23 Cdo 1387/98
Datum rozhodnutí: 27.09.2000
Dotčené předpisy:




23 Cdo 1387/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců A) I. Z. a B) P. Z., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) V. W., zastoupené advokátem, a 2) Jednotě, spotřebnímu družstvu v J., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 48/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 1997 č.j. 22 Co 181/97-180, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 14. července 1997 č.j. 22 Co 181/97-184, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. května 1997 č.j. 22 Co 181/97-180 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. července 1997 č.j. 22 Co 181/97-184 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. října 1996 č.j. 14 C 48/94-154, jímž bylo určeno, že dohoda o vydání domu č.p. 56/57 a pozemků č. 102 a 103 v katastrálním území V. ze dne 4.1.1991, registrovaná Státním notářstvím v Semilech dne 24.1.1991 pod č. RE 19/91 je neplatná", a rozhodnuto o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 10.294,80 Kč a státu částku 684,40 Kč, změnil tak, že žalobu požadující takové určení zamítl a žalobce zavázal zaplatit žalovaným na nákladech řízení před soudem prvního stupně částky 5.435 Kč a 1075 Kč a státu částku 684,40 Kč. Zároveň rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o vydání věcí uzavřené podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon"). Dovodil, že za situace, kdy právnímu předchůdci žalobců J. Z. nevznikl nárok na vydání věcí podle restitučního zákona, protože povinnou osobu k vydání věcí podle § 5 odst. 1 tohoto zákona včas nevyzval, nemůže být potažmo ohroženo žádné právo žalobců jako jeho právních nástupců, ani se jejich postavení nemohlo stát nejistým. Konstatoval, že sporná dohoda o vydání věcí vykazuje vady způsobující její částečnou neplatnost podle § 41 občanského zákoníku před novelou, avšak to je z hlediska posouzení důvodnosti dané žaloby, resp. posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, právně zcela irelevantní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř."). Naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. spatřují v tom, že nerozhodl-li odvolací soud o eventuálním žalobním návrhu na určení, že dohoda o vydání věcí nebyla uzavřena, nevyčerpal v rozporu s § 152 odst. 2 o.s.ř. celý předmět řízení, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. spojují žalobci s aplikací ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. odvolacím soudem, tedy se závěrem odvolacího soudu dovozujícím, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o vydání věcí. Vytýkají odvolacímu soudu, že se při zjišťování existence naléhavého právního zájmu na určení omezil výlučně na otázku, zda J. Z. podal písemnou výzvu k vydání nemovitostí, zatímco ignorována zůstala jejich argumentace, že J. Z. byl podle obsahu dohody a vůle ostatních účastníků stranou dohody. Žalobci jsou přesvědčeni, že bez jednoznačného a konečného určení platnosti či vůbec vzniku dohody je právní postavení subjektu, který je v ní uveden jako účastník a je tak evidentně věcně legitimován, nejisté. Byť je to s ohledem na účastenství J. Z. v dohodě nadbytečné, deklarace neplatnosti či neuzavření dohody je podle mínění žalobců významná i z hlediska možného uplatnění nároku na náhradu škody proti MUDr. W., který jejich právního předchůdce při uplatnění restitučních nároků zastupoval. Ze všech uvedených důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud oba rozsudky odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a neshledal dovolání opodstatněným.

Žalobci nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by k některé z těchto vad došlo.

Podle § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. je dovolací soud povinen - je-li dovolání přípustné a bylo uplatněno k tomu legitimovaným subjektem včas - přihlížet rovněž k vadám řízení, které nejsou sice taxativně uvedeny v § 237 odst. 1 o.s.ř., ale mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), byť by v dovolání uplatněny nebyly. Zjistí-li dovolací soud, že předcházející řízení bylo takovou vadou postiženo, zruší rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by se zabýval věcnými námitkami v dovolání uplatněnými. Vady řízení jako dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. se tak prosadí bez ohledu na vůli účastníka řízení, neboť jsou-li zjištěny, dovolací soud k nim přihlíží bez zřetele k tomu, jaký další dovolací důvod je v dovolání uplatněn. Totéž platí, došlo-li k takovým vadám v řízení před soudem prvního stupně, jestliže jimi bylo postiženo rozhodnutí tohoto soudu a odvolací soud v rozhodnutí o odvolání nápravu nezjednal.

V posuzovaném případě se žalobci existence vad, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci, dovolávají s tím, že odvolací soud nerozhodl o celém předmětu řízení.

Podle ustanovení § 152 odst. 2 věty první o.s.ř., které se uplatní i v odvolacím řízení (§ 211 o.s.ř.), má být rozsudkem rozhodnuto o celé projednávané věci. Předmět odvolacího řízení je tedy v situacích, na něž nedopadají výjimky uvedené v § 212 odst. 1 větě druhé pod písmeny a/ až d/ o.s.ř., určen jednak nárokem uplatněným žalobou u soudu prvního stupně a jednak kvantitativními mezemi odvolání účastníků řízení.

V projednávané věci, v níž nejde o žádný z případů, kdy odvolací soud není vázán rozsahem odvolání, se žalobci původně (tj. žalobou ze dne 2. 3. 1994) domáhali určení neplatnosti sporné dohody o vydání nemovitostí. Pokud soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 3. 1995 připustil změnu" žalobního petitu ve znění navrženém žalobci v podání ze dne 7. 2. 1995, nejednalo se ve skutečnosti o změnu žaloby požadující určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není (tedy konkrétně o situaci, kdy na základě stejného skutkového základu je požadováno více, než bylo požadováno původní žalobou). Není totiž namístě lišit mezi požadavkem na určení neplatnosti právního úkonu a požadavkem na určení, že úkon je postižen vadou tak zásadního významu, že vlastně o žádný úkon nejde (non negotium). Věda občanského práva sice pojem nicotného právního úkonu zná, občanský zákoník však výraz nicotného právního úkonu nezná, takže některé případy tohoto druhu zahrnuje pod úpravu neplatnosti, jiné dokonce neupravuje, neboť nastalá vada je takové povahy a intenzity, že úkon nemůže mít žádné právní účinky, i když to zákonem není vůbec stanoveno; k takovému úkonu se prostě nepřihlíží. Byť soud prvního stupně na základě podání žalobců ze 7. 2. 1995 rozhodl o změně" žaloby, podle obsahu zmíněného podání šlo jednak o bližší specifikaci dohody, jejíž neplatnost měla být soudem určena ( dohoda registrovaná Státním notářstvím v Semilech dne 24.1.1991 pod č. Re 19/91"), dále pak o jiné slovní vyjádření téhož požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není (toho si byli žalobci ostatně vědomi, když ve svém podání ze 7. 2. 1995 sami uvádějí, že doplňují-li žalobní návrh, jde jen o úpravu formulace stejného požadavku uplatňovaného již v původní žalobě). Rozhodl-li proto odvolací soud o požadavku na určení neplatnosti dohody o vydání věcí, vyčerpal celý předmět žaloby a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn důvodně.

Zbývá posoudit důvodnost výtek žalobců směřujících proti právnímu posouzení věci. V rámci uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. , včetně jeho obsahové konkretizace, se dovolacímu přezkumu otevírá kontrola správnosti právního závěru odvolacího soudu dovozujícího, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

Podle § 80 písm. c/ o.s.ř. se lze návrhem na zahájení řízení domáhat, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je - jak správně dovodil odvolací soud - existence naléhavého právního zájmu na určení na straně žalobce. Ustálená judikatura obecných soudů vychází ze závěrů, podle nichž naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má preventivní povahu. Jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, přičemž postačuje takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit žalobcovo právo nebo způsobit žalobci újmu na jeho právním postavení. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny, a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (§ 80 písm. b/ o.s.ř.); prevence totiž ztrácí jakýkoliv smysl (naopak nastupuje požadavek reparace v podobě odstranění následků porušení práva) a žalobce již nemůže mít žádný právní zájem na určení právního vztahu nebo práva. V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, připustila judikatura naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se (může se předejít) případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu). Zmíněné funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení právního vztahu nebo práva byl naléhavý právní zájem; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna uvedená podmínka. V takovém případě soud žalobu na určení zamítne, aniž by se současně zabýval meritem věci, tj. zkoumáním danosti aktivní nebo pasivní věcné legitimace účastníků řízení. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu nejen v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaném pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu České republiky, svazek 3, ročník 1995 - I. díl, ale současně i v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993 sp. zn. 7 Cdo 63/92, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod číslem 11 v sešitě č. 3 z roku 1994 a v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997 sp. zn. 3 Cdon 1097/96, z 27. března 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou publikovány v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a 21 v sešitě č. 3 z roku 1997.

Lze souhlasit s odvolacím soudem, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí žalobcům nesvědčí. Je tomu tak proto, že k cílům sledovaným žalobci (navrácení v předešlý stav, tedy obnovení vlastnických poměrů panujících v době před účinností dohody o vydání věcí za účelem vytvoření prostoru pro uzavření nové dohody o vydání nemovitostí, která bude respektovat zákonné podíly oprávněných osob) nemůže reálně vést. Rozhodnutí určující neplatnost právního úkonu, týkajícího se nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí (srov. § 1, § 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů) není totiž listinou, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru nemovitostí (§ 1 odst. 1, 3, § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákonů č. 210/1993 Sb. a č. 90/1996 Sb.); navíc je nutné zdůraznit, že má-li právní otázka (zde platnost právního úkonu), o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (k existenci práva nebo právního vztahu, v daném případě vlastnického práva k nemovitostem), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky (neplatnosti právního úkonu), lze-li přímo žalovat na určení existence samotného práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze, sešit č.3, ročník 1994, pod č. 11, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996 sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 5, ročník 1996, pod č. 119). Sluší se rovněž připomenout, že situace, kdy věc byla po uplatnění nároku vydána jen jedné z oprávněných osob, je ošetřena ustanovením § 9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, ve znění pozdějších předpisů, a lze ji řešit žalobou na plnění, nikoli žalobou na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není. I když odvolací soud se při odůvodnění svého závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení zaměřil především na skutečnosti, z nichž vyplývá existence či neexistence tvrzeného práva, resp. právního vztahu (tj. na skutečnosti související s posouzením věcné aktivní legitimace), na správnosti jeho závěru dovozujícímu, že žalobcům nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, to nic nemění.

Napadené právní posouzení věci odvolacím soudem je tak v mezích dovolacího přezkumu ve svém výsledku správné a tomu odpovídá závěr, že rozsudek, který na tomto právním posouzení věci spočívá, je rovněž ve smyslu § 243b odst. 1 věty za středníkem - správný. Proto dovolací soud dovolání žalobců zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 124 o.s.ř. za situace, kdy žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2000

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková