a rozsah tvrzených vad zboží žalovaná neprokázala, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně a v souladu s § 450 odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění, správně odvodil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dohodnutou kupní cenu, jestliže žalovaná zboží převzala, a to za situace, kdy ve smlouvě nebyly stanoveny jinak podmínky vzniku nároku na zaplacení kupní ceny podle dispozitivního ustanovení § 450 obch. zák. (viz § 263 odst. 1 obch. zák.). Řešená otázka tak nezakládá otázku zásadního právního významu.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalované nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, není proto přípustné, a tudíž jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 25. září 2012

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu