23 Cdo 1274/2015
Datum rozhodnutí: 22.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 17 předpisu č. 48/1997Sb., § 40 odst. 2 předpisu č. 48/1997Sb.



23 Cdo 1274/2015
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce MUDr. F. F., zastoupeného JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 4, proti žalované Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem v Praze, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 653.188,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 649/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2014, č. j. 16 Co 487/2012-165, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 4. října 2011, č. j. 7 C 649/2009-60, zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 653.188,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.).
K dovolání žalobce se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Jestliže dovolatel namítá, že dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu náležitě vyřešena otázka týkající se povinnosti zdravotní pojišťovny uhradit poskytovatelům, se kterými není sjednána smlouva, služby poskytnuté pojištěncům, není na takto obecně položené otázce rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně toliko uzavřel, že pakliže neexistovala smlouva mezi žalobcem a žalovanou, bylo možné žalobci proplatit pouze úkony za poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče. Tento závěr je přitom v souladu s ustanovením § 17 a § 40 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 45/1997 Sb. ). Pro rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) bylo tedy rozhodné, že žalobce neprokázal úkony za poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče, tedy neunesl v tomto ohledu břemeno důkazní.
Stejně tak druhá otázka předložená dovolatelem naplnění povinnosti zdravotní pojišťovny zajistit poskytování hrazených služeb svým pojištěncům, včetně jejich místní a časové dostupnosti nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Dovolatel navíc neformuluje žádnou konkrétní otázku, ale toliko cituje ustanovení § 46 odst. 1 věta první zákona č. 48/1997 Sb. Dovolatel přitom pomíjí celkové znění ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., kdy z jeho druhé věty jednoznačně vyplývá, že zdravotní pojišťovna má povinnost zajistit poskytování hrazených služeb svým pojištěncům (včetně jejich místní a časové dostupnosti) právě prostřednictvím poskytovatelů, se kterými uzavřela smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb.
Poukazuje-li konečně dovolatel na další právní předpisy, přičemž namítá, že tyto nebyly odvolacím soudem vůbec zohledněny, pak nepředkládá žádnou konkrétní právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. září 2015

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu