23 Cdo 1242/2007
Datum rozhodnutí: 24.02.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 1242/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně G. C. a.s., zastoupené JUDr. V. K., advokátkou, proti žalovanému S. z. ú. P., zastoupenému Mgr. O. T., advokátem, o zaplacení částky 1 736 640 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 129/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2006, č. j. 6 Cmo 258/2005-81, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 014,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. O. T., advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č. j. 4 Cm 129/2002-23, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 736 640 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 31. 7. 2002 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty podle článku V bodu 1 smlouvy o zajištění služby dietního stravování v menze posluchačů vysokých škol, uzavřené mezi účastníky dne 17. 3. 2001, ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. 3. 2002 (dále jen smlouva ). Soud prvního stupně zjistil, že účastníci se v článku V smlouvy dohodli, že nebudou nabízet pracovní uplatnění zaměstnancům druhé strany bez vědomí a dohody dotčené strany. Při nedodržení této dohody se sjednává smluvní pokuta ve výši hrubého ročního příjmu příslušného zaměstnance . Soud prvního stupně provedl výklad tohoto ujednání účastníků a dospěl k závěru, že je pro svoji neurčitost neplatné ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ). Ani při použití výkladových pravidel podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ a § 266 odst. 1 4 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ) nelze jednoznačně určit, jaké porušení smluvní povinnosti má být smluvní pokutou sankcionováno, ani nelze určit výši pokuty nebo způsob jejího určení. Předmětná dohoda účastníků neumožňuje dospět k jednoznačnému závěru o tom, jaké jednání je článkem V smlouvy ze 17. 3. 2001 zakázáno. Nelze totiž bez jakýchkoli pochybností dovodit, zda porušením povinnosti zakládajícím nárok na smluvní pokutu je každý případ pouhého nabízení pracovního uplatnění zaměstnancům druhé strany, nebo pouze některé kvalifikované případy takového jednání, čemuž by nasvědčovaly použité výrazy bez vědomí a dohody dotčené strany . Uvedené ujednání lze vyložit různými způsoby, o čemž svědčí i výpovědi osob, které byly slyšeny před soudem. Kumulativní použití slov bez vědomí a dohody dotčené strany bez upřesnění toho, o jakou dohodu se má jednat, vzbuzuje totiž pochybnosti o tom, s kým má být taková dohoda uzavřena (výklad připouští uzavření dohody mezi smluvními stranami navzájem, mohlo by se však jednat i o uvědomění druhé strany ve spojení s dohodou mezi dotčenou stranou a jejím zaměstnancem, kterému bylo pracovní uplatnění druhou smluvní stranou nabídnuto). Předmětné ujednání vzbuzuje výkladem neodstranitelné pochybnosti o tom, v jaké výši byla smluvní pokuta sjednána, resp. jakým způsobem má být určena. Dostatečně určité určení výše smluvní pokuty nebo stanovení způsobu jejího určení je přitom podle § 544 odst. 1 a odst. 2 ObčZ nezbytnou náležitostí ujednání o smluvní pokutě. Není totiž zřejmé, zda se hrubým ročním příjmem myslí výlučně příjem dotčeného zaměstnance plynoucí z pracovního poměru u té které strany smlouvy, tj. mzda včetně prémií (jak tvrdila žalobkyně), či celkový hrubý roční příjem takové osoby (jak by plynulo z jazykového výkladu tohoto ujednání). Není ani zřejmé (při vědomí toho, že se výše mezd zaměstnanců žalobkyně v letech 2001 a 2002 lišila), ani to, za jaké období má být takový příjem vypočten; zda za období roku 2001 (jak tvrdila žalobkyně), nebo za období roku 2002 (jak vypověděl K. K.), či za období jiné (např. za období kalendářního roku předcházejícího porušení daného ujednání). Pochybnosti vzbuzuje i samotný pojem příslušného zaměstnance , když není zřejmé, zda jím má být osoba, které bylo pracovní uplatnění nabídnuto, nebo osoba, která pracovní uplatnění nabízela. Vzhledem k závěru soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání účastníků v článku V smlouvy se již soud prvního stupně nezabýval otázkou, zda žalovaný nabízel označeným zaměstnancům žalobkyně po dobu trvání smlouvy zaměstnání či nikoliv, a neprováděl ani další dokazování směřující k doložení hrubého ročního příjmu zaměstnanců žalovaného v různých obdobích.


K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č. j. 6 Cmo 258/2005-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a jako správné posoudil i jeho závěry právní. Obsah předmětného ujednání o smluvní pokutě není dostatečně určitý, neboť dostatečně určitý není obsah povinností, jejichž porušení je možno postihnout smluvní pokutou, a rovněž ujednání o výši smluvní pokuty není určité, neboť není zřejmé, za jaké období má být hrubý roční příjem hodnocen, ani o čí hrubý příjem se má jednat. Nová tvrzení a návrh dalších důkazů v odvolání žalobkyně odvolací soud vzhledem k principu neúplné apelace, na kterém je podle § 205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) odvolací řízení postaveno, nepřijal.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za vadu řízení označila žalobkyně výslech Dr. K. nikoliv jako svědka, nýbrž jako účastníka řízení, přestože v době, kdy vypovídal, nebyl již ve funkci statutárního zástupce žalovaného, proto byl i nesprávně poučen. Další vadu řízení představuje podle názoru žalobkyně neprovedení důkazu výslechem JUDr. Š., která byla v době uzavírání smlouvy právní zástupkyní žalobkyně a byla přítomna veškerým jednáním s protistranou. K nesprávným právním závěrům došel odvolací soud podle názoru žalobkyně proto, že nepostupoval podle všech interpretačních pravidel stanovených v § 35 ObčZ a § 266 odst. 3 a 4 ObchZ. Povinností soudu bylo zjistit úmysl, resp. vůli smluvních stran. Pokud tento úmysl zjistit nelze, je nutné projev vůle vyložit podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Při tomto výkladu se vždy musí vzít zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i k následnému chování stran. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nemá podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam, ani žalobkyně žádné důvody pro takový závěr ve svém dovolání neuvádí. Dovolatelka pouze zopakovala argumenty uplatněné v dosavadním řízení a namítla procesní pochybení soudu z hlediska provádění dokazování. Žalovaný se ztotožnil s právními závěry, které přijal odvolací soud i soud prvního stupně, a navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.


Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.


Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání účastníků v článku V smlouvy ze 17. 3. 2001 pro jeho neurčitost.


Jde o posouzení konkrétního závazkového vztahu, námitky dovolatelky lze tedy podřadit jen zkoumání, zda odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Nejvyšší soud přitom dovodil, že nikoliv. Shodně s odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) považuje za neurčité ujednání o tom, jakým způsobem má být smluvní pokuta určena, konkrétně ujednání tom, že se smluvní pokuta sjednává ve výši hrubého ročního příjmu příslušného zaměstnance, aniž by bylo specifikováno, z kterého roku se při výpočtu vychází.


Dovolací soud z obsahu spisu zjistil, že sama dovolatelka v řízení nejprve uvedla, že předmětné ujednání chápe tak, že smluvní pokuta má být vypočtena z hrubé mzdy vypočtené za rok 2001 (srov. č. l. 23), nicméně její zástupce, který jejím jménem smlouvu uzavíral, K. Z. v řízení uvedl, že pokuta měla být vypočtena ze mzdy platné v tom roce, ve kterém došlo k porušení smlouvy, tedy podle posledního platného rozpočtu, konkrétně podle rozpočtu za rok 2002 (srov. č. l. 38).


Třetí výklad sporného ujednání podal v řízení ředitel žalovaného, který byl v této funkci v době uzavírání předmětné smlouvy, MUDr. K.K. tak, že výši smluvní pokuty chápal tak, že se jednalo o období za poslední rok zpátky od data podepsání smlouvy (srov. č. l. 29).


Pokud si sami účastníci smlouvy i v průběhu řízení vykládali obsah sporného ujednání v části týkající se výše smluvní pokuty několika různými odlišnými způsoby, pak nelze než souhlasit se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti tohoto ujednání, kterou nelze odstranit ani výkladem podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ a § 266 ObchZ; jeho závěr o neplatnosti tohoto ujednání ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ pro jeho neurčitost neshledává Nejvyšší soud v rozporu s hmotným právem.


Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. (nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah) a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Dovolatelka v posuzované věci také namítla, že předchozí řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatnila tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.


Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud aniž se mohl věcí dále zabývat podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1 439,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.)..


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 24. února 2009


JUDr. Zdeněk D e s


předseda senátu