23 Cdo 1338/2013
Datum rozhodnutí: 02.07.2014
Dotčené předpisy: § 236 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



23 Cdo 1338/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce R. J. B. , zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, PSČ 110 00, proti žalované České republice Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 68 C 117/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 18 Co 430/2012-374, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám právního zástupce žalované, JUDr. Daniela Weinholda, Ph.D., advokáta, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. června 2012, č. j. 68 C 117/2011-313, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve věci žalobce proti žalované dne 15. července 2011 v řízení vedeném pod sp. zn. AH 048/2006 ad hoc rozhodčím soudem složeným z rozhodců Hans Danelius, Jürgen Creutzig a Emmanuel Gaillard (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 18 Co 430/374, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a dospěl k závěru, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení (dále jen ZRŘ ), tj. že žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, nebyl naplněn.
Žalobkyně dále požadovala zrušit rozhodčí nález z důvodů obsažených v § 31 písm. g) ZRŘ, tj. protože jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tyto důvody nejsou dány, především pokud zásadní věcné pochybení rozhodčího nálezu spočívá dle žalobkyně v nesprávném rozlišení pojmů prekluze a promlčení . Soud prvního stupně proto žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl.
Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že je dána pravomoc českých soudů zabývat se předmětným návrhem na zrušení rozhodčího nálezu, neboť se jedná o rozhodčí nález vydaný v Praze, tj. na území České republiky, a řízení o zrušení rozhodčího nálezu tak podléhá českému právnímu řádu.
Soud prvního stupně se podle názoru odvolacího soudu vyjádřil ke všem tvrzeným důvodům ke zrušení rozhodčího nálezu. Pochybení rozhodců při otázce promlčení nebo prekluzi rozhodčího nálezu odvolací soud neshledal. Uvedl, že soud může zrušit rozhodčí nález pouze z důvodů, které jsou obsaženy v ZRŘ. Žádné ustanovení tohoto zákona přitom neumožňuje soudu zrušit rozhodčí nález pro tvrzenou chybnou aplikaci hmotného práva, přičemž promlčení i prekluze nároku bezesporu jsou důvody k zániku závazku podle českého práva.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se domáhá zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e), případně g) ZRŘ, jelikož nesprávným překladem pojmu promlčení a prekluze byl rozhodčí soud uveden v omyl. Následkem uvedení rozhodčího soudu v omyl byla nesprávná aplikace českého hmotného práva. Soudy této námitce nesprávně porozuměly a vyložily si ji jako námitku domáhající se hodnocení, zda rozhodčí soud aplikoval české hmotné právo správně nebo nikoli. Tímto postupem soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá zejména v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil právní otázky rozsahu možností přezkumu rozhodčího nálezu. Odvolací soud uvedl, že zákon o rozhodčím řízení neumožňuje zrušit rozhodčí nález pro chybnou aplikaci hmotného práva. Dovolatel vytýká uvedenému právnímu názoru, že absolutizuje zákaz aplikace hmotného práva a vykládá uvedené ustanovení příliš formalisticky. Soud sice nemůže přezkoumávat správnost rozhodčího nálezu po věcné stránce, je ale povinen zkoumat, zda faktickým postupem ve věci nebyla odebrána možnost věc před rozhodci projednat.
Žalobce považuje za zcela zásadní právní otázku, zda soud při řízení o zrušení rozhodčího nálezu může zrušit rozhodčí nález pro chybnou aplikaci hmotného práva, pokud měla za následek porušení procesních principů a jedné ze stran nebylo umožněno řádné řízení. Žalobce je přesvědčen, že pro zachování základního stupně ochrany práv stran arbitrážního sporu je nezbytné, aby soud byl v případě návrhu na zrušení rozhodčího nálezu povinen zkoumat, zda v daném konkrétním případě nebylo chybnou aplikací a interpretací práva odebráno některé ze stran rovné postavení ve sporu a zda druhá strana nebyla zvýhodněna.
S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítá, že podané dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a není ani důvodné. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, případně zamítl.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí ve věci nemá po právní stránce zásadní právní význam.
Dovolatel namítá, že je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu proto, že odvolací soud nesprávně vyložil právní otázky rozsahu možností přezkumu rozhodčího nálezu. Odvolací soud odmítl námitku žalobce, že ve sporu nebylo zachováno rovné postavení stran, protože jedna ze stran byla zvýhodněna. Faktické zvýhodnění žalované nastalo dle žalobce tím, že rozhodčí soud byl uveden v omyl nesprávným překladem pojmů promlčení a prekluze .
S touto námitkou žalobce se dovolací soud neztotožňuje. Nesprávné rozlišení pojmů prekluze a promlčení , ať již je způsobeno jeho vadným překladem či vadnou aplikací práva, je nutné posuzovat jako součást hmotněprávního posouzení daného právního vztahu. Obecné soudy jsou v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu oprávněny posuzovat naplnění pouze a jen těch důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu, které jsou uvedeny v zákoně o rozhodčím řízení. S názorem žalobce, že vadným překladem pojmů prekluze a promlčení uvedl rozhodčí soud v omyl, a proto je možné rozhodčí nález zrušit pro neposkytnutí možnosti věc před rozhodcem projednat, se dovolací soud neztotožňuje. Přezkoumávání napadeného nálezu z tohoto důvodu by zasahovalo do právního posouzení věci rozhodčím soudem, k čemuž obecný soud není v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu oprávněn. I kdyby toto právní posouzení bylo chybné, nezaložilo by to důvod ke zrušení rozhodčího nálezu pro nerovné postavení stran v rozhodčím řízení.
Nepřípustné dovolání proto Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. b/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1 500 Kč § § 7 bod 4, § 9 odst. 1, § 11 písm.k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 2 178 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátní tarif), a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a přihlížeje ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 2. července 2014

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu