23 Cdo 1338/2009
Datum rozhodnutí: 23.09.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 1338/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně M. P., spol. s r. o., zastoupené JUDr. L. K., advokátem, proti žalovanému J. J., zastoupenému JUDr. J. S., advokátem, o zaplacení částky 173.709,- Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1703/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 3 Co 182/2008-61, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. února 2008, č. j. 13 Cm 1703/2007-44, zamítl žalobu, jíž žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 173.709,- Kč (výrok pod bodem I), a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení (výrok pod bodem II).


Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný, podepsán jako generální ředitel, uzavřel dne 1. 3. 2001 jménem žalobkyně s advokátem JUDr. J. V. dohodu o právní pomoci, jíž byla tomuto advokátovi předána k vyřízení mimo jiné pohledávka uplatněná společností M., a. s., ve výši 868.546,- Kč a v níž byla sjednána odměna advokáta za tuto právní službu v závislosti na míře úspěchu; pro případ, že žalobkyně nebude platit nic, činila smluvní odměna 20 % z uvedené částky. Dne 6. 9. 2005 vystavila společnost M., a. s., storno fakturu na uvedenou částku s tím, že stornuje fakturu storno poplatek za tři užitkové vozy M. B. V. včetně jedné chladírenské nástavby dle objednávky z 20. 6. 2005. JUDr. V. požádal žalobkyni o proplacení odměny ve výši 173.709,- Kč s odůvodněním, že absolvoval řadu jednání s uvedenou společností a společností EKOPURO, s. r. o., výrobcem nástavby, načež došlo k zastavení řízení o zaplacení částky 868.546,- Kč vedeného mezi těmito společnostmi před Městským soudem v Praze a společnost M., a. s., stornovala fakturu vystavenou žalobkyni na tuto částku. Dne 15. 9. 2005 byla na základě písemného pokynu žalovaného, jenž jej podepsal jako generální ředitel žalobkyně, vyúčtovaná částka 173.709,- Kč JUDr. V. zaplacena. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že pokud JUDr. V. nevznikl na zaplacení této částky nárok, byl povinen ji žalobkyni vrátit. Žalobkyně má tedy v takovém případě vůči JUDr. V. pohledávku představující nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nemůže pak tvrdit, že jí současně vznikl nárok na náhradu škody vůči žalovanému, ať již má tento nárok obchodně právní či pracovně právní charakter, a že může tudíž požadovat tuto částku od obou. Podle názoru soudu prvního stupně je vyloučeno, aby se v situaci, že JUDr. V. byla částka 173.709,- Kč zaplacena neoprávněně a žalobkyně má tedy vůči němu nárok na její vrácení, dalo uvažovat o tom, že žalobkyni vznikla majetková újma a tedy nárok na náhradu škody vůči žalovanému. Takový závěr by přicházel v úvahu pouze při nedobytnosti nároku vůči JUDr. V., o takový stav však nejde; i kdyby byl tento nárok promlčen, pak promlčením právo na plnění nezaniká a nebylo ani tvrzeno, že by JUDr. V. námitku promlčení vznesl.


Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 3 Cmo 182/2008-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).


Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který na základě důkazu výpisem z obchodního rejstříku doplnil o poznatek, že žalovaný byl v době od 19. 1. 2001 do 23. 3. 2007 jednatelem žalobkyně a že byl oprávněn jednat za ni samostatně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, s jeho právním posouzením se však zcela neztotožnil. Neshledal správnou úvahu, že žaloba měla směřovat spíše proti advokátu JUDr. V. z titulu vydání bezdůvodného obohacení a že žalovaný není v řízení o náhradu škody pasivně legitimován; poukázal na to, že žalobkyně se v dané věci vydání bezdůvodného obohacení nedomáhá a že se jedná o dva samostatné právní tituly a bylo věcí žalobkyně, čeho se bude žalobou domáhat a z jakého právního titulu. Vypořádal se s argumentem žalobkyně, že její jednatelé jednají podle společenské smlouvy společně, a uzavřel, že pokud se žalobkyně domáhá náhrady škody vůči žalovanému jako svému jednateli, zde především chybí příčinná souvislost, za situace, kdy žalovaný jako jednatel žalobkyně dal pokyn k výplatě částky 173.709,- Kč advokátu JUDr. V. a žalobkyně nevyžádala tuto částku od JUDr. V. zpět, kdy ji bylo možné vymáhat po JUDr. V. a žalobkyně ani netvrdí, že by ji vymáhala.


Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a jehož důvodnost spatřovala v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř], a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].


Žalobkyně především vytkla odvolacímu soudu, že nesplnil svou poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a porušil tak zásadu předvídatelnosti rozhodnutí soudu, jestliže shledal absenci příčinné souvislosti v tom, že žalobkyně spornou částku nevyžádala od advokáta JUDr. V. a ani netvrdila, že by ji po něm vymáhala, aniž žalobkyni vyzval k tomu, aby v tomto směru doplnila svá skutková tvrzení a důkazní návrhy. O tom, že neunesla důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalovaného, se tak žalobkyně dozvěděla až z odůvodnění napadeného rozhodnutí.


Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud otázku příčinné souvislosti posoudil v rozporu s hmotným právem. Argumentovala, že při zjišťování příčinné souvislosti je třeba vždy zjišťovat přímou příčinu a že příčinou škody může být vždy jen ta okolnost, která škodu konkrétně způsobila. Takovou přímou příčinou vzniku škody bylo podle jejího mínění výlučně to, že žalovaný v postavení jejího jednatele a generálního ředitele dal pokyn k proplacení odměny právní služby JUDr. J. V., ačkoliv tomuto advokátu nárok na odměnu nevznikl, neboť předmětnou právní službu žalobkyni neposkytl. Pro závěr, že toto jednání žalovaného bylo jedinou a tedy přímou příčinou vzniku škody, svědčí podle názoru žalobkyně argument, že pokud by takto žalovaný nejednal, škoda by jí nevznikla, stejně jako by jí nevznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči advokátovi.


Za další otázku zásadního právního významu žalobkyně označila otázku vztahu nároku na náhradu škody a nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jestliže jde o reparaci téže majetkové újmy, avšak tyto nároky jsou dány mezi odlišnými účastníky, resp. posouzení, v němž se soudy nižších stupňů liší, zda za situace, kdy táž majetková újma může být reparována uplatněním nároku na náhradu škody stejně jako uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení, avšak vůči jiné osobě, přísluší žalobci volba, z jakého z těchto právních titulů se bude reparace majetkové újmy domáhat.


Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.


Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].


Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se v posuzované věci nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).


V posuzované věci dovolání přípustné není.


Z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, jakou právní normu při právním posouzení věci aplikoval, tj. zda posuzovaný závazkový vztah vyhodnotil jako vztah obchodní či jako vztah pracovně právní. Jeho konstatování, že žalobkyně uplatnila nárok vůči žalovanému jako vůči jednateli, je nepřesné. Jak v žalobě, tak v dalších podáních ve věci, včetně odvolání, žalobkyně žalovaného důsledně označuje v souvislosti s jednáním, jímž jí měl způsobit škodu, jako generálního ředitele a jednatele. Soud prvního stupně se řešením této otázky nezabýval, neboť vzhledem k tomu, jak věc právně posoudil, neshledal tuto skutečnost významnou pro posouzení důvodnosti žaloby. V tom lze s tímto soudem souhlasit; při posouzení, jaký význam má nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vůči JUDr. V. pro vznik nároku žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému, je právně nevýznamné, zda žalovaný škodu způsobil jako pracovník v pracovním poměru či jako jednatel, jehož vztah k obchodní společnosti se řídí obchodním zákoníkem. Základní předpoklady vzniku nároku na náhradu škody jsou totiž jak v zákoníku práce (srov. § 172 zákona č. 65/1965 Sb. upravující obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu, ve spojení s přechodným ustanovením § 364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb.), tak v obchodním zákoníku (srov. § 135 odst. 1 a § 194 odst. 5, věty třetí, ve spojení s § 757 a § 373 a násl. obch. zák.) tytéž, totiž protiprávní jednání (porušení právní povinnosti), škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodou (jejím vznikem).


V posuzované věci žalobkyně uplatňuje nárok na tzv. skutečnou škodu (srov. § 179 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., resp. § 379, větu první, obch. zák.), jíž se jak v ustálené rozhodovací praxi soudů, tak v právní doktríně rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Jedním z předpokladů vyhovění žalobě na náhradu škody je, že škoda již žalobci vznikla, nejpozději ke dni rozhodnutí soudu, neboť podle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Pokud škoda dosud nevznikla, byl nárok na její náhradu uplatněn předčasně, což má nutně za následek zamítnutí žaloby, tzv. protentokrát , aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, uveřejněný pod číslem 6/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tak posoudil věc soud prvního stupně a tak je třeba chápat též nepříliš zdařile vyjádřený právní názor zaujatý soudem odvolacím. Kritika právního názoru soudu prvního stupně ze strany odvolacího soudu směřuje proti závěrům, které soud prvního stupně ve skutečnosti nevyslovil a lze je nalézt pouze v odvolání žalobkyně, jako výsledek její interpretace (či spíše jisté dezinterpretace) skutečných právních závěrů tohoto soudu. Soud prvního stupně dovodil, že pokud má žalobkyně pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení vůči tomu, komu bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, a pokud zjištěný skutkový stav věci neumožňuje posoudit tuto pohledávku jako nedobytnou (není dosud zřejmé, že právo žalobkyně na vrácení plnění již nemůže být uspokojeno), je opodstatněn závěr, že škoda, jejíž náhrady se žalobkyně po žalovaném domáhá, dosud nevznikla. Odvolací soud pak na poznatku, že žalobkyně vrácení neprávem vyplacené částky od JUDr. V. nevymáhala, založil závěr o nedostatku příčinné souvislosti, což je v situaci, kdy nevyhodnotil zároveň pohledávku žalobkyně vůči JUDr. V. jako nedobytnou, nepochybně míněno tak, že žalobkyni dosud nevznikla škoda, kterou by bylo možno klást do příčinné souvislosti s označeným jednáním žalovaného.


Ve shora již citovaném R 6/2007 přijal Nejvyšší soud závěr, že škoda spočívající v tom, že nároky plynoucí podílníkům fondu z podílového listu nebyly v důsledku špatného hospodaření s majetkem v podílovém fondu plně uspokojeny, může v případě probíhající likvidace investiční společnosti vzniknout podílníkům až při skončení likvidace, neboť teprve nebude-li jejich nárok jako spolumajitelů majetku v podílovém fondu, který investiční společnost spravuje, uspokojen v rámci likvidace, popř. konkursu, vzniká jim majetková újma. Vznik škody na straně podílníka totiž předpokládá, že jeho právo na plnění z podílového listu není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. Obdobně Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 30. června 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, že škoda spočívající v tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl v důsledku špatného hospodaření s členskými vklady plně uspokojen, nevzniká již v okamžiku, kdy družstevní záložna poruší své povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, nýbrž až okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo člena záložny (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo nevymahatelným a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno [právní věta je uveřejněna v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor ), sešitu 30, pod č. C 2822]. Rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, vychází z názoru, že o škodu vzniklou vkladateli nevyplacením jeho pohledávky za bankou, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, by se jednalo až v případě, že by tato pohledávka nemohla být již žádným způsobem uspokojena ani vymáhána (viz právní věta uveřejněná v Souboru, sešitu 28, pod č. C 2288). V usnesení ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, Nejvyšší soud dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen plnit (viz právní věta uveřejněná v Souboru, sešitu CD-1, pod č. C 1404). V usnesení ze dne 14. dubna 2006, sp. zn. 25 Cdo 1397/2004, Nejvyšší soud uzavřel, že náhrady za plnění, k němuž je smluvní partner povinen jako přímý dlužník, se poškozený vůči státu nemůže úspěšně domáhat z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při státním dozoru dříve, než mu vůbec majetková újma vznikla (viz právní věta uveřejněná v Souboru, sešitu CD-3, pod č. C 3437), tedy jakmile právo žalobců na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. V usnesení ze dne 31. května 2006, sp. zn. 33 Odo 971/2004 (viz právní věta uveřejněná v Souboru, sešitu CD-4, pod č. C 4548), řešícím přímo vztah mezi nárokem na vydání bezdůvodného obohacení (zde nárokem na vrácení plnění z neplatné smlouvy) a nárokem na náhradu škody vůči advokátu, který neplatnou smlouvu sepsal, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody může být uplatněn až tehdy, bude-li zřejmé, že nárok na vrácení plnění z neplatné smlouvy nebude možno uspokojit.


Z citovaných rozhodnutí je zřejmé, že dovoláním vymezenou právní otázku soudy nižších stupňů vyřešily v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Vyplývá z nich také záporná odpověď na otázku, zda žalobci přísluší volba, z jakého právního titulu (a tedy též vůči komu) se bude reparace majetkové újmy domáhat, zda z titulu nároku na náhradu škody či z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Je-li jedním z předpokladů úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě, jejíž protiprávní jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor žalobce, nemožnost uspokojit žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči této třetí osobě, pak žalobce (osoba, jíž vznikla majetková újma) volbu nemá; musí uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, a pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno uspokojit, přichází v úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody. Lze tedy uzavřít, že dovoláním zpochybněné právní posouzení věci zásadní význam napadeného rozhodnutí z hlediska právního ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nezakládá.


Výtkou, že odvolací soud nesplnil svou poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., prostřednictvím něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítaná vada řízení může z povahy věci založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce, a tedy též přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pouze za předpokladu, že je důsledkem dovoláním zpochybněného posouzení procesně právní otázky (že jde o střet názorů na výklad normy procesního práva), jejíž řešení bylo pro rozhodnutí ve věci určující. O takový případ v posuzované věci nejde, neboť dovolání napadá pouze konkrétní nesprávný procesní postup soudu. Nelze nakonec přehlédnout, že žalobkyně chybějící tvrzení o tom, že její pohledávka z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči advokátovi je nedobytná, resp. že vůbec přistoupila k jejímu vymáhání, neuvedla ani v odvolání, ač již z rozhodnutí soudu prvního stupně musela zjistit, že soud považuje tuto skutečnost za právně významnou, a neučinila tak dokonce ani v dovolání, na podporu argumentace, že jde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této skutečnosti spatřuje Nejvyšší soud důvod pro závěr, že tato dovolací námitka byla uplatněna toliko účelově a tím spíše není způsobilá založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.


Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud opřel o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, který by podle těchto ustanovení měl vůči žalobkyni právo na tuto náhradu, podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, dovolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. září 2009


JUDr. Zdeněk D e s


předseda senátu