23 Cdo 1345/2010
Datum rozhodnutí: 25.05.2011
Dotčené předpisy: § 415 obč. zák.



23 Cdo 1345/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce D. K. , zastoupeného Mgr. Danielem Musilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, proti žalované České kanceláři pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo 700 99 618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem v Brně, Radnická14/16, s adresou pro doručování Praha 2, Londýnská 59, o zaplacení 73 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 488/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2009, č.j. 16 Co 263/2009-67, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2009, č.j. 16 Co 263/2009-67, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. března 2009,
č.j. 7 C 488/2008-54, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 73 200 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I. a náklady řízení podle výroku II.; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, při posouzení věci vyšel ze zjištění, že žalobce po dopravní nehodě dne 2.7.2007, při níž bylo poškozeno jeho vozidlo, dal auto do autorizované opravny a po dobu opravy v trvání 56 užíval pronajatý vůz. Za pronájem vozidla zaplatil 129 948 Kč a po odečtení nákladů, které by žalobce vynaložil na provoz vlastního vozidla, by činila škoda, vyčíslená žalobcem částku 94 754 Kč. Protože žalovaná vyplatila žalobci na úhradu nákladů za užívání náhradního vozidla jen částku 21 554 Kč, kterou považovala za přiměřenou, požaduje žalobce zaplacení 73 200 Kč, která mu byla oběma soudy přiznána podle § 442 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) ve spojení s § 6 odst. 2 a § 9 zákona č. 169/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, platném v rozhodné době, jako nezbytný a účelně vynaložený náklad spojený s opravou poškozeného vozu a kdy cena těchto nákladů byla považována za cenu v místě a čase obvyklou.
Oba soudy neuznaly námitku žalované, že žalobce porušil povinnost stanovenou v § 415 obč. zák. o předcházení škodám, když si pronajal vozidlo na tak dlouhou dobu. Oba soudy s ohledem na skutková zjištění dovodily, že žalobce nemohl délku opravy nijak ovlivnit. Dospěly k závěru, že žalobce svým jednáním opravu nijak neprodlužoval a po žalobci nebylo možno spravedlivě požadovat, aby zjišťoval obsazenost autorizovaných servisů bezprostředně po nehodě, případně zajišťoval převoz poškozeného vozidla do jiného méně vytíženého autoservisu, neboť zásadní zkrácení lhůty k požadované opravě nebylo možno s ohledem na rozsah opravy a dostupnost náhradních dílů předpokládat a naopak by takové jednání žalobce mohlo vést k navýšení nákladů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tkví podle dovolatelky v tom, že problematika nájmu náhradního vozidla nemá ustálenou judikaturu a není řešena jednotně.
Dobu pronájmu náhradního vozidla na 56 dnů za nájemné ve výši 1 950 Kč/den + DPH považuje dovolatelka za nepřiměřenou. Má za to, že bylo možno při hospodárném jednání žalobce pronajmout vozidlo na 36 dnů při výši nájemného 1000 Kč/den. Je přesvědčena, že nepřiměřenost doby pronájmu nemůže jít k její tíži a žalobcem požadovaná škoda není v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou. Poukazuje na § 415 obč. zák. s tím, že žalobce se nechoval v souladu s dikcí tohoto zákonného ustanovení. Namítá rovněž, že odvolací soud nerespektoval zásadu, podle níž právo ale i výklad práva a jeho aplikace musí směřovat ke spravedlivému výsledku.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), zjistil, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelce nelze dát za pravdu, že měl odvolací soud aplikovat § 415 obč. zák., podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, jestliže svůj právní názor odůvodňovala tím, že doba pronájmu náhradního vozidla uskutečněná žalobcem na 56 dnů za nájemné ve výši 1 950 Kč/den + DPH byla nepřiměřená.
Tato dovolatelkou tvrzená skutečnost nebyla v řízení prokázána.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatelka však staví své právní posouzení věci, které je odlišné od právního posouzení odvolacího soudu, na vlastním skutkovém tvrzení, které ale ze skutkových závěrů soudu nevyplývá. Nebylo prokázáno nehospodárné jednání žalobce, jak dovolatelka tvrdí. Naopak ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce neměl jinou možnost pronájmu náhradního vozidla, když ke svému podnikání potřeboval konkrétní druh vozidla, které bylo dostupné tam, kde pronájem uskutečnil a nemohl ovlivnit ani délku pronájmu, která se odvíjela od nutné doby opravy v autorizovaném servisu. Není tedy možno ze skutkových zjištění odvolacího soudu dovodit, že by se žalobce nechoval v souladu s dikcí zákonného ustanovení § 415 obč. zák., jak se dovolatelka nesprávně domnívá.
Odvolací soud na dané skutkové zjištění, že žalobci vznikly v souvislosti s pojistnou událostí (dopravní nehodou) náklady spojené s pronájmem náhradního vozidla po dobu trvání opravy poškozeného vozidla, správně aplikoval § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný nárok, aby pojistitel za něho nahradil v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody, vzniklé poškozením, zničením nebo ztrátou věci.
Odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem, pokud aplikoval § 442 obč. zák., který stanoví, že se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., jestliže odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem (§ 442 obč. zák. ve vazbě na § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.).
Není-li tedy dovolání žalované přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. května 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu