23 Cdo 1396/2009
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 775 obč. zák.




23 Cdo 1396/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce REALISTAV Praha, s. r. o., se sídlem v Praze 10, K Botiči 1453/6, IČ 27108333, zast. Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Boudova 792, adresa pro doručování Praha 3, Husitská 63, PSČ 130 00, proti žalovanému J. B., zast. JUDr. Richardem Čičkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 28, o zaplacení 250.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 13 C 15/2007, a dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 24 Co 447/2008-123, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, č. j. 13 C 15/2007-91, zamítl žalobu o zaplacení 250.000,- Kč s přísl. a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. 24 Co 447/2008-123, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 250.000,- Kč s přísl. do 3 dnů od právní moci rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně učinil dostatečná a správná skutková zjištění, z nichž dále vychází. Soud prvního stupně však věc po právní stránce posoudil neúplně.
V posuzované věci účastníci řízení uzavřeli dne 18. 10. 2005 zprostředkovatelskou smlouvu podle § 774 obč. zák., kdy zájemcem byl žalovaný a zprostředkovatelem žalobce. Činnost žalobce měla směřovat k uzavření kupní smlouvy, týkající se nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví E. Š. a K. V. v k. ú. Velká Chuchle za kupní cenu ve výši 9.000.000,- Kč, poté 9.500.000,- Kč. Výše odměny (provize) byla sjednána ve výši 4 % z kupní ceny. Zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena v ústní formě.
Žalobce po uzavření zprostředkovatelské smlouvy vyvíjel činnost směřující k prodeji předmětné nemovitosti (inzerce na internetu, v realitních časopisech). Na základě činnosti žalobce byli zajištěni kupci D. V. a V. Š.; vlastní realizace kupní smlouvy však proběhla prostřednictvím zástupce žalovaného JUDr. Čička.
Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že se žalobce právem podle ustanovení § 774 obč. zák. domáhá odměny za zprostředkování, jejíž dohodnutá výše činí 360.000,- Kč. Pokud žalobce v žalobě uplatnil odměnu v nižší částce 250.000,- Kč, je to věcí jeho rozhodnutí. Novace závazku ve smyslu ust. § 516 obč. zák. ohledně výše odměny nevyplývá ani z tvrzení žalobce a ani nebyla prokázána uzavřením jiné dohody o této otázce.
Vzhledem k uvedenému se odvolací soud neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně a rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 28. 2. 2009 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že v dovolání uplatnil dovolací důvody upravené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (tzv. jiné vady řízení a nesprávné právní posouzení věci) a dále dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. (nesprávnosti ve zjištění skutkového stavu věci).
V dovolání žalovaný především napadal nesprávnosti zjištěného skutkového stavu projednávané věci a mj. uváděl, že neexistuje písemný důkaz, že se žalovaný zavázal uhradit provizi ve výši 4 % z kupní ceny prodávané nemovitosti. Žalovaný napadal, že odvolací soud při posouzení provize vycházel z výpovědi svědkyně A. T. a z audioexpertíz, Kriminalistického ústavu Praha ze dne 31. 1. 2008. Namítal, že uvedená svědkyně byla osobou spjatou se žalobcem, neboť na něm byla závislá svým příjmem. Taktéž z audioexpertízy nevyplývá skutečnost, že žalovaný se žalobcem sjednal provizi ve výši 4 % z kupní ceny nemovitosti a dále z ní nevyplývá, které osoby činí to které vyjádření a nahrávka byla podle žalovaného nezákonná, neboť není zřejmé, kdy a kým a jakým způsobem byla nahrávka opatřena. Přijal-li soud tuto nahrávku jako důkaz, trpí rozhodnutí vadou řízení.
Dovolatel dále v dovolání namítal nesprávné právní posouzení věci, které podle odvolatele spočívá v tom, že žalobce měl zprostředkovat žalovanému prodej předmětných nemovitostí za cenu 9.000.000,- Kč, poté za cenu 9.500.000,- Kč. Ve skutečnosti prodej uskutečnil za částku 9.000.000,- Kč. Z toho je zřejmé, že činností žalobce nebyl dosažen požadovaný výsledek, tj. prodej nemovitosti za vymíněných podmínek, a to cenu 9.500.000,- Kč. Proto nemohla žalovanému vzniknout povinnost k zaplacení odměny. Podle dovolatele dále nebyla určitě sjednána výše odměny a odvolací soud ji dovozoval na základě domněnek.
Podle dovolatele žalobce neposkytl požadovanou službu, zajištění kupce žalobcem nebylo prokázáno, předmětné nemovitosti prodávalo více realitních kanceláří. Žalobce dále nezajišťoval žádné podklady pro převod nemovitostí, proto mu nemohl vzniknout nárok na odměnu.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věci vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a dále, aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí dle ust. § 243 o. s. ř.
Z obsahu spisu a předkládací zprávy vyplývá, že se žalobce k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že s ohledem na čl. II. bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. dovolání projedná a rozhodne o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ). Dovolací soud dále zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a dovolatel byl zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel především namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části spisu oporu v prováděném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, aby byl naplněn, musí dovolatel zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo při dokazování zjištěno, popř. dovodit, že soud z bezchybných dílčích zjištění, učinil nesprávné (tj. logicky vadné) skutkové závěry. Proto je třeba, aby soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů stran nevyplynuly, popř. ani jinak nevyšly v řízení najevo nebo že soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z provedeného dokazování nebo vyšly v řízení najevo. Dále je nezbytné, aby z hodnocení důkazů (poznatků), jež vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly v řízení najevo, nebyl z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti, logický rozpor nebo že by výsledek hodnocení důkazů neodpovídal tomu, co mělo být zjištěno způsobem upraveným v ust. § 133 až 135 o. s. ř. Nejsou-li tyto podmínky splněny, nejedná se o tento dovolací důvod.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že tento soud dospěl ke skutkovému zjištění, že mezi účastníky došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje nemovitosti v k. ú. Velká Chuchle a pro případ uzavření smlouvy se žalovaný zavázal zaplatit žalobci odměnu. Tento soud dále dospěl k závěru (skutkovému zjištění), že došlo k naplnění zprostředkovatelské smlouvy, kdy v důsledku činnosti žalobce došlo k uzavření smlouvy o prodeji předmětné nemovitosti a tím vznikl žalobci nárok na odměnu. Soud prvního stupně dále dospěl ke skutkovému zjištění, že výše odměny byla původně dohodnuta na výši 4 % z realizované kupní ceny.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, soud prvního stupně učinil správná a dostatečná skutková zjištění a z těchto zjištění odvolací soud vycházel.
Skutkové závěry o uzavření zprostředkovatelské smlouvy (v ústní formě), o tom, že žalobce zprostředkovatelskou činnost vyvíjel a že byla sjednána odměna ve výši 4 % z realizované ceny (nemovitost byla prodána) vycházejí z provedených důkazů (výpovědí svědků pí. T., p. V., p. Š.), popř. i výpovědi žalovaného, že původně byla sjednána odměna ve výši 4 % z kupní ceny, dále z inzerce nemovitosti v tisku, na internetu.

V posuzované věci lze přisvědčit dovolateli, že důkaz záznamem rozhovoru mezi zástupci žalobce a žalovaného je nepřípustným důkazem, pokud byl pořízen bez vědomí hovořících osob, popř. nebyly-li splněny podmínky stanovené zákonem pro odposlech osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, popř. usnesení Nejvyššího soudu z 19. 2. 2004, sp. zn. 64/2004).
Skutkové závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího ohledně uzavření smlouvy a výše sjednané odměny za zprostředkování však i bez zohlednění důkazu záznamem rozhovoru stran (jejich zástupců) vyplývají z ostatních provedených důkazů, zejména výslechu svědků uvedených shora, neboť i z audioexpertízy vyplývá, že nahrávka byla z hlediska obsahu obtížně zpracovatelná. Proto podstata závěrů soudů se o tento důkaz neopírá a vzhledem k tomu tato vada řízení neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prokázat, že by soudy obou stupňů založily skutková zjištění na skutečnostech, které z provedeného dokazování nevyplynuly, popř. že by určité rozhodné skutečnosti pominuly, a nebo že by v hodnocení důkazů byl logický rozpor. Dovolateli se též nepodařilo zpochybnit věrohodnost svědkyně pí. T., neboť tato svědkyně svojí výpovědí, shodně s ostatními svědky, potvrdila vznik zprostředkovatelské smlouvy a za této situace pak není namístě pokládat za nevěrohodné její svědectví ohledně výše sjednané odměny.
Z provedeného dokazování soudy obou stupňů neučinily skutkový závěr, že by byla uzavřena dohoda o nižší odměně za zprostředkovatelskou činnost, než byla původně sjednána (4 % z kupní ceny).
Dovolatel dále namítal, že odvolací soud věc nesprávně posoudil a napadal, že činností žalobce nebyl dosažen výsledek, tj. uzavření smlouvy za podmínek stanovených žalovaným (kupní cena ve výši 9.500 000,- Kč, přičemž byla dosažena cena 9.000.000,- Kč). Je zřejmé, že bylo především věcí žalovaného, s jakou kupní cenou za předmětnou nemovitost souhlasil v kupní smlouvě uzavřené se zájemcem (původně byla nemovitost nabízena za 9.000.000,- Kč). Toto rozhodnutí žalovaného nemohl zprostředkovatel ovlivnit, přičemž odměna za zprostředkování byla sjednána z realizované kupní ceny a žalovaný mohl zájemce při neshodě o ceně odmítnout. Uvedená námitka nemůže být důvodem, pro níž by žalobci nevznikl nárok na zaplacení odměny.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že nebyla určitě sjednána výše odměny za zprostředkování, proto je zprostředkovatelská smlouva neplatná (§ 775 obč. zák.).
Z provedeného dokazování vyplývá, že účastníky byla sjednána odměna 4 % z realizované kupní ceny. Naopak z dokazování nevyplývá, že by účastníky byla uzavřena dohoda, na jejímž základě by došlo ke snížení sjednané provize. Je skutečností, že žalobce nabízel snížení odměny na částku 250.000,- Kč (namísto 360.000,- Kč dle uzavřené dohody), ale žalovaný tento návrh neakceptoval. Z toho tedy vyplývá, že nelze dospět k závěru, že neuzavřením dohody o snížení odměny navržené žalobcem, by došlo k zániku původního ujednání o výši odměny. Poté bylo věcí žalobce, v jaké výši se žalobou domáhal zaplacení odměny za zprostředkování.
Odvolací soud posoudil tuto otázku správně a námitka dovolatele je nedůvodná.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl, neboť shledal, že odvolací soud rozhodl správně.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobci žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2011


JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu