23 Cdo 1213/2013
Datum rozhodnutí: 28.11.2013
Dotčené předpisy: § 114c odst. 2 o. s. ř.




23 Cdo 1213/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyň a) Bayer Schering Pharma OY, se sídlem Pansiontie 47, 20210 Turku, Finsko, a b) Bayer Schering Pharma AG, se sídlem Müllerstrasse 178, 13353 Berlin, Spolková republika Německo, zastoupených JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem Vinohradská 37/938, 120 00 Praha 2, proti žalované Pharmedex s. r. o. , se sídlem Praha 9, Lisabonská 799, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 27151387, zastoupené JUDr. Radimem Charvátem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Brno, Lidická 51, o ochranu práv z průmyslového vlastnictví a ochranu před jednáním nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 13/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012, č. j. 3 Cmo 226/2012-269, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012, č. j. 3 Cmo 226/2012-269, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2012, č. j. 10 Cm 13/2010-233, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly na žalované ochrany svých průmyslových práv a ochrany před jednáním nekalé soutěže žalobou, v níž požadovaly, aby žalované byla uložena povinnost ukončit své jednání, spočívající v přebalování výrobku MIRENA a výrobku DIANE-35, a dále požadovaly přiznat uveřejnění omluvy (v žalobě blíže specifikované ve dvou periodikách) na náklady žalované.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2012, č. j. 3 Cmo 226/2012-269, potvrdil ve výrocích I., II. a III. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2012, č. j. 10 Cm 13/2010-233, kterými bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno, jako již v předešlém rozsudku soudu prvního stupně, který byl z procesních důvodů odvolacím soudem zrušen. Výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení Vrchní soud v Praze změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se především zabýval odvolacími námitkami žalované, kterým namítala, že v dané věci neměl být vydán rozsudek pro uznání postupem podle § 114c odst. 6 občanského řádu (dále jen o. s. ř. ), protože účastníci nebyli řádně předvoláni k jednání. V souladu s § 114c odst. 2 o. s. ř. byl podle žalované soud povinen k přípravnému jednání předvolat nejen zástupce účastníků, ale i účastníky samotné, což neučinil, když předvolal pouze právní zástupce účastníků. Odvolací soud se zabýval i námitkou, jíž žalovaná zpochybnila doručení předvolání k přípravnému jednání předchozímu zástupci žalované do vlastních rukou.
Odvolací soud zdůraznil, že podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené výslovně v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a o. s. ř.). Odvolací soud poukázal na to, že občanský soudní řád umožňuje rozhodnout v tzv. zkráceném řízení rozsudkem pro uznání podle § 153a o. s. ř., avšak pouze při splnění zákonných podmínek, tj. buď na základě uznání žalovaného (odst. 1) nebo na základě fikce, že žalovaný nárok uznal (odst. 3). Za podmínek stanovených v § 114b o. s. ř. může soud žalovaného usnesením vyzvat, aby se ve věci vyjádřil a v případě, že nárok uplatněný žalobou zcela neuzná, aby ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, k podání vyjádření přitom soud současně určí lhůtu (ne kratší než 30 dnů od doručení usnesení). Pokud se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádří ve věci samé a ani v této lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, nastává podle § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. K fikci uznání dochází jen tehdy, jestliže byl žalovaný poučen o následcích své nečinnosti, včetně toho, že byl upozorněn na to, že věc bude rozhodnuta rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). V této věci poukázal odvolací soud především na § 114c odst. 6 o. s. ř., podle něhož, nedostaví-li se žalovaný k přípravnému jednání, ačkoliv byl řádně a včas předvolán nejméně 20 dnů předem a řádně mu byla doručena žaloba, aniž by se včas a z důležitého důvodu omluvil, má se za to, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a věcí uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř., že žalovaný uznává nárok, který je proti němu uplatňován žalobou; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen v předvolání k přípravnému jednání.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nejprve zjistil písemná stanoviska žalobkyň i žalované a poté nařídil na den 6. 4. 2011 přípravné jednání (předvolání bylo doručeno právním zástupcům žalobkyň i žalované do vlastních rukou a oba účastníci byli poučeni o následcích nedostavení se k přípravnému jednání dle § 114c odst. 6 a 7 o. s. ř.). Dále vyšel ze zjištění, že zástupce žalované podáním ze dne 23. 3. 2011 požádal o odročení přípravného jednání, soud této žádosti vyhověl a jednání odročil na den 4. 5. 2011 (a oba zástupce o novém termínu vyrozuměl, přičemž oba toto vyrozumění převzali dne 31. 3. 2011). Z protokolu o přípravném jednání před soudem prvního stupně dne 4. 5. 2011 odvolací soud též zjistil, že k jednání se dostavil pouze zástupce žalobkyň, nikoliv řádně předvolaný zástupce žalované, a proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že tím byly naplněny podmínky ve smyslu § 114c odst. 6 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání a přípravné jednání ukončil. Z úředního záznamu z téhož dne vyplývá, že zástupce žalované se dostavil k přípravnému jednání až ve 13 hodin s tím, že měl v diáři omylem vyznačen tento termín začátku.
S ohledem na uvedená zjištění se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud se zástupce žalované bez omluvy nedostavil na přípravné jednání ve stanoveném termínu (byť i omylem či nedopatřením), nastala tím fikce uznání nároku a povinnost soudu vydat rozsudek pro uznání ve smyslu § 114c odst. 6 o. s. ř. Pokud soud prvního stupně shledal splněny všechny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání a tento rozsudek pak vyhlásil veřejně (jak vyplývá z protokolu o tomto vyhlášení), odvolací soud se s takovým závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, když v předmětné věci lze uzavřít soudní smír (podle § 99 o. s. ř.) a v žalobě uplatněné nároky žalobkyň jsou též v souladu s hmotným právem, bylo-li původní předvolání i vyrozumění o odročení doručeno zákonným způsobem zástupci žalované, který obě písemnosti převzal prostřednictvím pověřeného zaměstnance.
Pokud žalovaná namítala procesní pochybení, že k přípravnému jednání nebyla předvolána samostatně podle § 114 odst. 2 o. s. ř. jako účastník řízení, odvolací soud tuto námitku nepovažoval za důvodnou. Odkázal na § 50 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovaná má právního zástupce s procesní plnou mocí, kterému bylo předvolání k přípravnému jednání doručeno. Podle odvolacího soudu nebylo třeba, aby byl obesílán samostatně zvlášť vedle právního zástupce ještě i účastník.
Za nedůvodnou považoval odvolací soud i námitku žalované, že její právní zástupce nebyl k jednání řádně předvolán, jestliže mu podle tvrzení žalované nebylo předvolání doručeno do vlastních rukou. Považoval za správný právní závěr soudu prvního stupně, že předvolání k přípravnému jednání i vyrozumění o jeho odročení převzala osoba oprávněná, jak tomu bylo i v ostatních případech doručování, a to na doručovací adrese sdělené právním zástupcem žalované. Uzavřel, že o doručení zásilek soudu žalované svědčí i skutečnost, že na doručení právní zástupce žalované odpovídajícím způsobem reagoval.
Odvolací soud neshledal za důvodnou ani námitku žalované, že nebylo účelné nařizovat přípravné řízení, jestliže z obsahu spisu vyplynulo, že žalovaná nesouhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání. Za takového stavu podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, jestliže shledal účelným nařídit přípravné jednání.
Odvolací soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že soud prvního stupně v dané věci nepochybil, pokud žalobě a návrhu na vydání rozsudku pro uznání vyhověl a rozhodl rozsudkem pro uznání, byly-li splněny všechny zákonné podmínky podle § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř.; jeho rozhodnutí považuje za věcně správné, a proto napadený rozsudek ve věci samé v napadených výrocích I., II. a III. podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Pokud se jedná o související výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně (o nákladech řízení), pak podle odvolacího soudu o jejich náhradě soud prvního stupně správně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k plnému úspěchu obou žalobkyň ve věci. Odvolací soud však nepovažoval za správný výpočet jejich výše, proto tento výrok IV. změnil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále jen dovolatelka) v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka je přesvědčena, že předmětný rozsudek řeší právní otázku, která v praxi Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jakožto soudu dovolacího, nebyla dosud vyřešena a soudy nižších stupňů je rozhodována rozdílně. Podle ní se jedná především o tyto otázky:
1) Zda je třeba předvolání k přípravnému jednání ve smyslu § 114c odst. 2 o. s. ř. doručit nejen zástupcům účastníků, ale i účastníkům samotným.
2) Zda lze předvolání k přípravnému jednání, pro něž o. s. ř. stanovuje doručení do vlastních rukou s vyloučením náhradního doručení, považovat za řádně doručené, když je za zástupce účastníka, jímž byl samostatný advokát bez zaměstnanců, převzala osoba, kterou k převzetí písemnosti nezmocnil.
K první otázce (ad 1) dovolatelka uvádí, že podle § 114c odst. 2 o. s. ř. je soud povinen k přípravnému jednání předvolat nejen zástupce účastníků, ale i účastníky samotné. Dovolatelka poukazuje na to, že předvolání soudu prvního stupně ze dne 11. 3. 2011 k přípravnému jednání obsahuje následující upozornění: Vámi zastupovaný účastník řízení je za účelem přípravy jednání předvolán samostatným předvoláním. Právní zástupce žalované tak mohl nejen z dikce § 114c odst. 2 o. s. ř., ale i z tohoto sdělení důvodně spoléhat na to, že žalovaná byla k přípravnému jednání předvolána separátním předvoláním. V této souvislosti poukazuje dovolatelka na rozdílné upozornění, které zaslal odvolací soud k předvolání na jednání dne 5. 12. 2012: Předvolání k jednání soud doručuje pouze zástupci (zástupkyni) účastníka řízení (§ 49 odst. 1 o. s. ř.). Je proto na zástupci (zástupkyni), aby účastníka řízení o nařízeném jednání informoval(a). . Dovolatelka zdůraznila, že se v dané věci jedná o historicky první projednávaný případ týkající se paralelního dovozu léčiv z jednoho členského státu EU do druhého (České republiky) a s tím související problematiku přebalování těchto výrobků, k čemuž existuje poměrně bohatá judikatura Soudního dvora EU. Přítomnost minimálně žalované, resp. jejího pověřeného a informovaného zaměstnance, byla k objasnění celé věci (především ohledně postupu žalované a splnění podmínek stanovených v judikatuře Soudního dvora) a zvolení dalšího postupu ze strany soudu po přípravném jednání nezbytná. Dovolatelka argumentuje tezí presumpce racionálního zákonodárce, který evidentně formuloval předmětné ustanovení o. s. ř. v tom smyslu, aby byli předvoláni i samotní účastníci, i když tito jsou zastoupeni. Dovolatelka si je vědoma, že v soudní praxi i v odborné právnické veřejnosti existují rozdílné názory o nutnosti předvolávat k přípravnému jednání také účastníky řízení, což podle ní potvrzuje i význam projednávané věci po právní stránce a potřebu skrze judikaturu Nejvyššího soudu stanovit rozhodovací praxi soudů a právní jistotu účastníků civilního soudního řízení v této otázce. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že s ohledem na dikci § 114c odst. 2 o. s. ř. a souvisejících ustanovení i okolnosti tohoto případu nebyla splněna podmínka pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114c odst. 6 o. s. ř., a to z důvodu absence předvolání účastníků k přípravnému jednání.
K druhé otázce (ad 2) dovolatelka uvádí, že § 114c odst. 2 o. s. ř. vyžaduje, aby předvolání k přípravnému jednání bylo účastníkům a jejich právním zástupcům doručeno do vlastních rukou, přičemž náhradní doručení je vyloučeno (stejný požadavek na způsob doručení platí i pro výzvu ve smyslu § 114b nebo platebního rozkazu dle § 173 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka znovu poukazuje na skutečnost, že její tehdejší právní zástupce (Mgr. Ing. Marek Švehlík) až do 11. května 2011 vykonával advokacii samostatně, neměl zaměstnance a ani nikoho nezmocnil k přebírání pošty, a proto nebylo možné do této doby postupovat při doručování zástupci žalované podle § 50a odst. 4 o. s. ř. (na doručence vztahující se k písemnosti ze dne 25. 3. 2011 předvolání k přípravnému jednání na den 4. 5. 2011 je podpis J. M. a razítko Lněnička Řehák a spol. , patřící kanceláři, která v době doručení sídlila ve stejné budově jako tehdejší zástupce žalované). Podle dovolatelky je tudíž vyloučeno, aby nastaly účinky doručení v případě, kdy písemnost ze dne 25. 3. 2011 s předvoláním k přípravnému jednání na den 4. května 2011 převzala zcela odlišná osoba od právního zástupce žalované, na což dovolatelka již v odvolacím řízení poukazovala. Pokud Česká pošta s. p. předvolání k přípravnému jednání, určené do vlastních rukou právního zástupce žalované, doručila jiné osobě, jde o pochybení tohoto podniku, které nelze přičítat k tíži dovolatelky. To, že se tehdejší právní zástupce žalované o nařízení přípravného jednání dozvěděl, nemá dle názoru dovolatelky na výše uvedené vliv a s argumenty odvolacího soudu se proto nemůže ztotožnit. Pokud o. s. ř. stanovuje pro předvolání k přípravnému jednání doručení do vlastních rukou, není možné, aby soud konvalidoval nedodržení formy pro doručování stanovené v o. s. ř. a rozhodl, že tato podmínka byla splněna jen proto, že se o předvolání zástupce žalované dozvěděl, avšak bez ohledu na to, jakým způsobem. S ohledem na důsledky, které nedostavení se k přípravnému jednání má, a to obzvlášť pro žalovanou, je dovolatelka toho názoru, že v takovém případě je třeba přísně dbát na pravidla o doručování, stanovená v o. s. ř., což se v projednávané věci nestalo. Dovolatelka má za to, že po právní stránce je dosti významné, zda mohou nastat účinky doručení písemnosti do vlastních rukou s vyloučením náhradního doručení samostatnému advokátovi, který nemá zaměstnance a nikoho nezmocnil k přebírání písemností. Dovolatelka je přesvědčena, že při kombinaci nepředvolání samotných účastníků k přípravnému jednání, jak ukládá § 114c odst. 2 o. s. ř., a při nedoručení takového předvolání do vlastních rukou ani právnímu zástupci žalované, nemohly být splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Kromě výše uvedených dvou námitek (ad 1 a 2) dovolatelka již v odvolacím řízení argumentovala také tím, že v daném případě nebyly splněny ani další podmínky pro nařízení přípravného jednání, stanovené v první větě ustanovení § 114c odst. 1 o. s. ř., a rovněž i tyto skutečnosti považuje po právní stránce za velmi významné. První z podmínek dle odkazovaného ustanovení spočívá v tom, že není možné o věci samé rozhodnout bez nařízení jednání. I kdyby odvolací soud nepřisvědčil argumentu o nepotřebnosti nařizovat k projednání věci jednání, musela být splněna ještě také druhá podmínka, a to že nebylo nebo nemůže být postupem podle § 114a odst. 2 o. s. ř. jednání připraveno tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání. Dovolatelka má za to, že v daném řízení institut nekvalifikované výzvy podle 114a odst. 2 o. s. ř. nepochybně vedl k přípravě jednání před soudem prvního stupně tak, že bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání a přípravné jednání tudíž nebylo ve smyslu § 114c odst. 1 o. s. ř. účelné nařizovat. Po právní stránce je podle dovolatelky významné to, zda je třeba ve smyslu § 114c odst. 1 o. s. ř. nařizovat jednání za situace, kdy žalovaná vyhoví výzvě podle § 114a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v řízení je sama aktivní, a kdy bylo možno připravit jednání tak, aby soud věc rozhodl při jediném jednání.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud po provedeném řízení zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřily obě žalobkyně. Nejprve zpochybnily samotnou přípustnost dovolání, neboť žalovanou předestřené pochybnosti nejsou podle jejich názoru zásadními právními otázkami ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dále uvedly, že obě otázky předložené dovolatelkou již ve svém rozhodování řešily oba nižší soudy, a to shodně, v souladu s platnou právní úpravou a dosavadní judikaturou, včetně judikatury Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1253/11-1). K první otázce (předvolání účastníků i zástupců) žalobkyně uvádí, že ve smyslu § 50b odst. 1 a 2 o. s. ř., má-li účastník zástupce, pak se doručuje pouze jemu (přímo účastníkovi se doručuje pouze za podmínek uvedených v § 50b odst. 4 o. s. ř.), proto prvoinstanční soud nepochybil, pokud předvolání nedoručoval účastníkům, ale pouze jejich zástupcům. K druhé otázce (platnost doručení) žalobkyně uvedly, že doručení písemnosti ve smyslu § 50f odst. 5 o. s. ř. lze prokázat jakýmkoliv jiným způsobem (v daném případě tím, že se zástupce žalované k soudu dostavil a prohlásil, že si do diáře správně poznamenal den přípravného jednání, ale nesprávně hodinu). Žalobkyně se domnívají, že právní zástupce žalované jakékoliv případné procesní nesprávnosti v doručování svým prohlášením konvalidoval, a proto námitky žalované považují za bezdůvodné. Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že pokud z ustanovení § 114c odst. 2, věty první, o. s. ř. vyplývá, že k přípravnému jednání předvolá předseda senátu účastníky a jejich zástupce, popřípadě též další osoby, jejichž přítomnosti je třeba, je namístě přisvědčit dovolatelce, že bylo třeba, aby soud k přípravnému jednání předvolal nejen zástupce účastníků, ale i účastníky samotné. Jak však vyplývá ze skutkových zjištění, byli k přípravnému jednání předvoláni jen právní zástupci žalované a nikoliv samotní účastníci. Nebyly tedy naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., jestliže nenastala fikce uznání závazku ve smyslu § 114c odst. 6 o. s. ř., podle něhož, nedostaví-li se žalovaný k přípravnému jednání, ačkoliv byl řádně a včas předvolán nejméně 20 dnů předem a řádně mu byla doručena žaloba, aniž by se včas a z důležitého důvodu omluvil, má se, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 120 odst. 2, za to, že uznává nárok, který je proti němu uplatňován žalobou; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen v předvolání k přípravnému jednání. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Nebyla-li tedy žalovaná řádně předvolána k přípravnému jednání, nebyly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a nebylo třeba se již zabývat dalšími námitkami dovolatelky, kterými zpochybňovala i řádné doručení předvolání k přípravnému jednání jejího právního zástupce.
Ve věci samé bylo tedy rozhodnuto rozsudkem pro uznání v rozporu se zákonem, a proto Nejvyšší soud učinil závěr, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a že dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 o. s. ř., bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil, a jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. listopadu 2013 JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu