23 Cdo 1289/2009
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 269 odst. 2 obch. zák.



23 Cdo 1289/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně IES REAL & CONSULTING spol. s r.o., se sídlem v Olomouci-Hodolanech, Sladkovského 609/5, PSČ 772 00, identifikační číslo osoby 60704080, zastoupené Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem, se sídlem v Brně Štýřicích, Vinohrady 794/45, s adresou pro doručování Praha 7 Holešovice, Jankovcova 1518/2, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Dobříši, Komenského náměstí 411, s adresou pro doručování Praha 2, Lazarská 6, o zaplacení částky 245 233,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 169/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2008, č. j. 14 Co 234/2008-102, takto:


I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 15. dubna 2008, č. j. 53 C 169/2007-77, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 89 853,20 Kč s 2 % úrokem z prodlení z částky 57 600 Kč od 18. 3. 2003 do zaplacení a z částky 32 253,20 Kč od 3. 7. 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 155 380,60 Kč s 2% ročním úrokem z prodlení od 1. 8. 2003 do zaplacení a co do 2% ročního úroku z prodlení z částky 32 253,20 Kč od 1. 8. 2003 do 2. 7. 2006 (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost CCB-Leasing, s.r.o., uzavřela s žalovaným leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl automobil FORD EU FT 100 2.5 D EEC. Ve smlouvě byla sjednána záloha 61 854 Kč, jednorázový poplatek 2 498 Kč a měsíční leasingové splátky 7 396 Kč. Žalovaný zaplatil pouze zálohu a jednorázový poplatek, dál neuhradil nic. Pro neplacení leasingových splátek odstoupila právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy, a to s účinností ke dni 31. 7. 2003. Žalovaný předal zpět vozidlo právní předchůdkyni žalobkyně dne 26. 11. 2003.
Soud dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimovaná, jelikož prokázala oznámení postoupení pohledávky dlužníkovi, proto soud již nezkoumal platnost smlouvy o postoupení pohledávky.
Uzavřenou leasingovou smlouvu posoudil soud prvního stupně jako inominátní smlouvu podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Dospěl k závěru, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení splátek, které odpovídají době faktického držení předmětu leasingu žalovaným, celkem tedy 51 772 Kč. Soud dále shledal po právu nárok žalobkyně na zaplacení nákladů spojených s odebráním a dalším prodejem předmětu leasingu v celkové výši 32 253,20 Kč a dále částku 5 828 Kč za pojištění uhrazené leasingovým pronajímatelem pojišťovně. Soud prvního stupně žalobkyni tedy přiznal celkem 89 853,20 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2008, č. j. 14 Co 234/2008-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovaný je povinen zaplatit přiznanou částku do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 155 380,60 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 8. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci si v leasingové smlouvě v souladu s ustanovením § 351 odst. 1 obch. zák. dohodli v článku 6.3.4. smluvních podmínek, že v případě odstoupení od smlouvy je žalovaný jako leasingový nájemce povinen uhradit žalobkyni všechny splatné a dosud neuhrazené peněžité závazky včetně jejich příslušenství, dále smluvní a mimosmluvní majetkové sankce, souhrnnou částku ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek poníženou o splátky pojištění do konce leasingové smlouvy, nahradit vzniklou škodu a náklady spojené s odebráním, přepravou, skladování, oceněním a dalším prodejem vozidla včetně ušlého zisku a dále nahradit poměrnou část sjednaných měsíčních leasingových splátek zvýšenou o 20 % za období, kdy měl nájemce vrátit předmět leasingu do doby, kdy ho skutečně vrátil.
Dospěl k závěru, že účastníci v souladu s § 351 obch zák. vyjádřili jednoznačně vůli, aby ustanovení článku 6.3.4. smluvních podmínek o povinnosti leasingového nájemce zaplatit dosud nesplacené měsíční leasingové splátky a nahradit škodu zůstalo v případě odstoupení od smlouvy poskytovatelem leasingu v platnosti. Takovéto ujednání není neplatné pro rozpor se zákonem, ani není neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.).
Žalobkyně pořídila vozidlo za cenu 237 900 Kč, zaplacena jí byla akontace ve výši 61 854 Kč, za následný prodej vozidla obdržela 73 770,40 Kč a soud prvního stupně jí přiznal částku 89 853,20 Kč. Celkem se tak žalobkyni dostalo plnění ve výši 225 477,60 Kč, což nepokrývá ani náklady, které žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, v souvislosti s leasingovou smlouvou vynaložila. Takový postup je dle odvolacího soudu v rozporu s předmětem leasingu, neboť žalobkyně, která své povinnosti ze smlouvy řádně plnila, by takto byla poškozena.
Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný je povinen doplatit žalobkyni částku 355 008 Kč (48 splátek po 7 396 Kč), k této částce je nutno připočíst 32 253,20 Kč (náklady spojené s odebráním a následným prodejem vozidla) a odečíst částku 73 770,40 Kč, kterou žalobkyně za následný prodej vozidla obdržela. Dluh žalovaného představuje sumu 313 490,80 Kč, z této částky však žalobkyně požaduje toliko 245 233,80 Kč. Žalovaný je proto povinen žalobkyni doplatit dalších 155 380,60 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. srpna 2003 do zaplacení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním v rozsahu, v němž byl uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 155 380,60 Kč s 2% úrokem z prodlení.
Dovolatel nesouhlasí s právní argumentací odvolacího soudu a ztotožňuje se se závěry soudu prvního stupně uvedenými v rozsudku ze dne 15. dubna 2008, č. j. 53 C 169/2007-77. Namítá, že ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, správně uzavřel soud prvého stupně, že nárok na úhradu leasingových splátek, které se staly splatnými až po odstoupení od leasingové smlouvy, žalobkyni jako leasingovému pronajímateli nevznikl. Na tom nemůže změnit nic ani ujednání obsažené v leasingové smlouvě pod bodem 6.3.4., neboť z důvodu odstoupení od smlouvy nelze učinit splatnými ty splátky, které doposud nedospěly. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) přípustné, přezkoumal Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Otázka nároků stran při předčasném zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu byla dlouho v judikatuře řešena rozporně. Za účelem sjednocení judikatury v těchto věcech přijal Nejvyšší soud dne 8. září 2010 stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu, sp. zn. Cpjn 204/2007, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 25/2011, v němž komplexně řeší otázky nároků při předčasném ukončení leasingu a běhu jejich promlčecích dob.
Podle ustanovení § 351 obch. zák. zanikají odstoupením od smlouvy všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby obchodního zákoníku podle § 262 obch. zák., řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502 obch. zák. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2).
Ustanovení § 351 obch. zák. má povahu dispozitivní normy. Úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy, kterou obvykle leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky, na něž leasingové smlouvy odkazují, obsahují, je třeba považovat za smluvní konkretizaci nároků podle § 351 odst. 2 obch. zák. Pokud si strany v leasingové smlouvě ujednaly, že odstoupením od smlouvy nezaniká nárok žalobkyně na zaplacení dosud nesplacených leasingových splátek ponížených o splátky pojištění do konce platnosti leasingové smlouvy, pak na základě takového ujednání vzniklo odstoupením od smlouvy leasingovému pronajímateli právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek (do nichž je třeba započítat i případnou akontaci).
Podle citovaného stanoviska je právo na zaplacení všech splátek dáno právě specifickým charakterem finančního leasingu. Odstoupením od leasingové smlouvy dojde sice k předčasnému zániku závazků z leasingové smlouvy, neboť právně dosud nedošlo ke splnění závazků z leasingové smlouvy - leasingový nájemce neměl možnost užívat předmět leasingu po celou sjednanou dobu leasingové smlouvy a nepřešlo na něho rovněž vlastnické právo k předmětu leasingu. Leasingový pronajímatel však splnil své povinnosti z leasingové smlouvy opatřil předmět leasingu do svého vlastnictví na základě žádosti a výběru leasingového nájemce (opatření předmětu leasingu leasingovým pronajímatelem bylo vyvoláno pouze potřebou leasingového nájemce), provedl úhradu pořizovací ceny předmětu leasingu, tento předal leasingovému nájemci do užívání s tím, že leasingový nájemce nese ve smyslu výše uvedeného nebezpečí škody na věci, nese náklady na provoz, údržbu a opravy předmětu leasingu. Při normálním běhu událostí by leasingový nájemce užíval předmět leasingu po celou dobu trvání leasingové smlouvy a nabyl by vlastnické právo k předmětu leasingu, aniž by to vyžadovalo plnění dalších povinností ze strany leasingového nájemce. Hodnotu nepeněžitého plnění, které poskytl leasingový pronajímatel, je proto nutno vyčíslit částkou odpovídající ceně leasingu. Tato je vyjádřena právě leasingovými splátkami, neboť ty v sobě zahrnují náklady na pořízení předmětu leasingu, včetně úroků, které je leasingový pronajímatel povinen hradit peněžnímu ústavu. Leasingové splátky v sobě samozřejmě zahrnují i zisk, který leasingový pronajímatel získá v důsledku své podnikatelské činnosti. Pokud se však předčasným ukončením leasingové smlouvy sníží náklady pronajímatele (např. se sníží výše úroků, které je povinen platit za bankovní služby), musí se tato částka samozřejmě odečíst od leasingových splátek.
Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení součtu všech leasingových splátek i při předčasném ukončení leasingové smlouvy odstoupením leasingového pronajímatele z důvodu neplnění smluvních podmínek žalovaným, je správný. Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. března 2011

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu