23 Cdo 1298/2007
Datum rozhodnutí: 31.03.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 1298/2007


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně J. Ř., zastoupené advokátem, proti žalované D. C., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 377 466,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 200/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2006, č. j. 12 Cmo 18/2006-201, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 3 Cm 200/2002-167, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. listopadu 2005, č. j. 3 Cm 200/2002-174, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 377 466,80 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 12. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu v části nároku na zaplacení 18% úroku z prodlení z částky 377 466,80 Kč od 25. 12. 1997 do 30. 11. 2000 zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice podnikaly ve stejném předmětu podnikání a dohodly se, že žalobkyně objedná u společnosti V., textilní závody a.s., v B., s níž byla v obchodním vztahu, textilní zboží pro žalovanou, čímž využije množstevní slevy s tím, že cenu zboží žalobkyně žalované přeúčtuje. Soud prvního stupně dále zjistil, že zboží si u jmenované společnosti vyzvedla přímo žalovaná, žalobkyně poté jeho cenu žalované vyúčtovala fakturou z 3. 12. 1997, nebylo však prokázáno, že by ji žalovaná obdržela. Soud prvního stupně vyšel z nesporné skutečnosti, že žalovaná dne 4. 11. 1997 převzala od společnosti V., a.s., B. textilní zboží specifikované v dodacích listech č. 1454 a č. 1455 v množství 506 balíků a 29 balíků. Z výpovědi žalobkyně a svědka Ř. bylo zjištěno, že si každá z účastnic vyzvedávala své zboží sama. Dne 5. 11. 1997 se žalobkyně zúčastnila v době od 8,00 hod. do 13,00 hod. ekonomického školení pořádaného společností I. ve V. Žalobkyně razítko připojené na listině dne 5. 11. 1997 v roce 1997 na jiných dokladech nepoužívala. Z výpovědi svědka K. soud zjistil, že v roce 1997 byl zaměstnán u žalobkyně jako prodejce jejího zboží na území Čech. Zboží mu vozil manžel žalobkyně pan Ř. Žalobkyně mu nikdy sama žádné zboží nepřivezla, ani svědek sám žádné zboží nikde jinde nevyzvedával. Listinu ze dne 5. 11. 1997 (potvrzení o převzetí zboží žalobkyní) vyhodnotil již odvolací soud jako nezpůsobilou dostatečně přesvědčivě prokázat obranné tvrzení žalované, neboť ji zpochybnil z hlediska pravosti a platnosti. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná převzala zboží, jehož cenu společnosti V. textilní závody a.s., uhradila žalobkyně, a u žalované tak došlo k bezdůvodnému obohacení, které je podle § 451 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) povinna žalobkyni vydat. Co se týče obranného tvrzení žalované, podle něhož dne 5. 11. 1997 žalovaná žalobkyni část zboží v P. vrátila, což dokládala listinou z téhož data, toto shledal soud prvního stupně jako nedostatečně přesvědčivé a předloženou listinu zpochybnil z hlediska její pravosti i platnosti, a to s ohledem na jiné provedené důkazy. Soud prvního stupně přitom vycházel ze závěru předchozího zrušovacího usnesení odvolacího soudu, který předmětné potvrzení z 5. 11. 1997 posoudil jako nezpůsobilé dostatečně prokázat tvrzení žalované, že si od ní žalobkyně uvedeného data převzala v jejím skladu v P. 29 balíků a 506 balíků textilního zboží v celkové ceně 377 466,80 Kč, což dokládala citovaným dokladem obsahující text: Dnešního dne jsem převzala smyčkové zboží dod. listů 1454 a č. 1455 ze dne 4. 11. 1997 od výrobce a.s. B. V P. dne 5. 11. 1997, podpis Ř., otisk razítka T. .


K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2006, č. j. 12 Cmo 18/2006-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaná namítala, že z převzatého zboží si pro svoji potřebu ponechala 4 balíky damaškového zboží a zbývající zboží 506 balíků a 29 balíků smyčkového zboží si od ní 5. 11. 1997 odvezla žalobkyně, která jí převzetí zboží písemně potvrdila, k čemuž předložila doklad z uvedeného dne. K tomu žalobkyně uvedla, že podpis na tomto dokladu je její, ale doklad podepsala bianco a měla na něj být doplněna plná moc pro žalovanou k převzetí zboží v případě potřeby a že doklad byl vyhotoven dva až tři roky před uvedeným dnem. Svědkyně K., bývalá zaměstnankyně žalované, k této otázce vypověděla, že žalobkyni nikdy neviděla přebírat zboží od žalované v jejím skladu v P. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením dokladu ze dne 5. 11. 1997 soudem prvního stupně, že jím není prokázáno vystavení potvrzení žalobkyně uvedeného dne, ani tvrzení žalované o převzetí předmětného zboží žalobkyní. Odvolací soud dále dovodil, že správnost závěru soudu prvního stupně, pokud jde o možnost odvozu předmětného zboží žalobkyní, je podpořena také nereálností takového jednání žalobkyně z hlediska jejích časových i osobních možností s ohledem na to, že neřídila velký dodávkový automobil, jehož by bylo třeba k odvezení tak velkého množství zboží, a která navíc automobil neřídí ve tmě z důvodu špatného vidění, jakož i nemožností žalobkyně absolvovat zpáteční noční jízdu. Správnost uvedeného závěru je navíc podepřena také svědeckými výpověďmi svědků J. Ř., manžela žalobkyně, který vypověděl, že zboží pro žalobkyni vozil on nebo některý z řidičů, výpovědí zaměstnance žalobkyně K., jenž uvedl, že on sám žádné zboží nevyzvedával, a že zboží vozil žalobkyni její manžel pan Ř., a také, že nikdy neodebírala jedna podnikatelka zboží pro druhou, ale vždy si každá vyzvedávala své zboží pro sebe. Poslední část výpovědi potvrdil i svědek Ř. s tím, že po samostatném převzetí zboží každou z účastnic byla jeho cena účtována společností V., textilní závody a.s., žalobkyni, která ji následně přefakturovala žalované. To, že by si žalobkyně někdy přijela k žalované pro zboží, které by žalovaná pro žalobkyni vyzvedla, nepotvrdila ani svědkyně K. (bývalá zaměstnankyně žalované). S uvedenými výpověďmi koresponduje i tvrzení žalobkyně, která předložila doklad, že se předmětného dne 5. 11. 1997 zúčastnila ekonomického semináře pořádaného společností I. spol. s r.o., takže si i z toho důvodu zboží u žalované převzít nemohla. Co se týče námitky žalované týkající se pravosti podpisu žalobkyně na dokladu z 5. 11. 1997, pak sama žalobkyně jej nezpochybnila a vysvětlila, že doklad byl podepsán již dříve než v roce 1997 bianco a měl na něm být doplněn text o plnou moc žalované k převzetí zboží za žalobkyni od některého z dodavatelů. Kromě uvedeného je zpochybnění existence či pravosti dokladu ze dne 5. 11. 1997 jako dokladu o údajném převzetí předmětného zboží žalobkyní podpořeno i výpovědí svědkyně K., která vypověděla, že někdy viděla u žalované čistý papír s podpisem a razítkem žalobkyně, nezajímala se však o důvod takového dokladu . Nevěrohodnost a neobjektivnost svědků Ř. a K., kterou žalovaná namítala, odvolací soud neshledal.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a rovněž označila i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí vychází podle jejího názoru ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná nesouhlasí se závěry odvolacího soudu přijatými k hodnocení jednotlivých důkazů, a to jak listin, tak svědeckých výpovědí. Její argumentace je směřována k popření závěru odvolacího soudu, že neprokázala předání textilního zboží žalobkyni dne 5. 11. 1997. Podle jejího názoru svědek Ř. nepravdivě vypověděl, že z velkoskladu žalované nikdy nedovážel zboží, jeho výpověď je podle jejího názoru nevěrohodná. Žalobkyni nemusel dne 5. 11. 1997 do P. dovézt její manžel pan Ř., ale jiný její pracovník. Proto ani svědek Ř. nemusel vědět, že by se toho dne nějaké zboží u žalované nakládalo a ponechávalo se svědku K. v P., případě že se toho dne dováželo zboží z K. k dealerovi do P. a pro vytížení vozidla pro zpáteční cestu bylo naloženo zboží u žalované. Žalovaná neobdržela fakturu č. 09612976 ze dne 24. 12. 1997 ve výši 377 466,80 Kč. Pokud se týká účasti žalobkyně na školení ve V., žalovaná namítla, že vzdálenost mezi V. a P. je 322 km, a proto pokud po skončení školení žalobkyně s řidičem vyjela do P., pak ve velkoskladu žalované byla mezi 17. a 18. hodinou, tedy v čase, ve kterém se tam žalovaná po odchodu zaměstnanců zdržovala. Starší razítko mohla žalobkyně použít, neboť mohla nastat situace, že novější razítko zapomněla a použila proto staršího razítka, které užíval řidič vozidla, který ji jako zaměstnanec do P. dovážel. Navíc není pochyb, že žalobkyně musela mít více razítek. Rozhodující je, že na dokladu je podpis žalobkyně. Taktéž výpověď svědkyně K., bývalé zaměstnankyně žalované, je nutno hodnotit v souvislosti s jejím trestním stíháním pro podezření ze spáchání hospodářských trestných činů namířených proti žalované, které vyústilo ve vydání trestního příkazu Obvodním soudem pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 2 T 116/2006. Svědkyně přitom ani neuvedla, že u žalované viděla tuto konkrétní listinu bez textu s podpisem žalobkyně a jejím razítkem. Soud měl také přihlédnout k tomu, že žalovaná má svůj velkoobchod v domě, ve kterém také bydlí, mohla proto zboží žalobkyni předávat i ve večerních hodinách bez přítomnosti jejích zaměstnanců, takže nelze dovozovat, že by k takovému postupu nedocházelo. Pokud odvolací soud dovodil, že svědectvím svědka K. bylo prokázáno, že mu zboží k dalšímu prodeji dovážel jednou měsíčně manžel žalobkyně pan Ř., a proto žalobkyně neměla žádnou ekonomickou ani jinou potřebu zboží ze skladu žalované dne 5. 11. 1997 převážet, uvedla žalovaná, že z N. H., popř. K. u V. do P. je přibližně stejná vzdálenost jako mezi N. H., popř. K. a B., kde sídlí V., a.s. Nerozhodná je také podle názoru žalované otázka, jaké razítko žalobkyně na potvrzení z 5. 11. 1997 použila, neboť mohla svoje razítko zapomenout a použít starší razítko, které užíval řidič vozidla, který ji do P. dovážel. Nesprávné závěry tedy odvolací soud také dovodil ohledně ekonomické výhodnosti či nevýhodnosti cesty žalobkyně k žalované dne 5. 11. 1997. Z uvedených důkazů proto nelze dovozovat, že potvrzení ze dne 5. 11. 1997 není způsobilé dostatečně přesvědčivě prokázat převzetí zboží žalobkyní v P.. Žalovaná navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že je podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.


Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání. Dovolatelka v posuzované věci sice namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl (zejména hodnocení listiny z 5. 11. 1997 a hodnocení svědeckých výpovědí souvisejících s obsahem této listiny). Tím ale dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.


Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje dovolání žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., ale uplatnění dovolacího důvodu pouze podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.


Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za takové zjištění je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně procesního) práva.


Dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Zásada volného hodnocení důkazů promítnutá do § 132 o. s. ř. vyjadřuje, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu.


Z obsahu spisu, stejně jako z dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal při hodnocení listiny z 5. 11. 1997 v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů, zejména z výpovědí svědků Ř., K. a K., vyplynuly. Tito svědci obdobně vypověděli, že žalobkyně pro své zboží sama nejezdila a přepravu zboží pro ni prováděl svědek Ř. Rovněž z dokladu vystaveného pořadatelem o účasti žalobkyně na ekonomickém semináři ve V. v inkriminovaný den 5. 11. 1997 a také z výpovědi svědkyně K. v návaznosti na vysvětlení žalobkyně o existenci listiny bez textu s podpisem žalobkyně, kterým žalovaná disponovala, je zřejmé, že skutková zjištění odvolacího soudu vycházejí z provedených důkazů, a že jde o skutečnosti, které jsou významné pro posouzení věci, a také že mezi skutkovými zjištěními, které z nich odvolací soud učinil, není logický rozpor. S tím koresponduje i závěr odvolacího soudu o chybějící logice a ekonomickém smyslu tvrzení žalované, podle něhož měla žalobkyně nechat převézt jeden den své zboží z B. od společnosti V., textilní závody a.s., žalovanou do jejího sídla do P., aby je hned druhý den převážela z P. do N. H., a to s ohledem na vzdálenosti sídla žalobkyně v N. H., žalované v P. a společnosti V., a.s. v B. a ceny komplikovanější přepravy.


Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly v řízení najevo, či že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, byl z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, resp. že by výsledek hodnocení důkazů odporoval ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Jak již shora uvedeno, dovolací soud v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže polemizovat se skutkovými závěry odvolacího soudu, nelze-li tomuto soudu (resp. soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění odvolací soud převzal) v tomto směru vytknout žádné pochybení.


Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší proto dovolání žalované podle § 243b odstavce 2, věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. března 2009


JUDr. Zdeněk Des


předseda senátu