23 Cdo 1173/2012
Datum rozhodnutí: 18.12.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 427 obč. zák., § 430 obč. zák.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY

23 Cdo 1173/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, proti žalované JHV - ENGINEERING s.r.o. , se sídlem v Pardubicích - Zelené Předměstí, S.K.Neumanna 2793, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 25922505, zastoupené JUDr. Martinem Týle, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, o zaplacení 1,013.618,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 106 C 194/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 12. září 2011, č. j. 18 Co 358/2011-250, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. dubna 2011, č. j. 106 C 194/2009-221, zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1,013.618,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči České republice (bod II. a III. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 4. září 2008 došlo v 4.20 hod v obci Úlibice k dopravní nehodě vozidla Škoda Octavia RZ PUN 9378, jehož provozovatelem byla žalovaná, která měla pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla sjednáno u žalobkyně. Při dopravní nehodě byl smrtelně zraněn řidič a spolujezdec. Řidičem byl v době nehody pan J. M., který byl zaměstnancem nikoli žalované společnosti, ale společnosti Propuls s.r.o., která vykonávala práce na zakázkách žalované a měla předmětné vozidlo vypůjčeno na základě Dohody o poskytnutí vozidla ze dne 10. července 2008. Interní směrnicí bylo zakázáno převážet ve služebním vozidle cizí osoby a řidič byl řádně proškolen. J. M. byl den před nehodou na oslavě narozenin přítelkyně v Sezemicích (okres Pardubice), odkud jel dne 4. září 2008 brzy ráno se svým známým panem Brožem do Jablonce nad Nisou. Žalobkyně jako pojistitel plnila z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojistné plnění ve výši 1,013.618,- Kč.

Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení § 420, § 427 odst. 1, § 430 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), a ustanovení § 10 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 168/1999 Sb. ).
Soud prvního stupně měl za prokázáno, že žalovaná jako provozovatelka nemohla jednání řidiče nijak ovlivnit. Společnosti Propuls s.r.o., potažmo jejímu zaměstnanci (řidiči vozidla J. M.), bylo vozidlo svěřeno ke konkrétní služební cestě s tím, že v pondělí dne 1. září 2008 má být vozidlo použito k pracovní cestě z Pardubic do Jablonce nad Nisou, v pátek dne 5. září 2008 k cestě zpět s tím, že v průběhu uvedeného pracovního týdne bude vozidlo použito k cestě z místa ubytování na pracoviště v Jablonci nad Nisou. Jiná situace vyžadující použití vozidla nenastala. V týdnu od 1. do 5. září 2008 měl J. M. v místě výkonu práce zajištěno svým zaměstnavatelem ubytování. Dospěl k závěru, že z uvedeného vyplývá, že J. M. použil předmětné motorové vozidlo bez vědomí a souhlasu a proti vůli provozovatele vozidla, a proto nese odpovědnost místo provozovatele. Žalovaná neumožnila použití vozidla J. M. bez vědomí provozovatele či proti jeho vůli, a to ani svou nedbalostí, když za nedbalost provozovatele ve smyslu ustanovení § 430 odst. 1 věty druhé obč. zák. se považuje porušení jen takové povinnosti, která je uložena obecně závazným právním předpisem. Proto uzavřel, že žalovaná nemůže odpovídat a neodpovídá společně s řidičem J. M. za pohledávku pojistitele, kterou žalobkyně uplatnila vůči žalované v předmětném řízení. Návrh žalobkyně tedy důvodný neshledal a tudíž jej v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Přisvědčil jeho závěru, že žalovaná, která se nepodílela na řízení vozidla a pro kterou řidič nevykonával při předmětné jízdě žádnou činnost, nemohla odpovídat za škodu způsobenou dopravní nehodou podle ustanovení § 420 odst. 1 nebo odst. 2 obč. zák. Přitom zdůraznil, že rozhodující je, že předmětná jízda byla excesem z výkonu činnosti pro žalovanou. Dále uvedl, že jako provozovatel vozidla nesla žalovaná v zásadě odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku dle ustanovení § 427 a násl. obč. zák., ale v tomto konkrétním případě zneužití dopravního prostředku řidičem J. M., kdy k použití vozidla došlo v předmětný den bez vědomí provozovatele a dokonce kumulativně i proti vůli provozovatele, odpovídal za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku místo žalované řidič J. M. (§ 430 odst. 1 obč. zák.). Ve shodě se soudem prvního stupně nedovodil, že žalovaná umožnila neoprávněné užití vozidla svou nedbalostí. Navíc upozornil na ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná udělala vše, aby zaměstnanec jejího subdodavatele použil vozidlo jen ke služební cestě. Nebyla zjištěna žádná možnost, jak mohla žalovaná zabránit tak výraznému excesu, kdy zaměstnanec subdodavatele, jemuž bylo vozidlo za přesně určeným účelem svěřeno a který byl s vozidlem po celý týden mimo dosah žalované, vykonal v průběhu pracovního týdnu cestu z Jablonce nad Nisou do Sezemic na oslavu narozenin, aby se pod vlivem alkoholu dalšího dne brzy ráno vracel zpět.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem soudů nižšího stupně, že není dána odpovědnost žalované dle ustanovení § 427 obč. zák. za škodu způsobenou provozem vozidla. Dle jejího názoru není v projednávané věci dána možnost zproštění se odpovědnosti provozovatele za škodu dle ustanovení § 430 odst. 1 obč. zák., neboť zprostit se odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je možné pouze v případě, že se jedná o použití dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Jedná se však o situace, kdy byla provozovateli odňata možnost dispozice s daným dopravním prostředkem. V souvislosti s větou druhou ustanovení § 430 odst. 1 obč. zák., odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 214/2002, namítá, že žalovaná má na způsobení škody zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Dále upozorňuje, že provozovatel vozidla odpovídá dle ustanovení § 2 písm. f), § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. i za porušení všech povinností uvedených v ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 168/1999 Sb. a není přitom rozhodné, zda vozidlo řídil osobně. Dle jejího mínění se ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. dá použít jen na případy, kdy se řidič vozidla zmocní bez vědomí provozovatele (krádež), všechno ostatní je nedbalost provozovatele. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Polemikou s právním závěrem odvolacího soudu, že není dána odpovědnost žalované dle ustanovení § 427 obč. zák. za škodu způsobenou provozem vozidla, neboť za škodu dle citovaného ustanovení odpovídá místo žalované řidič J. M. podle § 430 odst. 1 obč. zák., nepředkládá dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že řidič J. M. použil vozidlo v předmětný den bez vědomí provozovatele a i proti vůli provozovatele, přičemž žalovaná neumožnila neoprávněné užití vozidla svojí nedbalostí. Při posouzení této právní otázky se odvolací soud nikterak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, podle níž osobou, která je objektivně odpovědná za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, je zásadně provozovatel dopravního prostředku, a to i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Pouze v případě, že dopravní prostředek byl použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil (§ 430 odst. 1 věta první obč. zák.). Společná a nerozdílná odpovědnost původce škody a provozovatele pak nastupuje v těch případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního prostředku umožnil svou nedbalostí (§ 430 odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 4550/2011]. Z tohoto pohledu tedy nelze napadenému rozhodnutí přisuzovat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani polemika dovolatelky s aplikací ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění soudů dovolacímu přezkumu, jak již bylo výše uvedeno, nepodléhají - srov. § 241a odst. 2, 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že žalovaná udělala vše, aby zaměstnanec jejího subdodavatele použil vozidlo jen ke služební cestě; nebyla naopak zjištěna žádná možnost, jak mohla žalovaná zabránit výraznému, v rozsudku odvolacího soudu blíže specifikovanému, excesu zaměstnance subdodavatele. Vyplynulo-li tedy ze skutkových zjištění, že žalovaná jako provozovatel vozidla nemohla jednání pojištěného (řidiče J. M.) ovlivnit, odvolací soud v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., v rozhodném znění, dovodil, že žalovaná jako provozovatel vozidla v projednávané věci neodpovídá společně a nerozdílně s pojištěným (řidičem J. M.) za pohledávku pojistitele na náhradu vyplacené částky proti pojištěnému podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání žalobkyně směřuje z výše uvedených důvodů proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), její dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení by žalovaná měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení; náklady řízení jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2012


JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu