23 Cdo 1159/2012
Datum rozhodnutí: 18.12.2012
Dotčené předpisy: § 554 odst. 6 obch. zák.




23 Cdo 1159/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců a) JUDr. V. G., a b) J. G., zastoupení JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem v Praze, Jugoslávská 481/12, proti žalovanému M. H., zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, o zaplacení částky 3,392.629,- Kč s příslušenstvím a náhradu škody ve výši 269.628,70 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 183/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 29 Co 515/2011-740, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 20. června 2011, č. j. 10 C 183/2001-717, rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 3,392.629,- Kč s příslušenstvím a náhradu škody ve výši 269.628,70 Kč (výrok I.). Současně soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II.) a účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vyšel z toho, že mezi účastníky byla uzavřena 3. července 1997 smlouva o dílo podle obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), na jejímž základě se žalovaný zavázal zhotovit novostavbu rodinného domu v katastrální území V. P.. Lhůta k provedení díla byla sjednána do 30. června 1998, s možností prodloužení na nezbytně dlouhou dobu. Ve smlouvě o dílo si účastníci rovněž dohodli, že mezi žalobci (objednateli) a žalovaným (zhotovitelem) bude o odevzdání a převzetí díla sepsán protokol (IV. odst. 7 smlouvy o dílo). Žalobci začali dům užívat koncem listopadu 1998, přičemž k sepsání protokolu o předání a převzetí díla nedošlo. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že si účastníci dohodli, že pro předání díla bylo nezbytné, aby bylo předáno protokolárně, což vyplývá z provedeného dokazování, zejména ze smlouvy o dílo. Protokolární předání díla, tedy oboustranně podepsaný protokol, v dané věci nepředstavovalo pouze jeden z možných důkazů o tom, že bylo dílo předáno, ale existence protokolu o předání a převzetí díla tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla, což se v dané věci nestalo. Jestliže tedy dílo nebylo žalobcům předáno, nebylo ve smyslu § 554 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) provedeno. Nebylo-li dílo provedeno, nemohlo být provedeno vadně, neboť obsah závazku se podle § 324 odst. 3 obch. zák. nemohl změnit způsobem, který odpovídá nároku z vadného plnění. Má-li podle § 560 odst. 1 obch. zák. dílo vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě, lze o vadách díla podle § 560 a násl. obch. zák. hovořit pouze v případě provedeného díla, což však nebyl tento případ.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť podle dovolatelů napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Soud prvního stupně 17. září 2010 vydal mezitimní rozsudek č. j. 10 C 183/2001-654, kterým rozhodl o zákonném nároku tak, že nárok žalobců na slevu z ceny díla je dán. Na základě odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 6. dubna 2001, č. j. 29 Co 94/2011-696, mezitimní rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nárok na slevu z ceny díla není dán. Pro případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolatelé namítají, že odvolací soud při výkladu smluvního ujednání o sepsání protokolu o předání a převzetí díla nepostupoval podle § 266 obch. zák. ve vazbě na ustanovení § 35 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), tedy z hlediska toho, která ze smluvních stran je autorem nejasného smluvního ujednání. Podle dovolatelů pro závěr o tom, zda je zápis o předání díla hmotněprávní podmínkou předání, bylo třeba posoudit, zda v daném případě došlo smluvním ujednání stran k modifikaci § 554 odst. 6 obch. zák.
Dovolatelé v této souvislosti poukazují rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 104/2003, v níž Nejvyšší soud měl zaujmout názor, že při posouzení obdobné věci je třeba zabývat se otázkou, zda si smluvní strany mezi sebou dohodou modifikovaly dispozitivní ustanovení § 554 odst. 6 obchodního zákoníku. Jestliže nalézací soudy při výkladu ujednání o vyhotovení zápisu dospěly k závěru, že podmínkou předání díla bylo vyhotovení zápisu o jeho předání, aniž při výkladu příslušného smluvního ujednání postupovaly v souladu s § 266 obch. zák. ve spojení s § 35 odst. 2 obč. zák., je jejich právní posouzení nesprávné.
Dovolatelé namítají, že zde není zcela jednotná judikatura, neboť odvolacím soudem aplikované rozhodnutí sp. zn. 23 Odo 1724/2006 (stejně jako obdobné právní názory zaujaté v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 1984/2007, 32 Odo 1326/2006 a 23 Cdo 2427/2009) jsou v rozporu s citovaným rozhodnutím 29 Odo 104/2003.
Závěrem dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný tak, že v projednávané věci není dána přípustnost dovolání, neboť dovolání nesměřuje proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předkládaná otázka předání díla ze strany žalobců je pouze formalistickou, byl-li mezi stranami ve smlouvě o dílo dohodnut způsob předání díla na základě podepsaného protokolu, je tento protokol hmotněprávní podmínkou předání díla a nelze ji vykládat jinak. Poukaz na rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 104/2003 je nepříhodný, neboť se zabývá stanovením postupu při přejímacím řízení, nikoli samotným odevzdáním a převzetím díla. Projev vůle stran smlouvy ze dne 3. července 1997 je zcela určitý a ze smlouvy jednoznačně vyplývá, jaká vůle účastníků byla ohledně způsobu a formy předání díla.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodu prvního a dvanáctého, části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnými osobami řádně zastoupenými advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tato situace v projednávané věci nenastala. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ve věci bylo soudy obou stupňů rozhodováno předtím o tzv. mezitimním rozsudku, kdy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolací soud nemá důvod založit přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dovolatel nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové otázky, které dovolatelé v dovolání označili, případně, jejichž řešení zpochybnili.
Zpochybňují-li dovolatelé právní posouzení odvolacího soudu o účastníky dohodnuté podmínce předání a převzetí díla sepsáním protokolu o tomto předání a převzetí, nepředkládají tím dovolacímu soudu žádnou otázku zásadně právního významu napadeného rozhodnutí.
Dovolatelé předně vlastní konstrukcí skutkových závěrů namítají odlišné právní posouzení věci. Dovolací soud je přitom skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně vázán a při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. případné uplatněné dovolací důvody podle § 241a odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání založit nemohou.
Dovolatelé otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládají ani poukazem na odlišnou judikaturu Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp. zn. 29 Odo 104/2003 a sp. zn. 23 Odo 1724/2006.
Pro posouzení, zdali si účastníci dohodou jako podmínku předání a převzetí díla stanovili například podepsání protokolu o předání a převzetí díla, jsou vždy rozhodná individuální skutková zjištění v každé jednotlivé věci.
Odvolací soud na základě skutkových zjištění, zejména ze smlouvy o dílo, dospěl k závěru, že dohodli-li si účastníci v článku IV. odst. 7 smlouvy o dílo, že o odevzdání a převzetí díla bude sepsán protokol , jde o hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla. Tento jeho závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, například v rozhodnutí odvolacího soudu citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006, od jehož závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Poukazují-li dovolatelé na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, s tím, že judikatura Nejvyššího soudu je při posuzování otázky uzavření dohody o předání a převzetí díla jako podmínky tohoto předání a převzetí rozdílná, jde o námitku nepřípadnou. Ve věci sp. zn. 29 Odo 104/2003 šlo o výrazně neurčité ujednání, podle kterého si účastníci měli dohodnout, že zhotovitel vyzve objednatele k převzetí díla ve stavebním deníku, z přejímacího řízení bude vyhotoven zápis za účasti obou stran a odevzdání a převzetí dokončených prací bude prováděno podle ustanovení § 554 obch. zák. . V této věci tak byl nezbytný postup podle § 266 obch. zák. a § 35 obč. zák. pro výklad skutečného obsahu ujednání stran a posouzení, zdali si účastníci dohodli vyšší význam zápisu o předání a převzetí díla, než podle § 554 odst. 6 obch. zák. V nyní projednávané věci však šlo o ujednání dostatečně určité. Pro posouzení obsahu ujednání v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu i v nyní projednávané věci jsou vždy rozhodná konkrétní skutková zjištění soudů o dohodnutých předpokladech předání a převzetí díla. Nejde proto o rozdílnou judikaturu Nejvyššího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalovaného sestávají z odměny advokátky za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10.000,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení - advokátní tarif), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z částky 2.060,- Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím toho, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D. předseda senátu