23 Cdo 116/2017
Datum rozhodnutí: 25.04.2017
Dotčené předpisy: § 10 předpisu č. 207/2000Sb.



23 Cdo 116/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Crocs, Inc., se sídlem v East Dry Creek Parkway 7477, Niwot, Colorado, Spojené státy americké, identifikační číslo osoby 19991208034, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Na Florenci 2116/15, proti žalované Mgr. Ivaně Rychnovské, se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, identifikační číslo osoby 71464514, jako insolvenční správkyni dlužnice HESSY s. r. o., se sídlem v Praze 1 - Staré Město, Vězeňská 912/6, identifikační číslo osoby 25379127, o určení padělků, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 27/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2016, č. j. 3 Cmo 7/2014-274, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2013, č. j. 21 Cm 27/2013-187, rozhodl tak, že se určuje, že dovozem zboží, a to 5 040 párů plastové obuvi, zadrženého rozhodnutím Celního úřadu pro Pardubický kraj dne 2. 5. 2013 pod č. j. 18483-3/2013-590000-21, byla porušena práva žalobkyně z průmyslového vlastnictví (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
Soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že 5 040 párů plastové obuvi jsou padělky. Žalobkyně tvrdila, že je výrobcem obuvi specifického tvaru a specifických vlastností, z toho důvodu je vlastníkem mnoha průmyslových vzorů a ochranných známek; mimo jiné též průmyslových vzorů Společenství č. 543905-0001, 257001-0001 a 1097737-0002 a prostorové ochranné známky Společenství č. 6543516. Žalobkyně dále tvrdila, že celní úřad svým rozhodnutím zadržel v žalobě specifikované zboží, neboť je podezřelé, že porušuje práva žalobkyně plynoucí se shora uvedených průmyslových vzorů. Žádost žalobkyně o zničení zboží zjednodušeným postupem byla celním úřadem zamítnuta, žalobkyně se proto domáhala určení, že zadržené zboží porušuje její práva plynoucí z duševního vlastnictví. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná je vlastníkem zapsaného průmyslového vzoru Společenství, který je ztělesněn na jí prodávaných výrobcích, a dále že je vlastníkem ochranné známky č. zápisu 311718 a že obrazový prvek této ochranné známky užila k označení zadržených výrobků.
Soud prvního stupně se zabýval především otázkou, zda zadržené zboží působí na informovaného uživatele shodným celkovým dojmem jako průmyslové vzory žalované (správně žalobkyně), kdy z databáze průmyslových vzorů Společenství vyplývá, že průmyslové vzory žalobkyně jsou prioritně starší než průmyslové vzory žalované. Soud prvního stupně zjistil, že zadržené zboží obou typů působí shodným celkovým dojmem jako průmyslové vzory žalobkyně č. 257001-0001 a č. 543905-0001 a dospěl tak k závěru, že dovozem uvedeného zboží byla porušena práva k průmyslovým vzorům ve vlastnictví žalobkyně a žalobkyně se tedy právem v situaci, kterou předpokládá článek 13 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, domáhala požadovaného určení.
K odvolání žalované (HESSY s. r. o.) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 3 Cmo 7/2014-274, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně 3 240 párů plastové obuvi šarže B1102, zadržených rozhodnutím Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 2. 5. 2013, č. j. 18483-3/2013-590000-21, potvrzuje, jinak se mění tak, že žaloba o určení, že dovozem 1 800 párů plastové obuvi šarže 3811 zadržených rozhodnutím Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 2. 5. 2013, č. j. 18483-3/2013-590000-21, byla porušena práva žalobkyně z průmyslového vlastnictví, se zamítá. Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud poté, co zjistil, že průmyslové vzory Společenství žalované č. 002098947-0001 a č. 002098947-0007 byly napadeny návrhem na prohlášení neplatnosti, přičemž první z těchto vzorů byl pravomocně prohlášen za neplatný, u druhého vzoru bylo ze strany žalované podáno odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí OHIM, usnesením odvolací řízení přerušil do pravomocného rozhodnutí OHIM. Toto rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 5. 2015 pod sp. zn. R 336/2014-3, kdy jím bylo zamítnuto odvolání žalované. Odvolací soud proto následně rozhodl o tom, že se v řízení bude pokračovat.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že co se 3240 párů plastové obuvi šarže B1102 týče, jde o padělky, neboť zasahují do práv žalobkyně k průmyslovému vzoru č. 257001-0001. U zbývající části obuvi, tj. u 1800 párů plastové obuvi šarže 3811, ale oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že k zásahu do práv k průmyslovým vzorům nedošlo a toto zboží za padělek označit nelze.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně co do části výroku, kterou bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno, podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se jedná o otázku, zda při posuzování zaměnitelnosti designu výrobku je třeba vycházet z pohledu informovaného uživatele, a zda v tomto ohledu je rozhodující celkový dojem, jakým výrobek na informovaného uživatele působí. Žalobkyně spatřuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. v závěru odvolacího soudu o tom, že výrobek žalované může u informovaného spotřebitele vyvolat odlišný celkový dojem od průmyslového vzoru žalobkyně.
V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze na základě insolvenčního návrhu věřitele ze dne 27. 6. 2016 usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. MSPH 93 INS 15496/2016-A-19, zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne 30. 11. 2016, v 13:53 hod., zjistil úpadek dlužnice - HESSY s. r. o., se sídlem v Praze 1, Vězeňská 912/6, identifikační číslo osoby 25379127, prohlásil na majetek dlužnice konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Ivanu Rychnovskou, se sídlem Dobrovského 824/50, 612 00 Brno, provozovna Italská 834/34, Praha 2, identifikační číslo osoby 714 64 514. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 2. 2017, č. j. 23 Cdo 116/2017-334, vyrozuměl účastníky o přerušení dovolacího řízení v této věci a o možnosti pokračovat v řízení. Jelikož insolvenční správkyně k výzvě soudu svým podáním dne 23. 2. 2017 učinila návrh ve smyslu ustanovení § 265 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), bylo v dovolacím řízení pokračováno. Insolvenční správkyně se stala účastníkem řízení (žalovanou) místo dlužnice.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za neopodstatněné a navrhuje je zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
V projednávané věci bylo pro závěry odvolacího soudu rozhodné, že 3 240 párů plastové obuvi šarže B1102 naplňuje definici padělku, neboť tato obuv zasahuje do práv žalobkyně k průmyslovému vzoru č. 257001-0001. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na právní hodnocení soudu prvního stupně, dle kterého je u tohoto typu obuvi shoda v celkovém tvaru obuvi i v jednotlivých individuálních znacích. Jde o obuv z plastu s prořezávanými otvory po obvodu boty i na vrchní straně, s páskem přes patu, který lze otočit též dopředu přes nárt. Pásek je na bocích připevněn velkým výrazným nýtem. Totožné znaky má zapsaný průmyslový vzor. Obuv shodně jako průmyslový vzor působí celkově robustně, má vysokou, profilovanou podrážku. Barva není u průmyslových vzorů č. 257001-0001 a č. 1097737-0002 předmětem ochrany, barva obuvi není tudíž pro rozhodnutí podstatná. Žalovanou zmiňované zakulacení přední části boty je nevýrazné, jde o detail, který dojem shodného celkového působení nenaruší. Informovaný spotřebitel obuvi crocs podle názoru soudu prvního stupně nebude považovat za významné, zda na spoji pásků je či není hlava žáby. Sám tento prvek není schopen výrobek žalované od průmyslového vzoru odlišit.
Oproti tomu v případě 1 800 párů plastové obuvi šarže 3811 dospěl odvolací soud k jinému závěru. Odvolací soud uvedl, že ve věci, která byla projednávána u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 4/2013, kde se jednalo o žalobu na ochranu proti neoprávněným zásahům do práv žalobkyně k ochranným známkám a průmyslovým vzorům, byla předmětem řízení i plastová obuv, kterou žalovaná prodávala pod názvem COQUI EVA, a tato obuv je shodná se zajištěnou plastovou obuví žalované šarže 3811. V řízení ve věci sp. zn. 32 Cm 4/2013 byla žaloba zčásti zamítnuta s tím, že obuv COQUI EVA vykazuje výrazně odlišné znaky od průmyslového vzoru Společenství žalobkyně č. 543905-0001 (tímto průmyslovým vzorem argumentovala žalobkyně i v předmětné věci) a podle Městského soud v Praze nedošlo ani ke konfliktu s ochrannou známkou žalobkyně. Jelikož se v projednávané věci jednalo u jednoho typu zajištěné plastové obuvi o obuv prakticky shodnou s obuví COQUI EVA, zabýval se odvolací soud především tím, do jaké míry je obuv COQUI EVA shodná se zajištěnou obuví a zda se zajištěná obuv shoduje s uvedeným průmyslovým vzorem Společenství žalobkyně do té míry, že u informovaného uživatele vyvolává celkový shodný dojem, a to bez ohledu na skutečnost, že i druhý průmyslový vzor žalované byl odvolacím senátem OHIM prohlášen za neplatný.
Odvolací soud dospěl k závěru, že tato zajištěná obuv je do značné míry shodná s obuví, kterou žalovaná prodávala pod označením COQUI EVA, a že mezi zajištěnou obuví a průmyslovým vzorem Společenství žalobkyně č. 543905-0001 lze zaznamenat rozdíly, jako je tvar a umístění otvorů, což může u informovaného spotřebitele vyvolat odlišný celkový dojem od zmíněného průmyslového vzoru Společenství žalobkyně. Dle odvolacího soudu lze se soudem prvního stupně souhlasit v tom, že jde o volnočasovou obuv, jejíž podoba není určena formálními pravidly, avšak s ohledem na typ obuvi (nazouvák) nelze předpokládat nepřeberné množství tvarů (v mnoha případech by se již jednalo o jinou obuv). Odvolací soud uzavřel, že v případě 1800 párů plastové obuvi šarže 3811 k zásahu do práv k průmyslovým vzorům nedošlo a nelze je označit za padělek.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ve vztahu k posouzení, zda dochází k porušování práv z průmyslového vzoru, např. v rozsudku ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2887/2013 uvedl, že co se týče výkladu pojmu informovaný uživatel , jehož pohled je zásadní pro vyřešení otázky, zda dochází k porušování práv z průmyslového vzoru, je třeba konstatovat, že ochranu může mít pouze takový zapsaný průmyslový vzor, který nevyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový dojem. Vychází se při tom z celkového dojmu podobnosti dvou řešení a nehledí se na rozdíly v podrobnostech. Celkový dojem informovaného uživatele se může lišit od dojmu, kterým průmyslový vzor působí na běžného spotřebitele, neboť informovaný uživatel si může všimnout rozdílů, které pro běžného spotřebitele nejsou vůbec patrné (jak vyplývá mimo jiné i z důvodové zprávy k § 10 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů). V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že v projednávané věci zcela správně odvolací soud odkázal v případě pojmu informovaný uživatel a odlišný celkový dojem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 20. 10. 2011 ve věci C 281/10 P, podle něhož pojem informovaný uživatel lze chápat jako pojem označující uživatele, který vykazuje nikoli průměrnou pozornost, ale zvláštní ostražitost, ať už z důvodu své osobní zkušenosti či rozsáhlé znalosti daného odvětví, a kdy přívlastek informovaný naznačuje, že uživatel, ačkoli není návrhářem či technickým odborníkem, zná různé průmyslové vzory existující v dotyčném odvětví, má určitý stupeň znalostí prvků, které tyto průmyslové vzory obvykle obsahují, a v důsledku svého zájmu o dotyčné výrobky vykazuje při jejich užívání relativně vysoký stupeň pozornosti. Dovolatelce lze přisvědčit, že pojem informovaný uživatel nelze v žádném případě ztotožňovat s pojmem průměrný spotřebitel, popř. běžný uživatel, běžný spotřebitel, konečný spotřebitel, apod., neboť jde o termíny kvalitativní rozdílné. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 441/2011, pak platí, že při posuzování hlediska celkového dojmu, který výrobky vzbuzují u informovaného uživatele, je však třeba odhlédnout od prvků, které jsou nezbytné pro technickou funkci průmyslového vzoru nebo plynou z povahy výrobku, v němž je průmyslový vzor ztělesněn. I z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1054/2011, vyplývá, že odlišný celkový dojem je nutné poměřovat očima informovaného uživatele, nikoli např. běžného spotřebitele. U informovaného uživatele se předpokládá, že je schopen si všimnout určitých rozdílů posuzovaných průmyslových vzorů, které u něho vyvolají odlišný celkový dojem. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž dovodil, že v tam projednávané věci bylo možno v zásadě souhlasit s dovolatelem, že není namístě rozpitvat srovnávané objekty na řadu podružných elementů , ale nelze přisvědčit tomu, že by pro celkový dojem nebyly tyto rozdílné, stejně jako shodné prvky, pro posouzení celkového dojmu z hlediska posuzovatele, kterým je informovaný uživatel, určující.
Ze zjištění soudů vyplývá, že v případě šarže 3811 měla obuv odlišný tvar otvorů na horní části boty (tj. srdíčka, nikoliv kolečka). Pokud za této situace odvolací soud dovodil, že výrobek žalované nezasahuje do práv žalobkyně, jelikož zde lze zaznamenat rozdíly, jako je tvar a umístění otvorů, což může u informovaného spotřebitele vyvolat odlišný celkový dojem od průmyslového vzoru Společenství žalobkyně, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu. Právě tvar (tj. srdíčka) a umístění otvorů na výrobcích žalované jsou tím, co informovaného uživatele upoutá a čím dokáže uživatel výrobky od sebe vzájemně dostatečně odlišit.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. dubna 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu