23 Cdo 1212/2007
Datum rozhodnutí: 15.01.2009
Dotčené předpisy: § 580 předpisu č. 40/1964Sb.




23 Cdo 1212/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce JUDr. K. K., jako správce konkursní podstaty úpadce B. a. s., v likvidaci, proti žalovanému M. K., zast. JUDr. V. S., advokátkou, o zaplacení 70.004,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 70/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2006, č. j. 15 Co 580/2005-56, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Novém Jičíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 6. 2005, č. j. 16 C 70/2005-32, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 70.004,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení ročně od 3. 7. 2002 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech tohoto řízení.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 11. 2006, č. j. 15 Co 580/2005-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení 5,5 % úroku z prodlení z částky 70.004,- Kč za dobu od 3. 7. 2002 do 14. 6. 2004 a 3,5 % úroku z prodlení od 15. 6. 2004 do zaplacení a dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 70.004,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 15. 6. 2004 do zaplacení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; dále odvolací soud rozhodl o soudních poplatcích z návrhu na zahájení řízení a z odvolání a o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou správná a dále pokládá za platnou smlouvu (kupní) ze dne 2. 7. 2002 a pokládá za správné její posouzení jako platné smlouvy o postoupení pohledávek dle § 524 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda zánik pohledávky úpadce ve výši 70.004,- Kč z titulu úplaty za postoupení pohledávky, je platným právním úkonem, pokud bylo prokázáno, že pohledávka žalovaného v celkové výši 108.342,50 Kč sestávala z více pohledávek, které převyšovaly ve svém součtu pohledávky úpadce jako věřitele, aniž by z úkonu započtení bylo patrno, která část žalovaným započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli .

Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí dále uvedl, že se neztotožnil s právním hodnocením započtení provedeným soudem prvního stupně. Ze zápočtu není zřejmé, na kterou z pohledávek žalovaného za úpadcem dopadá úkon započtení, když pohledávky žalovaného v celkové výši 108.342,50 Kč byly vyšší, než kolik činila pohledávka úpadce . Z úkonu započtení žalovaného musí být podle odvolacího soudu zřejmé, jaká část pohledávek žalovaného se započítává a jakou zbývající část je dlužník povinen zaplatit, což ze smlouvy ze 7. 2. 2002 nelze zjistit a navíc ve smlouvě nejsou pohledávky žalovaného specifikovány. Vzhledem k tomu pokládá odvolací soud úkon započtení za neplatný podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro jeho neurčitost.

Odvolací soud dále uvedl, že žalovaný i po poučení soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. netvrdil jiné skutečnosti o splnění pohledávky ve výši 70.004,- Kč, a proto tento závazek ze smlouvy ze dne 2. 7. 2002 nezanikl započtením a žaloba na zaplacení této částky je důvodná.

Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 70.004,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 15. 6. 2004 do zaplacení; ve zbývajícím rozsahu, v němž soudem prvního stupně byla zamítnuta žaloba o zaplacení 5,5 % úroku z prodlení z částky 70.004,- Kč od 3. 7. 2003 do 14. 6. 2004 a 3,5 % úroku z prodlení od 15. 6. 2004 do zaplacení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Dovoláním ze dne 19. 2. 2007 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 70.004,- Kč s přísl. s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a že dále rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že v zákoně není stanovena podmínka, aby pohledávka, která má být započtena, byla určena co do důvodu, postačuje, že jde o pohledávky s plněním stejného druhu (§ 580 obč. zák.). Dále je podle dovolatele kupní smlouva ze dne 2. 7. 2002 platnou smlouvou o postoupení pohledávek, postoupené pohledávky úpadce (žalobce) za dlužníkem družstvem J. J. jsou co do důvodu a výše identifikovány v čl. 1.2 kupní smlouvy. Tato smlouva je důkazem o tom, že vzájemným započtením došlo k zániku pohledávky úpadce, vzniklé z titulu kupní ceny ve výši 70.004,- Kč vůči níž byly započteny pohledávky dovolatele vzniklé nezaplacením kupní ceny dodaného zboží a smluvní pokuty (108.342,50 Kč), přičemž část pohledávky ve výši 38.338,50 Kč započtením nezanikla. Dovolatel dále uvedl, že mezi účastníky je nesporné, že částka 108.342,50 Kč sestávala z částky 56.442,50 Kč dle faktury č. jako ceny za dodané zboží a z částky 51.900,- Kč představující smluvní pokutu za prodlení s úhradou uvedených faktur (15.711,- Kč) a s úhradou dalších včas nezaplacených faktur. Uvedené úkony je podle dovolatele nutné vykládat podle výkladových pravidel obsažených v ust. § 266 obch. zák.

Dovolatel dále namítal, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v rozporu s obsahem spisu, neboť soud zcela opomenul vyhodnotit, že dovolatel svou pohledávku vůči úpadci identifikoval v přípisu ze dne 25. 6. 2002, který byl zaslán úpadci před uzavřením kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2002 a z toho lze podle dovolatele dovodit, že tím byla akceptována pohledávka dovolatele ve výši 108.342,50 Kč za úpadcem. Předmětnou smlouvu je nutno hodnotit jako projev vůle, kterým se úpadce hodlal vypořádat se svým dluhem vůči dovolateli. Podle dovolatele není obsah kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2002 neurčitý a v tomto případě lze analogicky aplikovat ust. § 330 odst. 2 až 4 obch. zák., v nichž jsou stanovena pravidla pro započítávání plnění na více závazků dlužníka a poskytnuté plnění nepostačuje k jejich úplnému splnění. Na základě těchto pravidel lze určit, která část pohledávky dovolatele z celkové výše 108.342,50 Kč zanikla a která nikoliv. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že obsah kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2002 je neurčitý proto, že jedna ze započítávaných pohledávek nebyla identifikována a tím nedošlo k zániku závazku dovolatele zaplatit 70.004,- Kč, je tento závěr podle dovolatele nesprávný.

Vzhledem k uvedenému dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce, jak to vyplývá z obsahu spisu a předkládací zprávy, se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř.).

V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním je napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zčásti změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 70.004,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 15. 6. 2006 do zaplacení.

V dovolání uplatněnými dovolacími důvody je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací důvod spočívající v nesprávnostech ve skutkových zjištěních dovolatel obsahově vymezil tak, že soud opomenul vyhodnotit, že dovolatel (žalovaný) svou pohledávku vůči úpadci identifikoval co do důvodu a rozsahu v přípise ze dne 25. 6. 2002. Z časové souvislosti, která je mezi tímto přípisem a smlouvou ze dne 2. 7. 2002, se dá dovodit, že smlouva je akceptací vyčíslení pohledávek vůči úpadci a v těchto listinách je uvedena stejná výše pohledávek, a to 108.342,50 Kč.

Ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá, že kupní smlouvou ze dne 2. 7. 2002 převedl úpadce (B., a. s., v likvidaci ) své pohledávky za spotřebním družstvem J. J., Č. T., Tovární 13, ze 14 nezaplacených faktur za dodané zboží na žalovaného za částku 70.004,- Kč. Cena za takto postoupené pohledávky ve výši 70.004,- Kč měla být uhrazena žalovaným tak, že bude proveden zápočet pohledávky žalovaného ve výši 108.342,50 Kč (sestávající ze dvou nezaplacených faktur v částce 56.442,50 Kč, smluvních pokut za prodlení s uhrazením dalších faktur ve výši 51.900,- Kč) vůči této pohledávce úpadce. Odvolací soud s ohledem na to konstatoval, že pohledávka žalovaného ve výši 108.342,50 Kč sestává z více pohledávek a že ve smlouvě ze dne 2. 7. 2002 nebyla provedena jejich specifikace.

Z uvedeného je zřejmé, že námitka nesprávnosti ve skutkových zjištěních není důvodná, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávky žalovaného vůči úpadci činily celkem částku 108.342,50 Kč a jejich specifikace nebyla v kupní smlouvě ze dne 2. 7. 2002 uvedena. Zda vyčíslení pohledávek žalobce vůči úpadci vyplývalo též z přípisu ze dne 25. 6. 2002, jak tvrdí dovolatel a odvolací soud k této skutečnosti nepřihlédl, je z výše uvedeného zřejmé, že odvolací soud učinil skutkové zjištění, že celková výše pohledávek žalovaného (108.342,50 Kč) sestává z několika pohledávek.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dovolatel obsahově vymezil předně tak, že ust. § 580 obč. zák. neobsahuje požadavek, aby pohledávka, která má být započtena, byla určena co do důvodu a výše.

Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by rozsudek spočíval na tom, že započítávané pohledávky musí být určeny co do důvodu a výše. Proto nemůže být ani tato námitka důvodná. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že musí být zřejmé, které pohledávky jsou započítávány.

Dovolatel dále namítal, že kupní smlouvu z 2. 7. 2002 je nutno vykládat podle pravidel uvedených v § 266 obch. zák., zejména přihlédnout ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a zavedené praxe mezi stranami a jakož i následného jednání, proto je kupní smlouvu ze dne 2. 7. 2002 nutno vykládat tak, že byla reakcí na přípis ze dne 25. 6. 2002, v němž byl specifikován celý dluh firmy B., a. s. Obsah kupní smlouvy není dle dovolatele neurčitý, na případ lze analogicky aplikovat ust. § 330 odst. 2, 3 a 4 obch. zák. a podle těchto pravidel lze určit, která část pohledávky dovolatele v celkové výši 108.342,50 Kč zanikla započtením a která nikoli.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v uvedených otázkách na závěru, že kupní smlouva ze dne 2. 7. 2002 je platná, pokud jde o postoupení pohledávek (§ 524 odst. 1 obč. zák.), což dovolatel ani nenapadá. Neurčité je podle odvolacího soudu ujednání o započtení pohledávky žalovaného ve výši 108.342,50 Kč na pohledávku úpadce (žalobce) ve výši 70.004,- Kč (úplata za postoupení pohledávek úpadce) dle čl. 2.2. kupní smlouvy proto, že nebylo zřejmé, které ze započítávaných pohledávek žalovaného zanikly a které nikoli.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že v kupní smlouvě ze dne 2. 7. 2002 si žalovaný jako kupující a úpadce (B., a. s., v likvidaci) v čl. 2. 2 dohodli, že Způsob placení bude proveden zápočtem pohledávky prodávajícího vůči kupujícímu, která činila ke dni 2. 7. 2002 částku 108.342,50 Kč . V této otázce nebylo stranami nic dalšího sjednáno, popř. nebyl učiněn žádný další úkon. Podle ujednání stran další, smlouvou neřešené otázky, se měly řešit podle obchodního zákoníku.

Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil otázku zániku pohledávky žalobce započtením pohledávky žalovaného správně.

Z ujednání obsaženém v čl. 2.2. kupní smlouvy a ze slov způsob placení bude proveden zápočtem.. především vyplývá, že k započtení bylo zapotřebí dalšího úkonu některého z účastníků, v němž by projevil vůli k započtení předmětných pohledávek (viz slovo bude ). Nelze tedy z projevu vůle obsaženého v čl. 2.2. kupní smlouvy dovodit, že k započtení pohledávek a tím k jejich zániku došlo na základě tohoto ujednání ve smyslu § 364 obch. zák. (dohodou stran).

I pokud by se dovozovalo, že v ujednání čl. 2.2. kupní smlouvy byla projevena vůle k započtení předmětných pohledávek, nemohlo by ani tak dojít k jejich zániku. Jak správně dovodil odvolací soud, z ujednání nevyplývá, a to s ohledem na to, že pohledávky žalovaného (108.342,50 Kč) převyšují pohledávku žalobce (70.004,- Kč), a jsou tvořeny více pohledávkami, které z pohledávek žalovaného započtením zanikají a které nikoli. Z právního úkonu započtení musí být totiž zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši je uplatňována k započtení a proti které pohledávce věřitele směřuje.

Vzhledem k uvedenému je poté správný názor odvolacího soudu, že nedošlo k zániku závazku dovolatele započtením a proto je povinen zaplatit žalobci částku 70.004,- Kč představující úplatu za postoupení pohledávek.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl, neboť shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 15. ledna 2009

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu