23 Cdo 1230/2015
Datum rozhodnutí: 16.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 1230/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně GPS ENERGY, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, identifikační číslo osoby 28241584, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 40, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 301/8, o 55.875,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 241/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 2014, č. j. 17 Co 202/2014-394, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.404,40 Kč k rukám jejího advokáta, a to do tří dnů o právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 4. února 2014, č. j. 19 C 241/2011-357, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 55.875,15 Kč s příslušenstvím tvořeným úrokem z prodlení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v řešení otázky, která podle dovolatelky doposud nebyla judikaturou vyřešena. Podle dovolateky jde o hodnocení podání žaloby jako předčasné a o právní posouzení, že existence tzv. rdousícího efektu je vyloučena, přijala-li žalobkyně taková opatření, která jí i přes aplikaci odvodu umožnila nadále pokračovat v činnosti a nedošlo tedy k okamžitému ukončení její podnikatelské činnosti .
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka předloženými otázkami přípustnost předmětného dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud se již ve svém rozhodnutí ze dne 27. dubna 2015, sp. zn. 32 Cdo 267/2015, plně ztotožnil s názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho usnesení ze dne 10. února 2015, sp. zn. I. ÚS 2363/14 (dostupném, tak jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, na http://www.nalus.usoud.cz ), kde s odkazem na svůj nález ze dne 13. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14, jímž shledal ústavně souladnými závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 1 Afs 76/2013, uveřejněného pod číslem 3000/2014 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, posoudil právní názor, že námitku likvidačního dopadu (rdousícího efektu) solárního odvodu nelze s úspěchem uplatňovat v civilním řízení soudním, nýbrž v řízení daňovém, jako ústavně konformní.
Dovolací soud nemá důvod se odchýlit ani od závěrů vyjádřených i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 32 Cdo 936/2014, kde vyslovil, že žalovaná (distribuční společnost) není konečným příjemcem odvodu, toliko subjektem, který je ze zákona povinen odvod srazit (popřípadě vybrat) a odvést, tudíž není pasivně věcně legitimována. V nyní projednávané věci proti žalované tak nemůže být tzv. rdousící efekt zvažován.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. září 2015

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu