23 Cdo 1257/2010
Datum rozhodnutí: 14.04.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 1257/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Českomoravská investiční a. s., se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6, PSČ 602 00, IČ 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, proti žalovaným 1) TOBA TRADE s. r. o., se sídlem v Ostravě, Ludvíkova 1351/16, PSČ 716 00, IČ 26860414, zastoupené JUDr. Světlanou Vargovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Musorgského 14 a 2) Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČ 70994234, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 8 C 10/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2009, č. j. 13 Co 347/2008-122, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1)žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.360,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Světlany Vargové.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2)žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno venkov ze dne 14. dubna 2008, č. j. 8 C 10/2007-90, ve výroku pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že je neplatná kupní smlouva ze dne 18. prosince 2006, podle níž druhá žalovaná převedla na první žalovanou vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 78 pro obec a katastrální území Zastávka u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov, a to k budově č. p. 35 postavené na pozemku parc. č. 771 zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 771 zastavěná plocha a nádvoří, a ve výroku pod bodem II), kterým byla zamítnuta žaloba na učení, že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika s právem hospodaření s majetkem státu pro druhou žalovanou, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009, dále též jen o. s. ř. (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Platnost kupních smluv uzavřených na základě téhož nabídkového řízení byla předmětem řady dalších sporů s totožným okruhem účastníků, které po zamítnutí žalob soudy nižších stupňů vždy z téhož důvodu, pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, dospěly do fáze dovolacího řízení, a Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v těchto věcech odmítl jako nepřípustná, neboť dovodil, že dovoláním vymezené právní otázky (shodné s těmi, jež byly předloženy též v projednávané věci) zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezakládají (srov. zejména usnesení ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, a z poslední doby např. usnesení ze dne 23. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1317/2008, ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 2622/2008, ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 5026/2008, ze dne 18. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 180/2008, a ze dne 2. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 221/2009, www.nsoud.cz). Ústavní soud shledal dovolatelkou kritizovaný postup obecných soudů ústavně konformním a s jejich právním posouzením se ztotožnil (srov. jeho usnesení ze dne 4. června 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008, www.usoud.cz, jímž ústavní stížnost žalobkyně proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 913/2008 odmítl jako neopodstatněnou).
V konkrétních poměrech této věci pak nelze nalézt důvod, pro který by se měl Nejvyšší soud od závěrů svých předchozích rozhodnutí odchýlit. Lze tedy na ně pro stručnost odkázat a uzavřít, že tu z dovoláním vymezených právních otázek, na níž napadené rozhodnutí spočívá, odvolací soud řešil v souladu s právními předpisy a s judikaturou Nejvyššího soudu a též soudu Ústavního, jestliže dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. (a nelze se tedy zabývat důvodností žaloby), protože z právních předpisů nevyplývá vynutitelné právo ucházet se o majetek státu označený v ustanovení § 38a zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění účinném do 31. 12. 2006, a žalobkyní požadované určení by tak nemohlo mít příznivý dopad na její právní postavení.
Protože na dovoláním předložených otázkách výkladu komunitárního práva napadené rozhodnutí nespočívá, jak Nejvyšší soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 2. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 221/2009, nejsou tyto otázky pro rozhodnutí Nejvyššího soudu relevantní a Nejvyššímu soudu jako soudu posledního stupně tudíž povinnost obrátit se na Evropský soudní dvůr s návrhem na zahájení řízení o předběžné otázce nevzniká (srov. rozhodnutí Soudního dvora ve věci 238/81 CILFIT /1982/ ECR 3415, bod 10).
Z hlediska uplatněných dovolacích námitek tu nejsou ani jiné okolnosti, které by činily rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce, dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1) žalovanou bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady 1) žalované sestávají z odměny, která činí při spojení žaloby na určení neplatnosti smlouvy a určení vlastnictví k nemovitostem 7.500 Kč / dle § 5 písm. b) a d), 14, odst. 1, § 15 a 18 odst. 1 vyhl. č. 484/200 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů, z paušálních náhrad hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč(§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 1.530 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a 2) žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; 2)žalované, která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může 1) žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 14. dubna 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu