23 Cdo 1369/2012
Datum rozhodnutí: 29.07.2013
Dotčené předpisy: § 31 písm. e) předpisu č. 216/1994Sb., § 31 písm. b) předpisu č. 216/1994Sb., § 32 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb., § 44 předpisu č. 216/1994Sb.




23 Cdo 1369/2012


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce M. K. , identifikační číslo osoby , zastoupeného Mgr. Liborem Zemancem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 15/8, proti žalované Auto Infinity a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 26743493, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 88/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 2 Cmo 205/2011-50, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 2 Cmo 205/2011-50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2011, č. j. 28 Cm 88/2010-25, zrušil rozhodčí nález, vydaný rozhodčím senátem pod sp. zn. 2587/2009 ze dne 27. května 2010, ve složení rozhodčího senátu JUDr. Michala Pacovského, předsedy, a členů JUDr. Zdenky Beranové a Mgr. Tomáše Linhy (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že rozhodčí nález byl vydán v rozhodčím řízení vzhledem k rozhodčí smlouvě, sjednané účastníky v čl. XI. Všeobecných obchodních podmínek pro finanční leasing (dále jen VOP ), jako přílohy a nedílné součásti leasingové smlouvy č. 13001631 uzavřené mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu žalobce odůvodnil s odkazem na ustanovení § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen ZRŘ ). Při jednání dne 23. března 2011, pak uplatnil další důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ s tím, že mu nebyla poskytnuta možnost před rozhodci žalobu řádně projednat. Podle soudu prvního stupně žalobce při prvém úkonu, tedy při jednání konaném v rozhodčím řízení dne 4. března 2010, vznesl námitku nepříslušnosti rozhodčího řízení s poukazem na to, že rozhodčí doložka zanikla výpovědí leasingové smlouvy. Žalobce vznesl i námitku promlčení v případě uplatněného návrhu na zahájení rozhodčího řízení (kdy se jednalo o druhý návrh podaný po zrušení prvního rozhodčího nálezu), též do protokolu z jednání dne 4. března 2010. Důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 písm. b) ZRŘ je dán, když je nesporné, že leasingová smlouva zanikla výpovědí leasingové smlouvy, a to v celém rozsahu, a tedy na rozhodnutí ohledně případné pohledávky žalobkyně (v tomto soudním řízení žalované) již rozhodčí doložka nedopadá. Tato námitka ze strany žalobce byla uplatněna včas a v souladu s ustanovením § 15 ZRŘ. K dodatečně uplatněnému důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) ZRŘ konstatoval, že jednak není důvodný a dále poukázal na ustanovení § 32 odst. 1 ZRŘ. Dále dodal, že druhá žaloba (po zrušení prvého rozhodčího nálezu) byla podána po lhůtě stanovené v § 16 ZRŘ, tudíž nemohly v dané věci zůstat zachovány účinky původně podané žaloby.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zrušení uvedeného rozhodčího nálezu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Jestliže žalobce v řízení před soudem prvního stupně rozšířil svůj návrh na zrušení rozhodčího nálezu o důvod uvedený v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, dospěl odvolací soud k závěru, že tento návrh žalobce na zrušení rozhodčího nálezu byl podán po lhůtě stanovené v ustanovení § 32 odst. 1 ZRŘ. Žalobce uplatnil námitku nepříslušnosti rozhodčího soudu věc projednat teprve po zahájení jednání ve věci samé, v rámci svého vyjádření k podané žalobě. Dále z doplňujícího vyjádření žalobce zjistil, že v písemném podání, které představovalo vyjádření k žalobě před zahájením jednání ve věci, tuto námitku neuplatnil vůbec. Cituje ustanovení § 33 ZRŘ dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu, a to ani z důvodu uplatněného dle ustanovení § 31 písm. b) ZRŘ.
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně ve všech jeho výrocích) napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel se předně neztotožňuje s výkladem ustanovení § 32 odst. 1 ZRŘ, jak jej učinil odvolací soud. Dle jeho názoru se tříměsíční lhůta týká pouze samotného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, nikoli na doplnění odůvodnění návrhu. Za podstatnou právní otázku tedy považuje, zda může soud zamítnout návrh na zrušení rozhodčího nálezu, i když návrh na zrušení byl podán v zákonné lhůtě, jestliže navrhovatel po této lhůtě při jednání soudu o zrušení rozhodčího nálezu tento návrh odůvodní další skutečností, která prokazatelně nastala.
Dále formuluje další právní otázky: a) zda je vznesená námitka promlčení s odkazem na ustanovení § 16 ZRŘ podřaditelná jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu pod ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, když se v daném případě nejednalo o námitku nedostatku pravomoci zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, b) zda je soud oprávněn v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat závěr rozhodce o nedůvodnosti vznesení námitky promlčení, c) zda je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, jestliže se rozhodčí senát vznesenou námitkou promlčení ve smyslu ustanovení § 16 ZRŘ vůbec nezabýval. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se k dovolání žalobce dle obsahu spisu a předkládací zprávy nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2013, to je před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení vyplývá, že dovolací soud může při přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Důvodnost dovolání může přitom založit jen taková právní otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (která je pro toto rozhodnutí určující).
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Vzhledem k ustanovení článku II bodu 1 zákona č. 19/2012 Sb., jímž byl změněn zákon o rozhodčím řízení a podle něhož rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů, je pro posouzení dané věci rozhodné znění zákona o rozhodčím řízení před novelou provedenou tímto zákonem, tedy znění účinné do 29. února 2012.
K nastolené otázce dovolatele, zda je soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu oprávněn přezkoumávat závěr rozhodce o nedůvodnosti vznesené námitky promlčení, dovolací soud připomíná, že při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu totiž nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, 23 Cdo 2570/2007). Kontrolní funkce soudů nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu (rozpor s hmotným právem), neboť by se tím z řízení o zrušení rozhodčího nálezu stávalo kvaziodvolací řízení. Kontrola se proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07). Odvolací soud tedy v tomto ohledu správně poukázal na to, že zákon o rozhodčím řízení neumožňuje soudu v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat rozhodčí nález po věcné stránce.
Dovolání je nicméně důvodné, neboť odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 32 odst. 1 ZRŘ o významu lhůty k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu.
Podle ustanovení § 31 písm. b) ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje. Podle ustanovení § 32 odst. 1 ZRŘ, návrh na zrušení rozhodčího nálezu musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 44 ZRŘ nestanoví-li zákon jinak, použijí se pro řízení před soudem podle zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů obdobně ustanovení občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011, uveřejněném pod číslem 100/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz, dospěl k závěru, že při řešení otázky výkladu ustanovení § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení pro možnosti uplatnění dalších důvodů zrušení rozhodčího nálezu v řízení zahájeném ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, je třeba vycházet z obdobného užití občanského soudního řádu. Ustanovení § 32 zákona o rozhodčím řízení (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb.) je významné jen z hlediska posouzení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Nemůže představovat omezení procesních práv žalobce doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 citovaného zákona v průběhu řízení. Omezení práva je doplňovat mohou představovat jen zákonné procesní limity podle občanského soudního řádu (například koncentrace řízení). V řízení o zrušení rozhodčího nálezu zahájeném před uplynutím lhůty podle ustanovení § 32 zákona o rozhodčím řízení tedy lze i po uplynutí této lhůty uplatnit (další) důvody zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení.
Odvolací soud tedy tuto otázku posoudil v rozporu s uvedenou judikaturou a dovolání je důvodné.
Dovolací soud se již nezabýval dalšími dovolacími námitkami formulovanými výše pod písmeny a) a c), neboť na řešení těchto právních otázek rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy není správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. července 2013

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu