23 Cdo 1204/2017
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 1204/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně FCE Credit, s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Karolinská 654/2, PSČ 186 00, IČO 25615564, zastoupené Mgr. Ing. Jindřichem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Husova 240/5, PSČ 110 00, proti žalované Průmyslové keramice, spol. s r.o. , se sídlem v Rájci - Jestřebí, Rájec 627, PSČ 679 02, IČO 43420150, zastoupené JUDr. Vlastimilem Špačkem, advokátem se sídlem v Blansku, Jasanová 2322/32, PSČ 678 01, o vydání motorového vozidla, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 2 C 47/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2016, č. j. 28 Co 279/2015-192, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 939 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vlastimila Špačka, advokáta se sídlem v Blansku, Jasanová 2322/32, PSČ 678 01.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 20. dubna 2015, č. j. 2 C 47/2014-154, zamítl žalobu o vydání motorového vozidla Ford Kuga VIN:WFOAXXWPMACT66631 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. října 2016, č. j. 28 Co 279/2015-192, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), když má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Dovolatelka namítla nesprávnost právního posouzení věci spočívajícího v tom, že při posuzování otázky naplnění předpokladů pro jednání v dobré víře dle § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen obchodní zákoník ) odvolací soud nesprávně hodnotil, resp. nevzal v úvahu některé podstatné okolnosti, přičemž při jejich zohlednění a správném hodnocení byl dle názoru žalobkyně na místě závěr, že žalovaná v dobré víře nejednala, resp. že jsou zde pochybnosti o její dobré víře, a tedy že žalovanou tíží důkazní břemeno k prokázání, že využila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, zda společnost Auto Activity s.r.o., se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Jihlavská 1007, IČO 25589768 (dále jen Auto Activity nebo prodejce ) byla skutečně oprávněna převést vlastnictví k motorovému vozidlu Ford Kuga, VIN: WFOAXXWPMACT66631 (dále jen Ford Kuga nebo předmětné vozidlo ). Podle dovolatelky měl odvolací soud na posuzovanou transakci hledět jako na převod vlastnictví k věci, jejíž vlastnictví je předmětem veřejnoprávní evidence, jelikož v posuzované věci šlo o prodej nikoli nového, nýbrž již provozovaného vozidla . Podle dovolatelky si měla žalovaná vyžádat předložení dokladů k vozidlu, z nichž by zjistila, že osoba registrovaná jako vlastník se neshoduje s údaji o prodávajícím uvedenými v kupní smlouvě. Pokud by tak žalovaná postupovala, splnila by předpoklady pro závěr, že jednala v dobré víře ve smyslu § 446 obchodního zákoníku. Žalovaná svým postupem, kdy pro ověření vlastnictví prodávajícího neudělala téměř nic krom dotazu u fakticky neinformované osoby, nedostála požadavkům vyplývajícím z konstantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 112/01, sp. zn. I. ÚS 437/02, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 852/2009 nebo sp. zn. 32 Cdo 2343/2008, ve kterých je zdůrazňována nutnost velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele ve smyslu § 446 obchodního zákoníku a v případě sebemenších pochybností o dobré víře kupujícího vycházet z toho, že kupující nese důkazní břemeno k prokázání, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věcí, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře .
Dovolatelka poukázala na rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 17. srpna 2016, sp. zn. 8 Ob 73/16t, vztahující se k otázce náležité obezřetnosti kupujícího při koupi již provozovaného vozidla.
Podle dovolatelky měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně založený na právním hodnocení jednání žalované jako jednání v dobré víře zrušit podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož byly dány jiné vady (absence procesního poučení nezbytného pro závěr o neunesení důkazního břemen dle § 118a odst. 3 o. s. ř.), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání projevila nesouhlas s názory žalobkyně obsaženými v předmětném dovolání a trvala na tom, že prokázala, že nabyla vlastnické právo k předmětnému vozidlu ve smyslu § 446 obchodního zákoníku řádně, když bylo prokázáno její poctivé jednání v dobré víře. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítnul nebo zamítnul a rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Základní právní otázkou, na jejímž posouzení závisí rozhodnutí ve věci, je, zda byla žalovaná jako nabyvatelka vlastnictví k předmětnému osobnímu automobilu ve smyslu § 446 obchodního zákoníku v dobré víře, že společnost Auto Activity, jako prodávající, byla v okamžiku přechodu vlastnického práva na žalovanou jeho vlastníkem.
Obchodní zákoník v § 446 upřednostňuje dobrou víru v obchodních závazkových vztazích před ochranou vlastnického práva původního vlastníka jako výjimku ze zásady, že nikdo nemůže převést víc práv, než sám má. Dané ustanovení však na kupujícího klade přísné nároky a je třeba je vykládat rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn: IV. ÚS 112/01, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 30/2001, sešit 23/2001, a nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 110/2003, číslo sešitu 31/2003). Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uveřejněném pod číslem 452/2006 Sb., zdůraznil, že ustanovení § 446 obchodního zákoníku významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z toho důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele .
Ustanovení § 446 obchodního zákoníku chrání dobrou víru kupujícího v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. V takovém případě je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01).
Z těchto závěrů Ústavního soudu vychází ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud. K závěru, podle kterého v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře dospěl např. v rozsudku ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, v rozsudku ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, v rozsudku ze dne 7. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 2343/2008, v rozsudku ze dne 21. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 1774/2011, v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009, nebo v usnesení ze dne 22. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2806/2007 (všechna tato rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Podle bodu VII. 1 Všeobecných smluvních podmínek, které byly součástí kupní smlouvy č. OF130258 ze dne 8. 7. 2013, uzavřené mezi žalovanou a Auto Activity, (dále jen kupní smlouva ) se kupující (žalovaná) stává vlastníkem vozidla, jakmile zaplatí kupní cenu v plné výši. Podle bodu VII. 2 do zaplacení kupní ceny zůstává vozidlo majetkem prodávajícího. Na základě zálohové faktury ze dne 8. července 2013 č. 138100138 byla žalovanou uhrazena kupní cena dne 11. července 2013 na účet prodejce.
S ohledem na skutkové okolnosti případu nelze přijmout jiný závěr, než že v době, kdy měla žalovaná nabýt vlastnické právo, nevěděla, vědět nemohla a ani nelze dospět k závěru, že vědět měla, že Auto Activity nebyla vlastníkem předmětného vozidla.
Podle zjištění soudu prvního stupně, na něž odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal, žalovaná uzavřela písemnou kupní smlouvu s autorizovaným prodejcem automobilů značky Ford, který po dlouhou dobu bezproblémově působil na trhu prodeje vozidel, žalovaná již dříve u stejného prodejce zakoupila 2 vozidla. Prodejce byl podle výpisu z obchodního rejstříku oprávněn k prodeji. Všechny dokumenty (písemná kupní smlouva, faktura, protokol o předání vozu) byly sepsány v provozovně prodejce. Na základě údajů obsažených v kupní smlouvě byla žalovaná ubezpečena, že do zaplacení kupní ceny zůstává vozidlo majetkem prodávajícího. Ve vztahu k žalované jednání Auto Activity nijak nevybočovalo ze standardního chování ve vztahu k zájemcům o koupi nového automobilu. Žalovaná pořizovala nové vozidlo, byť určené jako předváděcí. Ze všech skutkových zjištění se podává, že v okamžiku přechodu vlastnického práva žalovaná nevěděla, vědět nemohla a ani vědět neměla, že prodávající není oprávněn převést vlastnického právo k předmětnému vozidlu Ford Kuga.
V okamžiku přechodu vlastnického práva (po uhrazení kupní ceny) žalovaná neměla k dispozici velký technický průkaz ani osvědčení o technickém průkazu, ze kterých mohla pojmout případné podezření o oprávněnosti Auto Activity převést vlastnické právo na žalovanou. Osvědčení o technickém průkazu obdržela žalovaná až při převzetí předmětného vozidla. Žalobkyně namítla, že pochybnost žalované měla vzbudit skutečnost, že vozidlo mělo pražskou registrační značku a že podle údajů v osvědčení o technickém průkazu byla vlastníkem vozidla žalobkyně.
Pro posouzení dobré víry kupujícího podle § 446 obchodního zákoníku jsou však rozhodující okolnosti, které existovaly v době, kdy kupující měl nabýt vlastnické právo ke zboží, což podle smluvního ujednání prodejce a žalované měl být okamžik zaplacení kupní ceny. Podle zjištění soudu prvního stupně byl však předmětný automobil přivezen na prodejnu prodejce v Blansku z jiné prodejny, předváděcí jízdu absolvovala žalovaná v jiném vozidle stejného typu, takže jednak neměla k dispozici osvědčení o technickém průkazu vozidla, které je předmětem sporu, jednak nemohla v době předváděcí jízdy vědět, jakou registrační značkou je vozidlo opatřeno.
Skutkovému zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího neodpovídá tvrzení žalobkyně v dovolání, že jednatel žalované při podpisu kupní smlouvy věděl o vlastnictví vozidla náležejícím třetí straně.
Samotnou skutečnost, že předmětem kupní smlouvy byl nový automobil, který sloužil jako předváděcí vůz a který byl v požadovaném provedení přivezen z jiné pobočky autorizovaného prodejce, nelze považovat za indikátor možného protiprávního jednání tohoto prodejce a nelze vyžadovat zvýšenou obezřetnost kupujícího (žalované) při ověřování jeho vlastnického práva.
Žalovaná si k předmětnému vozidlu přiobjednala rozšířenou firemní záruku Ford Protect a rovněž si k němu sjednala havarijní pojištění a povinné ručení.
Ze skutkových zjištění nalézacích soudů se podává, že žalovaná pořizovala nové vozidlo, o němž věděla, že v době prodeje sloužilo jako předváděcí a je 6 měsíců umístěno na pobočce, a proto na jeho pořízení získala slevu.
K námitce žalobkyně, že si žalovaná měla vyžádat předložení dokladů k předmětnému vozidlu, z nichž by zjistila, že osoba registrovaná jako vlastník se neshoduje s údaji o prodejci uvedenými v kupní smlouvě, je třeba uvést, že v okamžiku uzavírání kupní smlouvy a přechodu vlastnického práva k vozidlu Ford Kuga, žalovaná netušila, že osobou uvedenou jako vlastník či provozovatel v osvědčení o technickém průkazu je osoba odlišná od prodejce. Pokud žalovaná pořizovala nové vozidlo u autorizovaného prodejce, se kterým měla opakovanou osobní dobrou zkušenost, a který po dlouhou dobu bezproblémově působil na trhu prodeje vozidel, z veřejně dostupných informací neměla důvod pochybovat o poctivosti prodejce a ani jednání zaměstnankyně prodejce nezavdávalo pochybnost o existenci vlastnického práva Auto Activity k předmětnému vozidlu, nelze jí klást k tíži, že si nevyžádala k předložení doklady k předmětnému vozidlu osvědčující vlastnické právo prodejce.
Ze zjištění soudů nelze usuzovat, že by byly dány sebemenší pochybnosti o tom, že v daném případě byla žalovaná v okamžiku přechodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu v dobré víře. K (ne)standardní praxi při prodeji předváděcích vozů mezi prodejcem, společností FORD MOTOR COMPANY, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Karolinská 654/2, PSČ 186 00, IČO: 48589641, a žalobkyní nelze přihlížet, jelikož o těch nemohla mít žalovaná z pozice zájemce o koupi nového vozu ani tušení.
S ohledem na výše uvedené je třeba přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že na základě zjištěného skutkového stavu byla žalovaná jako kupující v dobré víře dle § 446 obchodního zákoníku, že prodejce je oprávněn předmětné vozidlo prodat a převést k němu na žalovanou vlastnické právo. Napadené rozhodnutí je v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Za výše uvedeného skutkového stavu žalovaná nebyla povinna prokazovat, že využila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, že je prodejce skutečně oprávněn převést vlastnické právo.
Námitka dovolatelky o tom, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí procesní vadou, nemůže založit přípustnost dovolání. K vadě řízení by mohl dovolací soud přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně dle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu