23 Cdo 1417/2012
Datum rozhodnutí: 28.05.2014
Dotčené předpisy: § 139 odst. 1 obč. zák., § 829 obč. zák., § 451 obč. zák., § 536 obch. zák.



23 Cdo 1417/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně AKR s.r.o. , se sídlem v Hradci Králové, Brandlova 376/2, IČO: 25287559, zastoupené Mgr. Milanem Plíškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému Statutární město Hradec Králové , se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408051, zastoupenému JUDr. Jiřím Bergem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, o zaplacení částky 1.212.595,30 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 74/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 21 Co 546/2011-483, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.683,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Jiřího Berga, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně (dále jen soud prvního stupně ), rozsudkem ze dne 22. června 2011, č. j. 15 C 74/2004-441, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. června 2011, č.j. 15 C 74/2004-454, poté, co usnesením ze dne 9. září 2010, č. j. 15 C 74/2004-300, připustil, aby na místo původní žalobkyně, FATO invest a.s., Hradec Králové, do řízení vstoupila AKR s.r.o., žalobu o zaplacení částky 1.212.595,30 Kč s úroky z prodlení ve výši 6,5 % z částky 613.473,70 Kč od 22. února 2002 do zaplacení a z částky 599.121,60 Kč od 12. března 2002 do zaplacení, a smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 623.473,70 Kč od 22. února 2002 do zaplacení a z částky 599.121,60 Kč od 12. března 2002 do zaplacení, zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (doplněný výrok). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jeho předchozí, rovněž zamítavý, rozsudek ze dne 31. ledna 2008, č. j. 15 C 74/2004-194, Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 3. června 2009, č. j. 21 Co 239/2009-259, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť jej shledal nepřezkoumatelným pro naprostý nedostatek důvodů.
Odvolací soud tento druhý rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 21 Co 546/2011-483 potvrdil (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).
Podle odůvodnění potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu se žalobkyně domáhala uhrazení žalované částky s příslušenstvím a smluvní pokuty z různých, opakovaně měněných, právních důvodů a skutkových dějů. Jednak se těchto nároků domáhala z titulu pohledávky postoupené jí společností MERA - CZECH a.s. (dále jen MERA nebo společnost MERA ) smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. dubna 2002, kterou měla mít MERA za žalovaným z důvodu provedení zabezpečovacích prací na čtyřech rozestavěných bytových domech v Hradci Králové Kuklenách, Pražské ulici, které stavěla původní žalobkyně pro společnost MERA jako objednatele na základě dvou smluv o dílo mezi nimi uzavřených dne 5. března 2001. Dále se žalobkyně předmětných nároků domáhala z titulu spoluvlastnické solidarity (§ 139 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů /dále jen obč. zák. /) a z titulu solidarity členů sdružení (§ 835 odst. 2 obč. zák.) s poukazem na to, že se žalovaný stal spolu se společností MERA na základě mezi nimi uzavřené smlouvy o sdružení ze dne 21. června 2001 spoluvlastníkem předmětných domů. V průběhu řízení tyto nároky uplatnila také z důvodu neuhrazené ceny díla na základě tvrzené ústní smlouvy o dílo, která měla být uzavřena mezi žalovaným jako objednatelem a původní žalobkyní jako zhotovitelem, případně z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného.
U právního důvodu postoupení pohledávky vyšel odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) ze zjištění, že na základě smlouvy o dílo ze dne 25. září 2000 uzavřené mezi žalovaným jako objednatelem a společností MERA jako zhotovitelem byl žalovaný povinen uhradit na cenu díla částku 29.204.736,- Kč (zbytek měla financovat MERA z vlastních zdrojů), uhradil celkem 29.740.806,90 Kč a v této uhrazené částce jsou zahrnuty i faktury, které byly předmětem postupní smlouvy ze dne 19. dubna 2002. Žalovaný tedy původní žalobkyni uhradil více, než bylo smlouvou o dílo ve spojení se smlouvou o sdružení uzavřenými mezi ním a společností MERA dohodnuto, a své závazky vůči společnosti MERA splnil. MERA jako postupitel odpovídá postupníkovi za závazky vyplývající z postoupené pohledávky, neboť postupník (původní žalobkyně) se nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem (§ 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák.). Proto žaloba z právního důvodu postoupení pohledávky nebyla shledána důvodnou.
Pokud jde o právní důvod solidarity podílových spoluvlastníků, odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že pod ustanovení § 139 odst. 1 obč. zák. nelze zařadit právní úkony, kterými je režim společné věci teprve založen (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1079/99, nebo 2 Cdon 177/97). Podle dvou smluv o dílo uzavřených mezi společností MERA a původní žalobkyní dne 5. března 2001 mělo teprve dojít k postavení bytových domů, které byly až následně po přechodnou dobu v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a společnosti MERA. V době uzavření uvedených smluv o dílo domy ještě nestály, a v jejich spoluvlastnictví být nemohly. Žalovaný tak nemůže být z těchto smluv o dílo jako spoluvlastník zavázán.
Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožnil i v závěru, že žalovaný nemůže být zavázán k požadovanému plnění ani z právního důvodu solidarity členů sdružení, neboť MERA uzavřela s původní žalobkyní smlouvy o dílo svým jménem a nikoliv jménem sdružení, proto je z těchto smluv zavázána vůči žalobkyni sama. Obě smlouvy o dílo byly mezi původní žalobkyní a společností MERA uzavřeny dne 5. března 2001, tedy dříve, než byla dne 21. června 2001 uzavřena smlouva o sdružení mezi žalovaným a společností MERA, proto v době uzavření smluv o dílo jménem sdružení (které ještě nebylo založeno) MERA jednat nemohla. Za smlouvu o sdružení podle ustanovení § 829 a násl. obč. zák. přitom nelze považovat (ani podle jejího obsahu) smlouvu o dílo uzavřenou dne 25. září 2000 mezi žalovaným a společností MERA, neboť jejím předmětem nebylo založení sdružení ve smyslu ustanovení § 829 obč. zák., nýbrž závazek společnosti MERA k provedení díla spočívajícího ve výstavbě domů pro žalovaného a tomu odpovídající závazek žalovaného zaplatit cenu díla.
Ohledně další verze skutkového stavu a právního důvodu, kterým žalobkyně požadovala zaplacení žalované částky včetně příslušenství a smluvní pokuty i z titulu nedoplatku ceny za dílo provedené na základě tvrzené ústní smlouvy o dílo uzavřené mezi původní žalobkyní a žalovaným, jejímž předmětem měly být zabezpečovací práce prováděné na rozestavěných bytových domech před zimním obdobím, odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že pokud původní žalobkyně koncem roku 2001 se žalovaným projednávala rozsah těchto prací, jednalo se o práce, které vyplývaly ze smluv o dílo uzavřených mezi původní žalobkyní a společností MERA dne 5. března 2001, nikoliv o vícepráce. Jestliže tedy původní žalobkyně ve stavbě pokračovala, postupovala podle smluv o dílo ze dne 5. března 2001, o čemž svědčí i skutečnost, že provedené práce fakturovala jejich objednateli, tj. společnosti MERA. Naopak nebylo prokázáno, že by původní žalobkyně a žalovaný uzavřeli tvrzenou ústní smlouvu o dílo, když projednávání dalšího postupu prací nelze považovat za uzavření nové smlouvy.
Důvodnou neshledal odvolací soud žalobu ani z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák., neboť provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil získáním majetkového prospěchu, ať už plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který by odpadl, či plněním získaným z nepoctivých zdrojů. Nebylo prokázáno ani, že by za žalovaného bylo plněno, co by měl plnit sám.
K námitce žalobkyně, že smlouva o sdružení uzavřená mezi společností MERA a žalovaným dne 21. června 2001 je neplatná pro rozpor jejího znění se zněním schváleným příslušným orgánem žalovaného, odvolací soud uvedl, že zápisem z jednání zastupitelstva žalovaného ze dne 29. dubna 2003, usnesením rady ze dne 19. června 2001 a usnesením zastupitelstva ze dne 26. června 2001 bylo prokázáno, že úprava smlouvy o sdružení byla schválena.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání ze dne 19. března 2012. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. a důvody z ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka za otázky zásadního právního významu označila:
1) zda lze považovat za smlouvu o dílo ve smyslu § 536 obch. zák. takovou smlouvu, v níž se smluvní strany dohodnou na tom, že se na úhradě ceny díla bude podílet i zhotovitel, a na tom, že zhotovitel a objednatel sdruží peněžité prostředky za účelem provedení díla, anebo zda lze takovouto smlouvu považovat za smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. občanského zákoníku;
2) zda lze uzavřít smlouvu o dílo, v níž je mezi zhotovitelem a objednatelem sjednán (částečně) shodný předmět díla jako v jiné smlouvě o dílo, která byla uzavřena mezi shodným zhotovitelem a jiným objednatelem, jenž však zjevně není schopen svým závazkům vyplývajícím ze smlouvy o dílo dostát.
Dovolatelka především brojí proti závěru odvolacího soudu, že smlouvu o dílo uzavřenou mezí žalovaným jako objednatelem a společností MERA jako zhotovitelem nelze ani podle jejího obsahu považovat za smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. obč. zák., když jejím předmětem nebylo založení sdružení, nýbrž závazek společnosti MERA k provedení díla spočívajícího ve výstavbě domů pro žalovaného a tomu odpovídající závazek žalovaného zaplatit cenu díla, a smlouva tak vykazuje základní náležitosti smlouvy o dílo podle § 536 obch. zák. Kogentní ustanovení § 536 obch. zák. totiž podle dovolatelky vylučuje, aby se na úhradě ceny díla podílel i zhotovitel a aby za účelem úhrady ceny díla sdružoval prostředky s objednatelem. Uvedenou smlouvu považuje za smlouvu o sdružení podle § 829 odst. 1 obč. zák., neboť obsahuje společný účel, tj. výstavbu a spolufinancování bytových domů, dohodu o poskytnutí potřebných prostředků a dohodu o činnosti.
K závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku žalobkyně na zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o dílo uzavřené ústně mezi původní žalobkyní a žalovaným, případně z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, dovolatelka namítá, že není vyloučena shoda mezi předmětem díla sjednaným ve smlouvě o provedení zajišťovacích prací uzavřené mezi původní žalobkyní a žalovaným a (částí) předmětu díla sjednaném ve smlouvách o dílo, uzavřených mezi původní žalobkyní a společností MERA. Dovolatelka je naopak přesvědčena, že za situace, kdy se MERA jako objednatel dostala do prodlení s plněním svých závazků, vyplývajících ze smluv o dílo uzavřených s původní žalobkyní, je uzavření smlouvy o provedení zajišťovacích prací přípustné, a že v případě její neplatnosti je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalovaného k dovolání ze dne 25. dubna 2012 účastníci smlouvy o dílo, tj. žalovaný a společnost MERA, učinili v souladu s § 536 a násl. obch. zák. dohodu o způsobu určení ceny díla a řádně vymezili předmět díla. Smlouva o dílo je obecným smluvním typem a, kromě zákonem požadovaných podstatných náležitostí, dává stranám smluvní volnost. Smlouva o dílo tedy platně vznikla. Smlouva o sdružení uzavřená mezi týmiž stranami byla platně uzavřena podle § 829 a násl. obč. zák., na čemž nic nemění ani úpravy, které byly reakcí na platnou právní úpravu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 30. listopadu 2011, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolací soud zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.
V posuzovaném případě přichází v úvahu přípustnost dovolání žalobkyně jen při splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterým soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241 a odst. 2 písm. a) a § 241 a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel v dovolání za otázky zásadního právního významu označil, zda lze považovat za smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obch. zák. smlouvu ze dne 25. září 2000, v níž se smluvní strany dohodly, že se na úhradě díla bude podílet i zhotovitel a že zhotovitel a objednatel sdruží peněžité prostředky za účelem provedení díla, anebo zda lze takovouto smlouvu považovat za smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. obč. zák., a dále, zda lze sjednat s jiným objednatelem smlouvu o dílo s předmětem díla, který se shoduje se smlouvou o dílo uzavřenou dříve s jiným objednatelem, který není schopen dostát svým závazkům.
Rozhodující pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v posuzovaném případě je, zda dovolatelem vymezené otázky jsou těmi otázkami, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalovaný své závazky vůči společnosti MERA vyplývající ze smlouvy o dílo ze dne 25. září 2000, ve spojení se smlouvou o sdružení ze dne 21. června 2001 mezi nimi uzavřenými, splnil, a pokud se žalobkyně jako právní nástupkyně postupníka domáhá zaplacení žalované částky, může tak činit jen vůči společnosti MERA, která jako postupitel odpovídá postupníkovi za závazky vyplývající z postoupené pohledávky, neboť postupník (původní žalobkyně) se nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem (§ 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák.). Podstatné pro rozhodnutí odvolacího soudu byly rovněž závěry, že na základě dvou smluv o dílo ze dne 5. března 2001 mezi společností MERA a původní žalobkyní měly být předmětné bytové domy teprve postaveny, proto žalovaný nemohl být již v této době jejich spoluvlastníkem spolu se společností MERA, že tyto smlouvy o dílo uzavřela společnost MERA pouze vlastním jménem, nikoliv jménem účastníků sdružení (tj. společnosti MERA a žalovaného), a že žalobkyní tvrzená ústní smlouva o dílo na zabezpečovací práce na rozestavěných bytových domech mezi původní žalobkyní a žalovaným uzavřena nebyla.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka v dovolání vymezila právní otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Argumentoval-li odvolací soud podpůrně tím, že smlouva o sdružení byla mezi žalovaným a společností MERA uzavřena až následně po uzavření předmětných smluv o dílo ze dne 5. března 2001, tj. až dne 21. června 2001, a že za smlouvu o sdružení nelze, ani podle jejího obsahu, považovat smlouvu o dílo uzavřenou dne 25. září 2000, nic to nemění na závěru, na němž je napadený rozsudek založen, že smlouvy o dílo ze dne 5. března 2001 uzavřela MERA svým jménem, nikoliv jménem účastníků sdružení. Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá ani na vyřešení otázky, zda je možno uzavřít novou smlouvu o dílo se stejným předmětem plnění s jiným objednatelem, pokud původní objednatel neplní své závazky, neboť vychází ze skutkového zjištění, že taková nová smlouva o dílo uzavřena nebyla.
V posuzovaném případě tedy nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 17.620,- Kč podle § 7 bodu 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., paušální částky ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve výši 3.763,20 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem (po zaokrouhlení) 21.683,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. května 2014

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu