23 Cdo 1294/2000
Datum rozhodnutí: 31.10.2000
Dotčené předpisy:




23 Cdo 1294/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců A) P. A., B) E. J., a C) D. V., jako právních nástupců původní žalobkyně J. A., zastoupených advokátem, proti žalovanému B. p., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání podílu na nemovitostech, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 C 3/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 1999, č. j. 13 Co 336/98-106, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. ledna 1999, č. j. 13 Co 336/98-106, potvrdil - v tam uvedeném znění zamítavého výroku - rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soudu prvního stupně) ze dne 21. května 1998, č. j. 15 C 3/97-82, jímž soud prvního stupně podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon"), výrokem označeným jako I. vyhověl žalobě žalobce J. G. na uzavření dohody o vydání podílu 1/4 nemovitostí ( domu čp. 433 se stavební parc. č. parc. 3673 a pozemku č. parc. 3674 - zast. pl. k. ú. L." - dále jen sporné nemovitosti", resp. nemovitosti"), výrokem označeným jako II. zamítl žalobu původní žalobkyně J. A. (dále jen původní žalobkyně") na uzavření dohody o vydání podílu 1/8 těchže nemovitostí a výroky označenými jako III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení účastníků a o soudním poplatku. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a proti svému rozsudku připustil dovolání.

Soudy obou stupňů dovodily, že důsledkem odmítnutí dědictví v dědickém řízení po matce původní žalobkyně A. K. všemi dědici v první skupině nebylo připadnutí dědictví státu; dědictví, tedy i podíl 1/8 nemovitostí, nabyl jediný dědic, jímž byl jako dědic druhé skupiny bratr zemřelé J. G. (srov. rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 3. října 1961, č. j. 1 n D 559/60-153), který dědictví neodmítl. Uvedený dědic zemřel v průběhu projednávání dědictví po zemřelé A. K. V dědickém řízení po zemřelém J. G. dědictví, včetně podílu 1/4 nemovitostí, připadlo státu, neboť všichni jeho dědici dědictví v tísni odmítli; věci tvořící dědictví po zemřelém J. G. tak přešly na stát na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni, tj. způsobem stanoveným v § 6 odst. 1 písm. h/ restitučního zákona. S přihlédnutím k uvedeným závěrům soudy obou stupňů nepokládaly původní žalobkyni za (odvozenou) oprávněnou osobu a naopak žalobě žalobce J. G. jako syna zemřelého J. G. vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, kterým - s přihlédnutím k jeho obsahu - napadli rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu původní žalobkyně na uzavření dohody o vydání podílu 1/8 sporných nemovitostí. Jeho přípustnost opřeli o ustanovení § 238 odst. 2 písm. a/ (správně § 239 odst. 1) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř."), a uplatnili v něm dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím napadli především závěr, že zemřelý J. G. dědictví po své zemřelé sestře neodmítl. Zastávají totiž názor, že prohlášením ze dne 28. května 1960 je za něj odmítli jeho dědici. Na podporu tohoto názoru v dovolání mimo jiné uvedli, že úmyslem dědiců J. G. bylo zcela samozřejmě odmítnout dědictví za jmenovaného i v dědickém řízení po A. K. Je nelogické, aby na jedné straně dědictví odmítli a na straně druhé, právě v dědickém řízení po A. K., část tohoto dědictví, byť za zemřelého, přijali. posuzuje - li se prohlášení ze dne 28. května 1960 v širších souvislostech, a to i s přihlédnutím k ust. § 31 a § 518 zák. č. 141/1950 Sb., nelze než dospět k závěru, že tímto prohlášením se dědicové J. G. jednoznačně vyjádřili i o odmítnutí dědictví po A. K. za zemřelého". V této souvislosti odkázali na rozsudek bývalého NS ČSR sp. zn. 4 Cz 44/74". Následně zpochybnili správnost právního závěru, podle něhož původní žalobkyně (dcera zemřelé A. K.) není (odvozenou) oprávněnou osobou. Mají zato, že v důsledku odmítnutí dědictví všemi v úvahu připadajícími dědici, tj. nejen dědici první skupiny, nýbrž i dědicem druhé skupiny J. G., dědictví nemohl nabýt J. G. Za této situace nabyl stát již dědictví po zemřelé A. K. Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 8.

Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnými subjekty (žalobci), řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.



Žalobci nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda původní žalobkyně byla v dané věci (odvozenou) oprávněnou osobou. Především však bude zapotřebí vyřešit svou povahou předběžnou právní otázku, totiž otázku, zda nemovitosti - v požadovaném podílu - přešly na stát až z vlastnictví zemřelého J. G., jenž nabyl dědictví po A. K., neboť jako jediný z dědiců dědictví neodmítl, jak dovodily soudy obou stupňů, a nikoli již z vlastnictví zemřelé A. K., protože její dědici, včetně J. G., dědictví odmítli (za J. G. je odmítli jeho dědici), jak míní dovolatelé, tedy otázku, zda nemovitosti - v požadovaném podílu - připadly státu až jako dědictví po zemřelém J. G. (nikoli již jako dědictví po zemřelé A. K.).

Závěr, že J. G. dědictví po zemřelé sestře A. K. neodmítl, bude - s přihlédnutím k charakteru dovolacích námitek - správný za předpokladu, že ani výkladem právního úkonu dědiců J. G., tj. jejich prohlášení ze dne 28. května 1960 (založeného ve spisu bývalého Státního notářství pro Prahu 2 sp. zn. 2 D 829/1960), nelze dospět k poznání, že tito dědici za něj - tímto prohlášením - dědictví po zemřelé A. K. odmítli.

Vykládací pravidla právních úkonů byla v té době, tj. v roce 1960, obsažena v ustanovení § 31 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák."). Ve smyslu § 31 odst. 1 obč. zák. bylo třeba projev vůle (§ 30 obč. zák.) vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídalo pravidlům (socialistického) soužití. Šlo - li o právní úkon, který měl význam pro plnění jednotného hospodářského plánu, bylo třeba projev vůle vyložit v souladu s úkoly plánem uloženými (§ 31 odst. 2 obč. zák.).

Dne 28. května 1960 vyhotovili dědici po J. G. následující písemné prohlášení:

Dědicové po zemřelém J. G., B. G., J. G. a J. G. jménem svým a J. G. též v zastoupení svých nezletilých dětí odmítají v zákonné lhůtě 30 dnů dědictví po zemřelém J, G.

Poznamenáváme, že k tomuto dědictví napadlo ještě dědictví po zemřelé A. K., sestře zesnulého, které je projednáváno u Státního notářství pro Prahu 1 pod č. j. 1 n D 559/60." Následují tři podpisy.

Soudům obou stupňů lze dát za pravdu v tom, že výkladem - za použití výkladových pravidel obsažených v § 31 obč. zák. - nelze dovodit, že by dědici J. G. tímto prohlášením za něj odmítli dědictví po A. K. V první větě prohlášení uvedení dědici jednoznačně odmítli dědictví po zemřelém J. G. Jeho druhá věta je - s přihlédnutím k jejímu slovnímu vyjádření a v ní obsaženému projevu vůle - pouhou informací pro tehdejší Státní notářství pro Prahu 2 o probíhajícím dědickém řízení po zemřelé A. K. a nelze jí - prostřednictvím výkladu - podsouvat jiný význam než ve skutečnosti měla, tj. pouhý informativní význam ve vztahu k tehdejšímu Státnímu notářství pro Prahu 2. Z uvedeného vyplývá, že dědici po zemřelém J. G. za něj dědictví po A. K. neodmítli, jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Za této situace lze pokládat za správný právní závěr, že toto dědictví, včetně požadovaného podílu na nemovitostech, nabyl jako jediný dědic bratr zemřelé J. G., když všichni dědicové první skupiny dědictví platně odmítli. Požadovaný podíl na nemovitostech tak nepřešel na stát z vlastnictví zemřelé A. K. (dědictví po této zemřelé státu nepřipadlo), nýbrž až z vlastnictví zemřelého J. G., jehož dědici dědictví po něm písemným prohlášením ze dne 28. května 1960 platně odmítli. Za této situace lze pokládat za správný právní závěr, podle něhož původní žalobkyně nebyla (odvozenou) oprávněnou osobou. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2000

JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová