23 Cdo 1400/2011
Datum rozhodnutí: 19.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 1400/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce Benešovské teplárenské společnosti, s. r. o., se sídlem v Benešově nad Ploučnicí, nám. Míru 17, IČ 25013530, zast. Mgr. Milanem Špičkou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Thomayerova ul. 25/3, proti žalovanému Ing. J. M., zast. JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 276/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010, č. j. 7 Cmo 137/2010-90, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2009, č. j. 26 Cm 276/2007-68, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1,000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% počínaje od 30. 7. 2007 do zaplacení a dále tento soud rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, č. j. 7 Cmo 137/2010-90 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsahem dokazování provedeným soudem prvního stupně a s jeho skutkovými a právními závěry.
Odvolací soud dále uvedl, že zopakoval důkaz smlouvou o budoucí zástavní smlouvě ze dne 29. 7. 1998, v jejímž čl. III. bylo uvedeno K zajištění pohledávky uvedené v čl. II. se budoucí zástavce zavazuje uzavřít v den, kdy obdrží kupní smlouvu s vyznačením vkladu zástavní smlouvu na nemovitosti uvedené v čl. I. (dále jen budoucí zástava ) a zřídit zástavní právo budoucího zástavního věřitele k zástavě. Budoucí zástavní věřitel se zavazuje toto právo přijmout . Na základě tohoto ujednání dospěl odvolací soud k závěru, že z něho není zřejmé za jakých podmínek a jakého obsahu má být v důsledku předložení kupní smlouvy s vyznačením vkladu uzavřena zástavní smlouva . Vzhledem k tomu dovodil, že minimálně v této části jde o ustanovení nekonkrétní a neurčité, a tudíž neplatné dle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. . Neurčité je též podle odvolacího soudu ujednání čl. VI. smlouvy ohledně porušování povinností, zejména předložit kupní smlouvu či lhůta nebo místo pro splnění takové povinnosti.
Odvolací soud proto uzavřel, že vzhledem k neplatnosti sjednané budoucí smlouvy, nevznikla žalobci žádná povinnost zaplatit smluvní pokutu, a to ani její část. Pokud žalobce část smluvní pokuty zaplatil M. B. n. P. a dále zaplatil kupní cenu dle kupní smlouvy ze dne 18. 4. 2007, učinil tak bez zavinění žalovaného, který ve své funkci jednatele žalobce tak neporušil žádnou svoji povinnost vykonávat působnost jednatele s náležitou péčí dle ust. § 135 a § 194 obch. zák. a jeho jednáním žádná škoda žalobci nevznikla, a proto se nemohl dostat do prodlení ani s její úhradou.
Dovoláním ze dne 16. 3. 2011 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněným dovolacím důvodem je vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že se žalobou domáhal náhrady škody, která mu vznikla zaplacením smluvní pokuty v důsledku nesplnění povinnosti uzavřít zástavní smlouvu, přičemž nesplnění této povinnosti způsobil žalovaný jako tehdejší jednatel žalobce.
Dovolatel především nesouhlasí s právními názory soudů obou stupňů, podle nichž je ujednání o smluvní pokutě a závazku, který smluvní pokuta zajišťovala, neurčité a tedy neplatné ve smyslu ust. § 39 odst. 1 obč. zák.
Ve smlouvě o budoucí smlouvě (čl. III.) se žalobce jako budoucí zástavce zavázal uzavřít v den, kdy obdrží kupní smlouvu s vyznačením vkladu, zástavní smlouvu na nemovitosti uvedené ve smlouvě o budoucí smlouvě. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že z čl. I. smlouvy nevyplývá, kdo a v jaké lhůtě má budoucímu zástavci předložit smlouvu s vyznačením vkladu a jaké podmínky a obsah má mít zástavní smlouva. Dovolatel je toho názoru, že jde o okolnosti, které lze zjistit výkladem tohoto právního úkonu a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozhodnutí 23 Cdo 3042/2008, 33 Cdo 656/2005, 23 Cdo 2525/2007, popř. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 571/06. Při použití výkladového pravidla (§ 35 odst. 2 obč. zák.) lze podle dovolatele dospět k závěru, že tato povinnost znamenala, že budoucí zástavce (žalobce) učiní vše, co lze na něm spravedlivě požadovat k tomu, aby zástavní smlouva byla uzavřena. Tuto povinnost bylo možné plnit několika způsoby, např. vypracováním návrhu smlouvy, popř. návrh smlouvy připravit prostřednictvím advokáta nebo jiné osoby, to však neznamená, že by jeho závazek byl neurčitý. Obsah smlouvy zástavní lze taktéž zjistit výkladem smlouvy o budoucí zástavní smlouvě, z níž je specifikována zajišťovaná pohledávka a nemovitosti, které mají být předmětem zástavy a dále i pojištění zástavy, což je dostatečná specifikace obsahu dle ust. § 151b odst. 4 obč. zák. v tehdy učiněném znění. Podle dovolatele se soudy výkladem tohoto právního úkonu vůbec nezabývaly a proč považují právní úkon za neurčitý, neodůvodnily. Pokud měl soud pochybnosti o určitosti právního úkonu, měl se jeho výkladem zabývat a dovolatele podle § 118a o. s. ř. poučit, aby doplnil své skutkové tvrzení. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou dle ust. § 205a odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem soudu, že z ujednání obsaženém v čl. IV. Smlouvy o budoucí smlouvě není zřejmé o jaké porušení povinnosti se jedná a platí to, co bylo uvedeno o výkladu právního úkonu a nesplnění poučovací povinnosti. Výkladem tohoto ujednání lze podle dovolatele dospět k závěru, že je určité.
Pokud soudy dospěly k závěru, že se žalovaný nepodílel na uznání závazku ze strany žalobce a na zaplacení části smluvní pokuty a jejím částečným započtení je toto zjištění správné, avšak nemá žádný vliv na posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu z titulu jeho funkce jednatele žalobce v rozhodné době. Žalovaný měl povinnost jednat s náležitou péčí ve prospěch žalobce a předcházet případným škodám. Předmětnou zástavní smlouvu však neuzavřel, pro její uzavření nic moc neučinil, dne 10. 5. 1999 uzavřel zástavní smlouvu ve svůj prospěch se stejným předmětem zástavy, který měl být předmětem zástavního práva ve prospěch města B. n. P. a tím jednal v rozporu s ust. § 196a obch. zák. Těmito argumenty se odvolací soud vůbec nezabýval.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v jeho výrocích I. a II. a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
V podání ze dne 12. 10. 2011 dovolatel doplnil své dovolání a v zásadě v něm pouze zopakoval své názory uvedené v dovolání týkající se neurčitosti ujednání obsaženém v čl. III. smlouvy o smlouvě budoucí, na jehož základě měla být uzavřena zástavní smlouva. Opět odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z předkládací zprávy soudu prvního stupně a ani z obsahu spisu nevyplývá, že se žalovaný vyjádřil k dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na daný případ se vztahuje právní úprava občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ) jak to vyplývá z čl. II. bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dále se zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné, a to za situace, kdy odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Z toho je zřejmé, že v úvahu přichází přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel též odkázal.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu přípustné pokud bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V posuzovaném případě se žalobce domáhal na žalovaném náhrady škody ve výši 1,000.000,- Kč představující smluvní pokutu jíž žalobce zaplatil M. B., a to tak, že na část smluvní pokuty byla započtena kupní cena traktoru dle kupní smlouvy ze 18. 4. 2007 ve výši 581.910,- Kč a zbývající část smluvní pokuty ve výši 418.090,- Kč žalobce uvedenému městu zaplatil dne 29. 7. 2007 s tím, že tuto škodu způsobil, žalovaný, jako bývalý jednatel společnosti žalobce.
Podle ust. § 135 odst. 2 obch. zák. se v případě jednatelů společnosti s ručením omezeným použije mj. obdobně ust. § 194 odst. 2 první a páté věty, odst. 4 až 7 a § 196a obch. zák.
Z ust. § 194 odst. 5 obch. zák. vyplývá, že členové představenstva, v tomto případě jednatel společnosti s ručením omezeným je povinen mj. vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Důkazní břemeno o tom, že jednatel nejednal s péčí řádného hospodáře, je-li to sporné, tíží tohoto jednatele.
Poruší-li jednatel tuto svoji právní povinnost, odpovídá za tímto jednáním vzniklou škodu, a to při splnění podmínek stanovených v ust. § 373 obch. zák., nejsou-li neplněny liberační důvody vylučující odpovědnost (§ 374 obch. zák.).
Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost (§ 374 obch. zák.). Pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených obchodním zákoníkem platí obdobně ust. § 373 a násl. obch. zák.
Podmínkami, které musí být naplněny pro vznik práva na náhradu škody, jsou porušení povinností, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinností a vzniklou škodou.
Jedním z předpokladů odpovědnosti jednatele za škodu vzniklou porušením jeho povinností vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře je, aby společnosti, jejímž je jednatelem, způsobil tímto jednáním škodu.
V posuzovaném případě měla být škodou vzniklou žalobci smluvní pokuta sjednaná ve smlouvě o budoucí smlouvě zástavní ze dne 29. 7. 1998. V ní se žalobce v čl. III. jednající jednatelem (žalovaným), zavázal budoucímu věřiteli M. B. n. P., že s ním uzavře v den, kdy obdrží kupní smlouvu s vyznačením vkladů zástavní smlouvu na nemovitosti uvedené v čl. I. této smlouvy a tím zřídí v jeho prospěch zástavní právo. V čl. IV. smlouvy o budoucí zástavní smlouvě byla pro případ porušení povinností vyplývajících z této smlouvy sjednána povinnost žalobce zaplatit budoucímu zástavnímu věřiteli (m. B. n. P.) smluvní pokutu ve výši 3,000.000,- Kč, v řízení je uplatněna smluvní pokuta pouze ve výši 1,000.000,- Kč
Odvolací soud hodnotil mj. ujednání obsažené v čl. IV. smlouvy o budoucí smlouvě zástavní o smluvní pokutě jako neurčité, a tedy neplatné. Z textu tohoto ujednání nevyplývá o porušení jaké povinnosti z této smlouvy se v daném případě má jednat, když smlouva sama upravuje povinností celou řadu, a to obou účastníků .
V posuzovaném případě je nutné ujednání o smluvní pokutě, je-li výklad tohoto ujednání účastníky odlišný, vykládat pomocí ust. § 266 odst. 1 až 4 obch. zák., popř. ust. § 35 odst. 2 obč. zák.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnosti poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Z toho vyplývá, že jednou z podstatných obsahových náležitostí ujednání o smluvní pokutě je určení povinnosti, jejíž porušení je smluvní pokutou zajišťováno.
Shora již bylo uvedeno, že v čl. IV. smlouvy o budoucí zástavní smlouvě byla pro případ porušení povinností vyplývajících z této smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 3,000.000,- Kč.
Z ujednání při jeho výkladu vyplývá, že smluvní pokutou mělo být sankcionováno porušení povinností vyplývajících z předmětné smlouvy, aniž by byly rozlišeny (konkretizovány) jednotlivé povinnosti ze smlouvy vyplývající, popř. zda se smluvní pokuta ve sjednané výši vztahuje k jednotlivým povinnostem vyplývajícím ze smlouvy či zda ve sjednané výši nastupuje až v případě nesplnění všech těch povinností atd.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. IV. smlouvy o budoucí zástavní smlouvě je neurčité a tedy neplatné, nelze tomuto závěru za dané situace ničeho vytknout.
Zaplatil-li žalobce m. B. n. P. smluvní pokutu ve výši
1,000.000,- Kč, nelze dospět k závěru, že k tomu byl povinen. Z toho pak vyplývá, že i kdyby žalovaný jako jednatel společnosti žalobce nepostupoval poté v souladu s uzavřenou smlouvou o budoucí zástavní smlouvě, tj. nevykonával svou působnost jednatele s péčí řádného hospodáře, není naplněna jedna z podmínek vzniku jeho odpovědnosti za škodu, tj. vznik škody, kterou tvrdí žalobce.
Vzhledem k tomuto závěru je již nadbytečné zabývat se případnou neurčitostí ujednání obsaženém v čl. III. smlouvy o budoucí smlouvě zástavní (tj. povinností uzavřít smlouvu zástavní), popř. dalšími námitkami dovolatele (uznání závazku, zaplacení smluvní pokuty, jednáním v péči řádného hospodáře atd.), popř. neplatností celé smlouvy o budoucí smlouvě zástavní.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřítomnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na to , že žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. března 2013

JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu