23 Cdo 1333/2017
Datum rozhodnutí: 25.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 1333/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobce J. D. , se sídlem v Rožďalovicích, Zámostí 40, identifikační číslo osoby 10227717, zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalované MONTÁŽNĚ OBCHODNÍ FIRMA s. r. o. , se sídlem v Teplicích Sobědruhy 459, identifikační číslo osoby 25008081, zastoupené Mgr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na viničních horách 1834/24, o zaplacení 147 151 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 186/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 116/2016-278, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 19 Cm 186/2010-257, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 147 151 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit České republice Krajskému soudu v Ústí nad Labem 4 240 Kč (bod II. výroku), o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 6 000 Kč coby náklady spojené se znalečným (bod III. výroku) a o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 159 983,50 Kč (bod IV. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 116/2016-278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 339,45 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalovaná (dále též dovolatelka ) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně posoudil nepřímé důkazy, které byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny . Dovolání považuje za důvodné, když odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v rozporu se zásadou obsaženou v § 132 o. s. ř. a posoudil věc právně nesprávně .
K dovolání žalované se žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud postupoval nesprávně a odchýlil se tak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, když bez dalšího přistoupil na tvrzení žalobce a konstatoval, že k uzavření kupní smlouvy a k dodání zboží skutečně došlo a že s ohledem na předložené nepřímé důkazy však takový závěr nemohl a neměl odvolací soud učinit , pomíjí, že způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, v současnosti nelze zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ). Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
V části dovolání, ve které dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami žalované obsaženými v jejím odvolání, kterými napadala především způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil důkazy ve svém rozhodnutí, není dovolání přípustné, neboť v něm je uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. dubna 2017

JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu