23 Cdo 1238/2007
Datum rozhodnutí: 28.01.2009
Dotčené předpisy: § 524 předpisu č. 40/1964Sb., § 85 předpisu č. 128/2000Sb.




23 Cdo 1238/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce m. Ž., zast. JUDr. M. N., advokátem, proti žalovanému Ing. L. K., zast. JUDr. O. H., advokátem, o zaplacení 1,000.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 6/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2006, č. j. 7 Cmo 414/2004-178, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2006, č. j. 7 Cmo 414/2004-178 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2004, č. j. 23 Cm 6/2003-135 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 7. 2004, č. j. 23 Cm 6/2003-135 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1,000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % počínaje od 2. 1. 2001 do zaplacení, dále zamítl žalobu ohledně úroků z prodlení ve výši 10 % za dobu od 2. 1. 2001 do zaplacení z částky 1,000.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 10. 2006, č. j. 7 Cmo 414/2004-178 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně provedl důkaz komisionářskou smlouvou ze dne 20. 9. 1999, Všeobecnými podmínkami K., které jsou součástí uvedené smlouvy, dohodou o uznání závazku ze dne 2. 1. 2001, smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001, oznámením o postoupení pohledávky ze 17. 8. 2001, usnesením městského zastupitelstva žalobce ze dne 13. 8. 2001, vyúčtováním č. 7, 8, 9 a 10, přehledem pohybů na účtu majitele cenných papírů (žalovaného), sdělením SCP a výpovědí svědka P. P. Z provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že k 30. 12. 2000 dluh žalovaného činil na účtu vedeném firmou K. 3,361.978,39 Kč. Stav portfoliového účtu žalovaného byl na konci obchodování firmy K. s cennými papíry nulový. Dohodu o postoupení pohledávky shledal soud prvního stupně platnou, uznání závazku ze dne 2. 1. 2001 pak pokládal za neplatné.

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že se nejprve zabýval tím, zda sporný závazek byl platně uznán či nikoliv. Dospěl k závěru, a to zejména s ohledem na vyúčtování č. 8 za období do 30. 9. 2000 do 30. 12. 2000, v němž bylo uvedeno, že starý zůstatek činil k 30. 9. 2000 4,878.978,39 Kč, že nový zůstatek představuje rozdíl mezi starým zůstatkem a aktivem v obchodování s cennými papíry v tomto období. Pokud v bodě II. dohody o uznání závazku dlužník uznal závazek do výše 3,361.978,39 Kč, uznal tedy závazek, který vznikl za celé období obchodování firmy K. s cennými papíry žalovaného, nikoliv pouze za období od 30. 9. 2000 do 30. 12. 2000. Podle odvolacího soudu byl uznaný závazek v předmětné dohodě jednoznačně určen s odkazem na komisionářskou smlouvu.

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že uznáním závazku se zakládá vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době uznání a je na dlužníkovi, aby neexistenci uznaného závazku prokázal. Žalovanému se podle odvolacího soudu nepodařilo vyvrátit existenci uznaného závazku. V tomto případě žalovaný na dluh také částečně plnil, a to finančními prostředky získanými z obchodů s cennými papíry v posuzovaném období, z čehož lze usuzovat, že se k dluhu přihlásil (§ 407 odst. 3 obch. zák.).

K námitce žalovaného o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobce s ohledem na tvrzenou neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001 odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovanému nepříslušelo právo toto namítat. Smlouva o postoupení pohledávek byla na straně postupitele uzavřena firmou K. a na straně postupníka žalobcem, tedy subjekty odlišnými od žalovaného a proto nemohl být žalovaný tímto úkonem dotčen. Uvedená námitka má relativní povahu, proto je na úvaze toho subjektu, na jehož ochranu je stanovena, zda se jí dovolá. Dohoda o postoupení pohledávky z 9. 8. 2001, je podle odvolacího soudu platným úkonem, neboť žádný z oprávněných subjektů se její neplatnosti nedovolal.

Odvolací soud v závěru odůvodnění rozsudku uvedl, že předmětem postoupení byla jen pohledávka ve výši 3,361.978,31 Kč nikoliv již příslušenství pohledávky, jak to vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávky.

Na základě uvedeného odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

Dovoláním ze dne 31. 1. 2007, doplněným podáním z 11. 6. 2007, napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku s tím, že dovolání podal podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za otázky zásadního právního významu označil to zda

- žalobce může být aktivně legitimovaným k žalobě na základě absolutně neplatného právního úkonu smlouvy o postoupení pohledávky z 9. 8. 2001 uzavřeného starostou obce bez souhlasu zastupitelstva, souhlas byl dán až 13. 8. 2001 a jde o rozpor s ust. § 103 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích,

- uvedená smlouva o postoupení pohledávky je za uvedené situace absolutně či relativně neplatným právním úkonem,

- účastník řízení má právo vznášet námitku neexistence aktivní legitimace žalobce a zda soud k ní musí přihlížet

- uznání závazku je platným právním úkonem, když u uznávajícího absentuje vůle k uznání a zda musí v takovém případě uznávající prokázat neexistenci závazku,

- jasně uznaný závazek s odkazem na Listinu, v níž je uvedena jiná částka než uvedená v uznání , je platným uznáním.

Dovolatel v dovolání poté podrobně popsal způsob svého obchodování s firmou K., a. s. a dále popsal, jak došlo k uznání závazku ze dne 2. 1. 2001, které se podle dovolatele týká výlučně obchodů s cennými papíry v období od 30. 9. 2000 do 30. 12. 2000, v němž bylo obchodování pro dovolatele aktivní v částce 1,516.519,20 Kč. Dovolatel proto pokládá žalobou uplatněný dluh za neopodstatněný a uznání závazku za neplatné.

Žalobce jako další věřitel úpadce (K., b. d. K., a. s.) se s ním dohodl že k úhradě své pohledávky použije pohledávky postoupené mu smlouvou o postoupení pohledávky z 9. 8. 2001, která byla uzavřena na straně žalobce pouze starostou obce. Podle dovolatele jde o absolutně neplatnou smlouvu, neboť souhlas zastupitelstva s uzavřením smlouvy byl dán až 13. 8. 2001.

Dovolatel dále v dovolání zpochybňoval svědectví svědka P., poukazoval na jeho trestní stíhání, dále namítal, že soudy nepřihlédly k jeho návrhům na provedení dalších důkazů např. účetnictvím firmy K. Taktéž namítal, že je nesprávná argumentace soudu, že na uznaný závazek zaplatil 20.000,- Kč, neboť touto částkou hradil jiné administrativní poplatky.

V závěru dovolání se dovolatel zabýval otázkou aktivní legitimace na straně žalobce, odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 32 Odo 735/2005, 29 Odo 145/2005, 29 Odo 626/2006) a Ústavního soudu z 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, zabývajícími se touto problematikou. Je toho názoru, že jen platná smlouva o postoupení pohledávky může mít za následek změnu v osobě věřitele a nový věřitel tím nabývá též aktivní legitimaci k jejímu vymáhání. Protože smlouva o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001 je podle dovolatele neplatná, neboť podle § 85 zák. č. 128/2000 Sb., ve znění účinném od 2. 8. 2001, bylo zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodnutí mj. o postoupení pohledávky vyšší než 20.000,- Kč a toto rozhodnutí bylo učiněno až dne 13. 8. 2001, není žalobce aktivně legitimován k vymáhání žalované pohledávky.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se podle předkládací zprávy a obsahu spisu k dovolání žalovaného nevyjádřil.

Nejvyšší soud s ohledem na čl. II. bod 2 a 3 zák. č. 59/2005 Sb. s ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. po 1. 4. 2005), avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném před novelou provedenou zák. č. 59/2005 Sb. (dále jen o. s. ř. ).

Dovolací soud konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.

Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání v posuzované věci přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel v dovolání též odkázal.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v daném případě dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závaru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyl vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.

V posuzovaném případě dovolatel mj. za otázku zásadního právního významu označil, zda žalobce je ve věci aktivně legitimován v případě, kdy smlouva o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001 byla uzavřena starostou obce před udělením souhlasu zastupitelstva obce, tj. tato smlouva je podle názoru dovolatele neplatná pro rozpor s ust. § 103 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích.

Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybněných vyplývá, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001 uzavřenou společností K., b. d.K., a. s., v likvidaci, Praha 3 jako postupitelem a m. Ž. jako postupníkem byla postoupena pohledávka ve výši 3,361.978,39 Kč, kterou měl postupitel vůči L. K. (dovolateli).

V usnesení ze dne 13. 8. 2001, č. 01/ZAST/18 zastupitelstvo města Ž. mj. schválilo sepsání smlouvy o postoupení pohledávek za L. K. a současně postup vedení města v řešení pohledávek u firmy K., b. d.K., a. s., v likvidaci .

Dohodou o uznání závazku ze dne 2. 1. 2001 uzavřenou společností K., b. d. K., a. s., P. jako věřitelem a L. K., U., jako dlužníkem, tento dlužník mj. uznal, že ke dni 30. 12. 2000 dlužil věřiteli částku 3,361.978,39 Kč z uskutečněných obchodů s cennými papíry.

V § 85 písm. i) zák. č. 128/2000 Sb., ve znění účinném od 2. 8. 2001 (dále jen zákon o obcích ) je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o vyjmenovaných majetkoprávních úkonech, mj. o postoupení pohledávky vyšší než 20.000,- Kč.

Podle § 103 odst. 1 zákona o obcích zastupuje starosta obec navenek.

Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 9. 8. 2001 je absolutně neplatná podle ust. § 39, neboť je v rozporu s ust. § 85 písm. i) zákona o obcích, protože byla uzavřena dříve, než o uzavření předmětné smlouvy o postoupení pohledávky rozhodlo zastupitelstvo m. Ž. (srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 145/2005, 32 Odo 1163/2006, event. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 721/2000).

Změna v osobě věřitele může být důsledkem jen platné smlouvy o postoupení pohledávky, na jejímž základě nabývá nový věřitel i aktivní věcnou legitimaci k jejímu vymáhání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 377/2007). Platnost smlouvy o postoupení pohledávky však není rozhodná z hlediska plnění závazku dlužníkem novému věřiteli, je-li mu postoupení pohledávky původním dlužníkem oznámeno, resp. novým věřitelem prokázáno.

Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že žalobce není k vymáhání v žalobě uplatněné pohledávky věcně aktivně legitimován a posouzení této otázky provedené odvolacím soudem je nesprávné a v rozporu s judikaturou a hmotným právem.

K dalším námitkám dovolatele týkajícím, se uznání závazku ze dne 2. 1. 2001, jímž žalovaný uznal, že společnosti K., b. d. K., a. s., v likvidaci, P. dluží částku 3,361.978,39 Kč se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že toto uznání je platným právním úkonem, neboť splňuje požadavky stanovené v ust. § 323 obch. zák., avšak je k tomu třeba dodat následující.

Podle § 524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přecházejí mj. všechna práva s ní spojená, tj. mj. i práva vyplývající z jejího případného zajištění.

V posuzovaném případě, nedošlo-li ke změně v osobě věřitele proto, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, nemohlo dojít ani k přechodu práv vyplývajících ze zajištění předmětné pohledávky, v dané věci z uznání dluhu z 2. 1. 2001, na žalobce jako nového věřitele s důsledky s tím spojenými.

Nejvyšší soud s ohledem na to, že posouzení věci provedené odvolacím soudem (a taktéž i soudem prvního stupně) je v rozporu s hmotným právem konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodné, a proto podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a protože i rozhodnutí soudu prvního stupně trpí stejnými vadami, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude podle ust. § 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2009

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu