23 Cdo 1385/2014
Datum rozhodnutí: 09.02.2016
Dotčené předpisy: předpisu č. 37/2004Sb.




23 Cdo 1385/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce M. B. , zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, proti žalované České pojišťovně a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo soby 45272956, o zaplacení částky 1 618 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 147/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 23 Co 335/2013-201, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 23 Co 335/2013-201, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. května 2012, č. j. 18 C 147/2009-133, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. května 2012, č. j. 18 C 147/2009-133, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 618 000 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).
Rozhodl tak poté, co jeho první rozsudek ve věci ze dne 13. dubna 2011, č. j. 18 C 147/2009-76, byl pro nepřezkoumatelnost zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2012, č. j. 23 Co 1/2012-116, který uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou vlastnického práva k vozidlu, které mělo být předmětem pojištění.
Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že dne 8. února 2006 byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena pojistná smlouva č. 95019330-13, jejímž předmětem bylo vozidlo tovární značky Audi č. podvozku-kód VIN WAUZZZ4E34N024533, registrační značky 5A78518. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce koupil uvedené vozidlo od T. M. Okolnosti, za kterých žalobce nabyl vozidlo, nebyly dostatečným způsobem zjištěny a prokázány, proto soud dovodil, že žalobce není možné považovat za vlastníka vozidla, ani za jeho oprávněného držitele.
Dále bylo prokázáno, že vozidlo výše uvedeného čísla karoserie VIN bylo provozováno v Německu a při dopravní nehodě bylo zcela zničeno. Z technického hlediska bylo neopravitelné. Pokud tedy žalobce uzavřel pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo tovární vozidlo značky Audi A8 v řádném technickém stavu, avšak označené tímto kódem VIN, nepochybně došlo k zásahu do identifikátoru tohoto vozidla a vozidlo tedy bylo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z výše uvedených důvodů nemohlo být předmětné vozidlo předmětem pojistné smlouvy. Uzavřená pojistná smlouva je tedy neplatná a žalobci nevzniká právo na výplatu pojistného plnění. Pokud v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl vlastníkem vozidla, ani že by byl jeho oprávněným držitelem, nelze dospět k závěru, že žalobce byl osobou pojištěnou, tedy ani oprávněnou osobou k přijetí pojistného plnění.
Z těchto uvedených důvodů soud žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 23 Co 335/2013-201, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že by vozilo nabyl na základě řádně uzavřené kupní smlouvy, resp. že se stal oprávněným majitelem vozidla.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 23 Cdo 4054/2010 a usnesení sp. zn. 33 Odo 83/2001) odvolací soud dovodil, že se žalobce nemůže domáhat plnění z titulu pojistné smlouvy, jelikož neprokázal existenci vlastnického práva k pojištěné věci. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně právního posouzení oprávněnosti držby, kdy poukazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5278/2009, 23 Cdo 3501/2010 a sp. zn. 23 Cdo 3961/2010, v nichž dovolací soud vyslovil jednoznačně názor, že pokud v souvislosti s prokazováním platnosti pojistné smlouvy nebylo prokázáno, kdo a kdy provedl zásah do VIN, nelze v takovém případě posoudit neoprávněnost držby daného vozidla pojistníkem, jak učinil v tomto případě odvolací soud. Poukazuje na to, že v tomto řízení nebylo ani tvrzeno ani prokazováno, že by zásah do VIN u předmětného vozidla měl provést sám žalobce, ani zda k tomuto zásahu mělo dojít před či po uzavření pojistné smlouvy, resp. ani to, zda o změněném VIN žalobce vůbec věděl, či vůbec vědět mohl.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání i v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, v řešení procesní otázky ohledně hodnocení důkazu.
Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ), které spočívá v následujícím:
- odvolací soud posoudil držbu předmětného automobilu žalobcem jako neoprávněnou, ačkoli k tomuto posouzení nebyly splněny zákonné předpoklady;
- odvolací soud se v předmětném soudním řízení zabýval vlastnickým právem žalobce, resp. oprávněností či neoprávněností držby, ačkoliv žalovaná na tomto posouzení nemohla mít naléhavý právní zájem;
- odvolací soud posuzoval platnost pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení podle oprávněnosti držby, ačkoli ta je dle judikatury dovolacího soudu irelevantní, přičemž zcela ignoroval skutečnou vůli účastníků řízení při uzavírání, resp. samotném účelu předmětné pojistné smlouvy;
- jednání žalované by pro rozpor s dobrými mravy nemělo požívat právní ochrany.
Namítá, že odvolací soud dále posuzoval vlastnické právo žalobce k předmětnému vozidlu, aniž by žalovaná byla aktivně legitimovaná k této námitce. Tím by byla pouze osoba, která by se sama považovala za vlastníka předmětného vozidla. V tomto případě je však zřejmé, že žádná taková osoba neexistuje, což už samo o sobě presumuje závěr, že jediným oprávněným vlastníkem je právě žalobce. Dovolatel na podporu svého právního závěru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1573/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2357/98.
Podle dovolatele je v daném případě irelevantní posuzování jednak vlastnického práva žalobce, ale i typu držby žalobce ohledně předmětného vozidla. Předmětná pojistná smlouva jednoznačně směřovala k pojištění předmětného vozidla, které bylo dostatečně specifické a určité, kde bylo sjednáno, že pojistník má nárok na pojistné plnění v případě pojistné události. Odvolací soud se v rozhodnutí nezabýval legitimním pojistným zájmem žalobce na pojištěné věci, resp. nevzal vůbec v potaz vůli smluvních stran při uzavírání pojistné smlouvy.
Poukazuje dále na to, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo Odo 873/2001 mj. vyplývá, že osobou, jíž náleží pojistné plnění, může být v podstatě kdokoli, pokud je tak sjednáno v pojistné smlouvě nebo tak vyplývá z pojistných podmínek. Pokud tedy z pojistné smlouvy vyplývá, že pojistné plnění bude vyplaceno pojistníkovi, pak státní orgány v podobě soudů nejsou oprávněny do této vůle stran zasahovat. V tomto dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1454/10 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3784/2009. S ohledem na citovaný judikát Nejvyššího soudu je dovolatel toho názoru, že se odvolací soud neměl zabývat vlastnictvím či typem držby ohledně předmětného vozidla, ale účelem uzavření pojistné smlouvy. I kdyby tedy byl žalobce skutečně neoprávněným držitelem předmětného vozidla, měl by i přes to pojistný zájem na majetku předmětného vozidla, neboť bez jeho existence hrozila přímá majetková ztráta výhradně jemu, a tudíž je třeba předmětnou pojistnou smlouvu považovat za platnou.
S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 557/05 dovolatel dovozuje, že pokud vůle smluvních stran pojistné smlouvy směřuje k pojištění předmětné věci, je daný úkon platný, a to i bez ohledu na to, že pojištěný nebyl v době uzavírání pojistné smlouvy vlastníkem dané věci, resp. oprávněným držitelem.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se žalovaná nevyjádřila.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že pokud není stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je dovolání důvodné, spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele ohledně neoprávněné držby, tj. že soudy dospěly v rozporu s citovanou judikaturou k nesprávnému závěru o tom, že držba předmětného automobilu žalobcem není oprávněná. Dovolatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. května 2012, sp. zn 23 Cdo 5278/2009, ze dne 26. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 3501//2010, ze dne 21. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 3961/2010 jsou založena na odlišném skutkovém stavu; v daných případech soudy právní závěr o prokázání vlastnictví, resp. oprávněné držbě založily na dalších okolnostech ohledně údajné koupě resp. nabytí vlastnického práva pojistníka, což právě v posuzovaném případě dovolatel neprokázal. Předmětná rozhodnutí vycházela z právního závěru, že ve vztahu k pojistné smlouvě nemůže hrát roli existence falešného, pozměněného registračního čísla VIN (identifikátoru karoserie), pokud je předmět pojištění dostatečně individualizován dalšími technickými údaji a vlastnostmi, charakterizujícími nezaměnitelně pojištěné vozidlo, tudíž že pojistná smlouva není neplatná pro nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964, platného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ). Rozsudek odvolacího soudu není tedy v rozporu s poukazovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel dále namítal, že na základě nesprávného procesního postupu soudů, který je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, soudy dovodily, že dovolatel není oprávněným držitelem. Dovolatel namítal, že soudy vyšly ze zprávy od společnosti ČEZIA, podle které automobil s předmětným VIN shořel při autonehodě v Německu, ale že věrohodnost tohoto důkazu je oslabena, neboť tato společnost je mandantem žalované. Dovolatel ale pominul, že soudy svůj závěr o tom, že vozidlo s předmětným VIN bylo zničeno, opřely nejen o uvedenou zprávu, ale i o zprávu Národní centrály SIRENE, kdy navíc tento skutkový závěr nebyl pro posouzení o oprávněnosti držby resp. vlastnictví vozidla dovolatelem rozhodující. Soudy tudíž procesně postupovaly v souladu s uvedeným judikátem, protože dovolatelem zpochybňovaný důkaz byl jen součástí logického důkazního řetězce, který nenarušoval, a nebyl důkazem rozhodujícím. Lze tak uzavřít, že právní posouzení držby jako neoprávněné je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel dále rozporoval postup soudu, který se k námitce žalované zabýval vlastnickým právem žalobce, resp. oprávněností držby, ačkoliv podle judikatury Nejvyššího soudu nemohla mít žalovaná na tomto posouzení naléhavý právní zájem. Rovněž ani tato námitka není opodstatněná. Dovolatelem uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1573/2006 a ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2357/1998, řeší aktivní legitimaci k podání určovací žaloby /§ 80 písm. c) o. s. ř./, kdežto v posuzovaném případě žalovaná vznášela námitku ohledně vlastnictví vozidla ve sporu o zaplacení pojistného plnění. K uvedené námitce je oprávněn každý z účastníků řízení a uvedené judikáty nemohou být na daný spor aplikovány.
Pokud se jedná o námitku dovolatele k závěru odvolacího soudu o neplatnosti pojistné smlouvy, kdy otázkou, na které stojí posouzení této věci, je, zda může platně uzavřít pojistnou smlouvu podle zákona č. 37/2004 Sb. na pojištění automobilu osoba odlišná od majitele či oprávněného držitele vozu, Nejvyšší soudu dospěl k závěru, že tato námitka splňuje předpoklady pro vymezení přípustnosti dovolání proto, že se odvolací soudu při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ) dospěl k právnímu závěru, že pojistnou smlouvu může uzavřít i osoba odlišná od vlastníka a oprávněného držitele vozidla, když uvedl: Zákon č. 37/2004 Sb. nezakazuje, aby pojistnou smlouvu jako pojistník a pojištěný platně uzavřela i osoba odlišná od vlastníka či oprávněného držitele pojištěné věci, za předpokladu, že jí svědčí legitimní pojistný zájem na pojištění věci. Skutečnost, zda předmět pojištění (v souzené věci odcizený automobil) pochází z trestné činnosti či nikoliv, je tudíž sama o sobě pro posouzení platnosti pojistné smlouvy nerozhodná. Jestliže zcela zásadní okolností mající vliv na platnost pojistné smlouvy je existence legitimního pojistného zájmu na straně pojištěného, resp. pojistníka (jedná-li se o tutéž osobu), potom při neexistenci či odpadnutí pojistného zájmu pojistná smlouva zaniká (obdobně viz Horn, J. Pojistné právo. Svazek 25. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1934. s. 376 a násl.). Proto, pokud pojistník, který je zároveň pojištěným, uzavřel pojistnou smlouvu vědomě za jiným účelem, než oprávněnou potřebou ochrany před následky nahodilé skutečnosti vyvolané pojistným nebezpečím, a pojistitel o takové skutečnosti nevěděl ani nemohl vědět, je pojistná smlouva relativně neplatná dle § 40a ve spojení s § 49a obč. zák. Nejvyšší soud s ohledem na uvedenou judikaturu dospěl proto k závěru, že dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, jestliže odvolací soud dovodil, že pojistná smlouva je absolutně neplatná proto, že ji uzavřel pojistník a zároveň pojištěný, který neprokázal k předmětu pojištění své vlastnictví a ani oprávněnou držbu.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně na základě ustanovení § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu