23 Cdo 1195/2017
Datum rozhodnutí: 09.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 1195/2017 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mistrat s.r.o. , se sídlem Kroměříž, Velehradská 4249/24B, PSČ 767 01, identifikační číslo osoby 25594087, zastoupené JUDr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem Kroměříž, Milíčovo nám. 620, proti žalované PILANA a.s. , se sídlem Hulín, Nádražní 804, PSČ 768 24, identifikační číslo osoby 00657964, zastoupené Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou se sídlem Tovačov, Dvořákova 485, o vrácení leasingových splátek ve výši 14 906 681,17 Kč a zůstatkové ceny technického zhodnocení předmětu leasingové smlouvy ve výši 1 015 838 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 111/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2016, č. j. 5 Cmo 17/2016-305, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně podané proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2016, č. j. 5 Cmo 17/2016-305, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2015, č. j. 55 Cm 111/2012-290, o zastavení řízení, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v dovolání pouze bez dalšího uvedla, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). V daném případě by tedy dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobkyně uvedla, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení konkrétně specifikované právní otázky, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil, odchýlil, nebo by označila právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka však žádnou z uvedených přípustností dovolání ve smyslu požadavků na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nevymezila, pouze rekapituluje průběh soudního řízení, brojí proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu a nesouhlasí s právním posouzením zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Nutno však konstatovat, že skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Pouhý argument, že odvolací soud nesprávně věc posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
Námitky dovolatelky týkající se konkrétních vad řízení, které podle dovolatelky mohly mít za následek nesprávné právní posouzení, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil. Z důvodu, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání podat nelze (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014 a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 275/2014 (veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Proto také ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. května 2017

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu