23 Cdo 1220/98
Datum rozhodnutí: 16.08.2000
Dotčené předpisy:




23 Cdo 1220/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Z. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. C. a 2) A. C., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 311/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. ledna 1998, č.j. 23 Co 234/97-124, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. ledna 1998, č.j. 23 Co 234/97-124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. ledna 1998, č.j. 23 Co 234/97-124, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (soudu prvního stupně) ze dne 28. února 1997, č.j. 4 C 311/92-102, v odvoláním napadených výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání nemovitostí ( ideální 1/3 domu čp. 45 se stavební parcelou č. 42 /správně 142/ v kat. území a obci S. ) podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon ), a rozhodnuto o nákladech řízení. Zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku.

Zatímco soud prvního stupně neshledal žalobu po právu dovodiv, že žalobce v řízení neprokázal, že žalovaní nabyli ideální třetinu sporných nemovitostí za podmínek předpokládaných ustanovením § 4 odst. 2 restitučního zákona, tj. v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo v důsledku svého protiprávní zvýhodnění, odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku vyslovil názor, že citované ustanovení v posuzovaném případě nelze aplikovat, protože by to bylo v rozporu s účelem restitučního zákona. Konstatoval, že citované ustanovení je nutno aplikovat vždy důsledně v návaznosti na ustanovení § 1 odst. 1 restitučního zákona, a proto povinnost vydat věc oprávněné osobě může být povinné fyzické osobě uložena pouze tehdy, pokud tato z nedemokratického počínání státu vůči občanovi vytěžila pro sebe prospěch díky svému společenskému postavení, zastávané funkci či politickému smýšlení, popřípadě z jiných důvodů, které jsou v rozporu se zásadami demokratické společnosti tak, jak jsou tyto zásady blíže označeny v § 1 odst. 1 restitučního zákona . Žalovaní nezastávali v době koupě podílu sporných nemovitostí žádné významné společenské postavení či funkce, ani nebyli reprezentanty politického smýšlení ve prospěch tehdejšího společenskopolitického zřízení , pro které by mohli být při nabytí spoluvlastnického podílu zvýhodněni, a jejich případné zvýhodnění související s využitím omylu státu či se stanovením nižší kupní ceny, nelze podle odvolacího soudu hodnotit jako nepatřičné, když žalovaní svým počínáním usilovali jen o to, aby zvrátili nepříznivé důsledky nedemokratického aktu státu, kterým byl rozsudek o propadnutí majetku žalobci bez náhrady a zajistili navrácení majetku do rodiny, kam dříve patřil . Přehlížet podle názoru odvolacího soudu nelze ani skutečnost, že pokud by se žalobce sám nedožil účinnosti restitučního zákona, stala by se žalovaná oprávněnou osobou s přednostnějším pořadím. Za daného stavu shledal odvolací soud nadbytečným provádět dokazování k tvrzení žalobce, že žalovaní nabyli podíl sporných nemovitostí od státu v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem, když ani takové zjištění by nemohlo mít vliv na výsledek řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. brojí proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona nelze vykládat odtrženě od ustanovení § 1 odst. 1 restitučního zákona, resp. že je povinností oprávněné osoby prokázat nejen to, že povinná osoba nabyla věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, případně v důsledku protiprávního zvýhodnění, ale rovněž to, že se tak stalo v souvislosti s jejím společenským postavením, zastávanou funkcí, politickým smýšlením, popř. i z jiných důvodů, které jsou zmíněny v § 1 odst. 1 restitučního zákona. Žalobce je přesvědčen, že podmínky uvedené v § 1 odst. 1 restitučního zákona se vztahují pouze k okolnostem, za kterých stát nabyl oprávnění s věcí nakládat. Navíc připomíná, že má statut oprávněné osoby podle § 19 restitučního zákona jako osoba soudně rehabilitovaná (rehabilitovaná podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů); jeho nárok na vydání věcí se neopírá o důvody uvedené v § 1 odst. 1 restitučního zákona, nýbrž vyplývá se zrušeného trestu propadnutí majetku a je uplatňován způsobem a za podmínek stanovených restitučním zákonem (§ 1 odst. 2 restitučního zákona). Naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. shledává žalobce ve skutečnosti, že odvolací soud - v důsledku výše zmíněného nesprávného právního názoru - neprovedl jím navržené důkazy ohledně ceny nemovitostí a znemožnil mu tak prokázat, že žalovaní nabyli podíl nemovitostí od státu v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem, příp. že uvedením státu v omyl byli protiprávně zvýhodněni coby domnělí spoluvlastníci nemovitostí. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli jeho zamítnutí, když se ztotožnili se závěry, které při svém rozhodnutí učinil odvolací soud. Navíc jsou přesvědčeni, že podíl sporných nemovitostí nenabyli od státu ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani v důsledku protiprávního zvýhodnění, takže není třeba zvláště zkoumat vztah ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona k jeho ustanovení § 1 odst. 1.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, § 10a o.s.ř.)- po zjištění, že dovolání, jež splňuje formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dovolání shledal opodstatněným.

Žalobce v dovolání nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. (§ 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).

Dovolání se opírá především o dovolací důvod podle § 241 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významnou otázku výrokem svého rozhodnutí, nýbrž jen v odůvodnění, je dovolací přezkum objektivně otevřen pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III 253/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 7, ročník 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); subjektivně je pak vymezen v dovolání uplatněnými námitkami, zpochybňujícími závěr odvolacího soudu, podle něhož lze ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona aplikovat pouze v návaznosti na ustanovení § 1 odst. 1 restitučního zákona, tedy že rozpor s tehdy platnými předpisy, případně protiprávní zvýhodnění povinné osoby při nabytí věci od státu se stává relevantním pouze tehdy, došlo-li k tomu či onomu v souvislosti se společenským postavením povinné osoby, jí zastávanou funkcí či politickým smýšlením, popřípadě z jiných důvodů, které jsou v rozporu se zásadami demokratické společnosti tak, jak jsou blíže označeny v § 1 odst. 1 restitučního zákona.

Smyslem restitučního zákona je jak je deklarováno v jeho ustanovení § 1 odst. 1 - především zmírnění následků majetkových a jiných křivd, které vznikly občanskoprávními, pracovněprávními a správními akty učiněnými v rozhodném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských a kulturních právech. Vedle toho restituční zákon upravuje rovněž podmínky při uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků (§ 1 odst. 2 restitučního zákona). Pokud je totiž podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 119/1990 Sb.), zrušen trestní rozsudek a tudíž i jeho výroky o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci, nedochází bez dalšího k obnově vlastnického práva rehabilitované osoby k věci jí v minulosti státem odňaté, dochází pouze ke stavu, kdy rehabilitovaný získává nároky vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků; tedy i nárok na vydání věcí, resp. uzavření dohody o vydání věcí, který je svou povahou nárokem restitučním a musí být uplatněn způsobem a za podmínek upravených zvláštním zákonem, na který zákon č. 119/1990 Sb. výslovně ve svém ustanovení § 23 odst. 2 odkazuje. Tímto zvláštním zákonem je právě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen restituční zákon ), resp. jeho speciální ustanovení v části třetí, tj. § 19 a 20, jimiž je ve skutečnosti dokončována soudní rehabilitace. V ustanovení § 19 restitučního zákona je definováno, kdo je v oblasti trestněprávních vztahů osobou oprávněnou, jeho ustanovení § 20 odst. 1 a 2 určuje, kdo je osobou povinnou v těchto vztazích a jaká je jeho povinnost.

Osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 19 restitučního zákona je osoba rehabilitovaná podle zákona č. 119/1990 Sb., splňuje-li podmínku uvedenou v § 3 odst. 1 nebo 2, a v případě jejího úmrtí nebo prohlášení za mrtvého osoby uvedené v § 3 odst. 4 restitučního zákona. Sluší se zdůraznit, že osoba oprávněná ve smyslu ustanovení § 19 restitučního zákona se nedovolává nápravy křivdy způsobené jí občanskoprávním či pracovněprávním úkonem či správním aktem (§ 1 odst. 1 restitučního zákona); její nárok na vydání věcí, odňatých jí státem realizací trestu propadnutí majetku, je založen již její soudní rehabilitací, při níž došlo mimo jiné i ke .zrušení uloženého trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci; restituční zákon zde slouží pouze k úpravě podmínek a způsobu při uplatnění tohoto nároku (§ 1 odst. 2 restitučního zákona).

Podle § 20 odst. 1 restitučního zákona jsou povinnými osobami mimo jiné i fyzické osoby podle § 4 odst. 2 restitučního zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím. Statut fyzické osoby povinné ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 restitučního zákona (jež je zařazeno do části třetí s názvem Oblast trestněprávních vztahů ), je tedy vymezen výslovným odkazem na ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona, jež je zařazeno do části druhé pod názvem Oblast občanskoprávních a správních vztahů . Otázka povinných (jakož i oprávněných) osob je sice řešena pro každou z oblastí upravených v části druhé a třetí restitučního zákona samostatně, avšak z toho nevyplývá, že právě okruh těchto osob je upraven pro každou z těchto oblastí rozdílně. Rozdílná je pouze specifikace způsobu nabytí věci státem, od něhož pak fyzická osoba věc získala. Jak v oblasti občanskoprávních a správních vztahů, tak i v oblasti trestněprávních vztahů jsou povinnými fyzickými osobami ty, které nabyly věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo v důsledku protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, popř. osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla věc těmito osobami převedena, a to za předpokladu, že stát v oblasti občanskoprávních vztahů získal oprávnění k věci způsobem uvedeným v § 6 restitučního zákona a v oblasti trestněprávních vztahů soudním rozhodnutím.

Již z tohoto výkladu logicky plyne nesprávnost úvahy odvolacího soudu o nutném sepětí ustanovení § 4 odst. 2 s ustanovením § 1 odst. 1 restitučního zákona. Zatímco ustanovení § 1 odst. 1 restitučního zákona deklaruje, kterými občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty mohly být způsobeny křivdy, jež restituční zákon zmírňuje, ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona definuje, kdo je osobou povinnou uspokojit nárok oprávněné osoby na vydání věci, ať již byl tento nárok přiznán restitučním zákonem jako jedna z forem zmírnění následků majetkových křivd či zákonem č. 119/1990 Sb. (tedy bez ohledu na to, zda jde o oblast občanskoprávních a správních vztahů či o oblast vztahů trestněprávních).

Odkaz na ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona znamená, že fyzická osoba (nabyvatel věci) není osobou povinnou bez dalšího, nýbrž jen při splnění předpokladů stanovených právě v uvedeném ustanovení, tj, jestliže věc nabyla buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, tedy za právně neregulérních podmínek. Z tohoto pohledu je restituční zákon určitým kompromisem mezi principem ochrany nabytých práv a principem zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých v období let 1948 až 1989 (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. II. ÚS 83/96). Z ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona však nevyplývá, že naplnění v něm uvedených skutkových podstat je relevantní pouze tehdy, souviselo-li porušení tehdy platných předpisů či protiprávní zvýhodnění osoby nabyvatele s jeho společenským postavením povinné osob, jím zastávanou funkcí či politickým smýšlením, popřípadě s jinými důvody, které jsou v rozporu se zásadami demokratické společnosti tak, jak jsou blíže označeny v § 1 odst. 1 restitučního zákona . První skutková podstata (nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy) postihuje ty případy, kdy nabytí věci od státu fyzickou osobou se stalo za porušení tehdy platných právních předpisů, tedy právních norem publikovaných, resp. alespoň oznámených ve Sbírce zákonů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 640/96, z 10. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 33/96). Nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy se podle podmiňující části § 4 odst. 2 restitučního zákona jeví jako právní skutečnost nezávislá na vůli nabyvatele práva, tedy jako z nabyvatelova pohledu událost. Ze slov zákona nelze dovodit, že rozpor s tehdy platnými předpisy v sobě zahrnuje subjektivní prvek v podobě zaviněného (nedbalostního či úmyslného) komisivního nebo omisivního protiprávního úkonu povinné fyzické osoby. Stranou vymezení hypotézy § 4 odst. 2 restitučního zákona proto zůstává, zda vůbec, případně jakým způsobem se nabyvatel podílel např. na převodu věcí za cenu neodpovídající platnému cenovému předpisu. Ke druhé skutkové podstatě k protiprávnímu zvýhodnění osob nabyvatelů docházelo tehdy, jestliže nabyvatelé byli při nabytí věci od státu zvýhodněni a ke zvýhodnění došlo v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. O zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona však lze uvažovat i tehdy, jestliže při prodeji věci nebyla dodržena pravidla objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc stanovená i interním předpisem ve Sbírce zákonů, popřípadě dříve v Úředním listu nepublikovaným či neoznámeným, jestliže cílem postupu stanoveného takovým interním předpisem byl výběr zájemce o koupi, na něhož pak byla věc převedena ve smyslu tehdy platného právního předpisu obecně závazného. I zde však zásadně platí, že bez právního významu je, zda a v jaké míře se nabyvatel na daném zvýhodnění sám svým chováním podílel. Relevantní je pouze to, že nedodržení pravidel objektivního výběru směřovalo k nemístné preferenci jednoho ze zájemců či dokonce vedlo k vyřazení ostatních občanů z možnosti zajímat se o koupi věci.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá v závěru dovozujícím, že ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona je nutné posuzovat v závislosti na ustanovení § 1 odst. 1 restitučního zákona, tedy že porušení tehdy platných předpisů či protiprávní zvýhodnění osoby nabyvatele je právně významné pouze tehdy, souviselo-li se společenským postavením povinné osoby, jí zastávanou funkcí či politickým smýšlením, popřípadě s jinými důvody, které jsou v rozporu se zásadami demokratické společnosti tak, jak jsou blíže označeny v § 1 odst. 1 restitučního zákona ,na nesprávném právním posouzení věci a není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobce, správný ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1, věty před středníkem o.s.ř.; Nejvyšší soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. srpna 2000

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková