23 Cdo 1404/2011
Datum rozhodnutí: 28.05.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 1404/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce Ing. L. K., zast. JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, proti žalovanému ALTNER AG. se sídlem Spätztrasse 18, 8810 Horgen, Švýcarská konfederace, zast. JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 44, o zaplacení 3,287.248,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 275/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2010, č. j. 19 Co 324/2010-99, takto.

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 12. 2009, č. j. 23 C 275/2008-57 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3,287.248,80 Kč s přísl. a dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 9. 2010, č. j. 19 Co 324/2010-99 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně se správně zabýval pravomocí českých soudů a s jeho závěry, tj. že je dána pravomoc českých soudů, souhlasí.
Odvolací soud dále uvedl, že rozsudek byl žalovanému řádně doručen, když byl vyhotoven v českém jazyce a povinností soudu není zasílat účastníkovi rozhodnutí přeložené do jeho mateřského jazyka.
Pokud jde o odvolání proti vydanému rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem podle § 205b o. s. ř. jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze odvolání odůvodnit tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud I. stupně, rozhodnutí soudu I. stupně vydal vyloučený soudce nebo soud I. stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Odvolací soud, pokud odvolatel namítal věcnou nepříslušnost soudu I. stupně, konstatoval, že tato námitka není důvodná. Žalobce se uvedeného nároku domáhal na základě smlouvy o postoupení pohledávky a nejde o vztah, který by vznikal při jeho podnikatelské činnosti. Taktéž původní smlouva o dílo nebyla smlouvou mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, protože se jednalo o zhotovení vytápění rodinného domu původního objednatele, tedy nešlo o vztah při podnikatelské činnosti.
Odvolací soud dále s odkazem na ust. § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. a § 153a odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Žalovaný byl vyzván, aby se kvalifikovaně vyjádřil, tuto povinnost však nesplnil. Ve vyjádření pouze uvedl, povšechné odmítnutí žalobcových tvrzení bez konkrétních vysvětlení anebo námitky procesní povahy a tím nedostál požadavku uloženému mu výzvou . Vyjádření obsahuje pouze námitky procesní (pravomoc soudu), nekonkrétní obecné tvrzení kdo byl či nikoliv dlužníkem. Fikce uznání nenastává nejen tehdy, nevyjádří-li se žalovaný vůbec, ale i v případě, že se vyjádřil nekvalifikovaně.
Pokud žalovaný namítal nedostatek aktivní legitimace žalobce spočívající v neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, pak měl tuto námitku podle odvolacího soudu použit ve vyjádření k výzvě soudu. Stejné platí i o tvrzené vadě plné moci k zastupování žalobce, i když z ní je zřetelné kdo ji pro jaké řízení a komu uděluje.
Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil včetně výroku o nákladech řízení.
Dovoláním ze dne 24. 1. 2011 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu uvedený shora v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a otázkami zásadního právního významu je podle dovolatele
- otázka věcné příslušnosti nižších soudů, kdy je s touto otázkou spojeno hmotněprávní posouzení žalované pohledávky mající dopad na správné posouzení věcné příslušnosti a
- přípustnost vydání rozsudku pro uznání procesním soudcem ve světle učiněné obrany žalovaného.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že odvolací soud uzavřel, že se žalobce domáhá nároku vyplývajícího ze smlouvy o postoupení pohledávky a nejedná se o vztah, který by vznikal při jeho podnikatelské činnosti stejně tak ani původní smlouva o dílo nebyla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Dovolatel s tímto závěrem nesouhlasí a uvádí, že původní smlouva o dílo byla uzavřena mezi podnikateli, a to mezi Ing. H. jako podnikatelem a žalovaným jako zhotovitelem. Jedná se tedy o obchodně právní vztah a věcně příslušný k rozhodnutí věci v prvním stupni je krajský soud, nikoliv soud okresní či obvodní. Dovolatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2193/10 je dále toho názoru, že změnou subjektu závazku (postoupením pohledávky) nemůže dojít ke změně povahy závazku a tím i ke změně věcné příslušnosti soudu.
Dovolatel je dále toho názoru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Domnívá se, že jeho obrana vyjádřená tím, že nikoliv on cokoliv dluží žalobci, ale že naopak žalovaný je věřitelem na základě smluvního vztahu bylo dostatečnou obranou znemožňující vydání rozsudku pro uznání, neboť tím uvedl základní skutečnosti, na kterých hodlal svoji obranu stavět a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004. Stejně tak podle dovolatele nelze vydat rozsudek pro uznání, pokud žalobcem uplatněné právo nemá oporu v jím předložených důkazech.
S ohledem na uvedené, dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z předkládací zprávy a ani z obsahu procesního spisu nevyplývá, že by se žalobce k dovolání žalovaného vyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že se zřetelem k čl. II. bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.) , se na danou věc vztahuje občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel odkázal.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, není-li již dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., což v tomto případě není naplněno, neboť soud prvního stupně nebyl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, protože se jednalo o jeho první rozhodnutí na věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V posuzovaném případě dovolatel především namítá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud a otázku posouzení věcné příslušnosti podkládá za otázku zásadního právního významu.
Odvolací soud při posuzování věcné příslušnosti vycházel ze skutkového zjištění, že původní smlouva o dílo nebyla smlouvou mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti .
V dovolacím řízení nemůže být zjištěný skutkový základ věci rozšiřován či měněn, taktéž nelze v dovolacím řízení uplatňovat nové skutečnosti či důkazy (§ 243a odst. 2 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatel, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť se v dané věci podle jeho tvrzení jednalo o obchodněprávní závazkový vztah, je zřejmé, že tím v prvé řadě napadá skutková zjištění odvolacího soudu v této otázce a teprve následně právní posouzení tohoto zjištěného skutkového stavu věci. Tím je fakticky uplatňován dovolací důvod upravený v ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., který však není schopen založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel dále za otázku zásadního právního významu označil posouzení toho, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání poté, co byl vyzván podle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, pokud v žalobě uplatněný nárok neuznává, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a k vyjádření připojil listinné důkazy, pokud jeho obrana spočívala v tom, že soudu sdělil, že nikoliv on cokoli dluží žalobci, ale že naopak žalovaný je věřitelem na základě smluvního vztahu , ze kterého žalobce dovozuje svůj nárok.
Pokud soud žalovaného vyzve podle ust. § 114b o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, splní žalovaný tuto povinnost, neuznává-li zcela žalobou uplatněný nárok tím, že ve vyjádření vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobou uplatněnému nároku, popř. označí důkazy, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Z toho pak vyplývá, že vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech rozhodných ve věci tvrdil žalobce v žalobě a svými konkrétními tvrzeními vyvrací pravdivost tvrzení žalobce, popř. uvádí další skutečnosti žalobcem netvrzené, ale které jsou rozhodné pro posouzení věci. Ve vyjádření pak žalovaný nemusí rozvádět svoji obranu do všech podrobností a vyjadřovat se ke všem tvrzením žalobce, ale postačí, pokud proti tvrzením žalobce uvede taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž je zřejmý základ jeho obrany proti žalobě (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 28. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004).
Uvede-li žalovaný ve vyjádření pouze povšechná tvrzení bez konkrétního vysvětlení, popř. jen námitky procesní povahy, nelze takové vyjádření pokládat za splnění výzvy ve smyslu ust. § 114b odst. 1 o. s. ř. Nedostatky vyjádření nelze však odstraňovat postupem dle ust. § 43 o. s. ř., avšak je-li vyjádření nejasné, je nutné, aby soud zjistil, co chtěl žalovaný na svoji obranu uvést.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že ve vyjádření byl vyjádřen pouhý nesouhlas se žalobou , což nelze pokládat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ust § 114b odst. 5 o. s. ř. , tedy vydání rozsudku pro uznání.
Rozhodující pro posouzení toho, zda byly splněny předpoklady pro nastoupení fikce uznání žalobou vymáhaného nároku a vydání rozsudku pro uznání tedy je, zda dovolatel ve včasném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž stavěl svoji obranu či nikoliv, popř. zda bylo jeho vyjádření nejasné, vyžadující vyjasnění toho co chtěl žalovaný na svoji obranu uvést.
Dovolací soud s ohledem na zjištěný obsah vyjádření, který uvádí i sám dovolatel, byl nucen konstatovat, že odvolací soud při výkladu ust. § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. vycházel z judikatury dovolacího soudu a neodchýlil se od ní, když uzavřel, že se žalovaný nevyjádřil kvalifikovaně a tím neodvrátil fikci uznání žalovaného nároku.
Vzhledem k uvedenému dovolací soud uzavřel, že nebyly naplněny důvody pro to, aby byla dána přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a vzhledem k tomu, že žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2013
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu